Šrámy

Námet ťažkého detstva mám veľmi rád, pretože mi je blízky. Chce to len dobré dramatické spracovanie, dbať na psychologickú stránku problému a úspech je zaručený. To žiaľ nie je tento prípad, ide o ukážkové premárnenie potenciálu, ktorý táto smutná téma ponúka. Asi najvhodnejšie slová, ktoré vystihujú celý film je skratkovitosť a neucelenosť. Problém sa len načal, niečo sa načrtlo a zvyšok sa nepochopiteľne odfláklo. Psychologická stránka snímku teda nedosiahla ani polovicu svojich možností, a v konečnom výsledku táto skratkovitosť pôsobila skôr rušivo ako emotívne, samotné detstvo nevynímajúc (vrátane bitiek od otca). Nápad nahrávania na magnetofónovú pásku chlapcom bol dobrý, avšak už z otcovej strany išlo o čistú vypočítavosť a o pokus o lacnú manipuláciu s pocitmi diváka. Tak to ale nefunguje, aspoň v reálnom živote. Hajzel ostáva hajzlom, na tom sa nič nemení. Tiež by ma zaujímalo, čo bolo s chalanom celé tie roky po úteku z domova a tiež čo bolo potom ako sa sám stal otcom. Skrátka bolo to nedorobené a útržkovité a v konečnom dôsledku to nič nepovedalo. Slabší priemer. 55/100 (04.01.2017)

Další polská střelba do srdce. Hodně depresivní psychologie o následcích pitomé výchový pitomýho tatínka. Wojtek měl ale obrovský štěstí, že potkal anděla jménem Tania, vlastně i já jako divák, protože na tohle se mě moc příjemně nedívalo. Bylo to velmi realisticky odvyprávěný i zahraný, ostatně tak jak je u poláků zvykem, ale pohodově se přitom cítit opravdu nedá. (18.01.2015)

„Říká se, že se nám po minulosti vždycky stýská, protože je nenávratně pryč. Říkají, že dětství je osobní mýtus naší paměti, nezávisle na tom, zda bylo bolestné nebo věkem nevinnosti. Vždycky jsem chtěl být dítětem. Je mi 30 let, na zrcadle jsem našel zprávu od Boha. Učinil konec mému dětství.“ A tenhle úvodní monolog se postupně ukáže jako mnohem významnější, než se zprvu mohl zdát…Film je rozdělen na (o něco delší) dětskou a následně dospělou část. Už dětské období je poměrně emocionální síla a deprese. Výborně zahraná, jak od představitele tyranského otce, tak hlavně od trestaného syna. A ona striktní výchova zahrnující „správné“ tresty, „pořádnou“ stravu, disciplínu a povolenou hudbu (upřímně, to jeho „Inferno“ bylo ale fakt strašné, ehm) se na dětské duši nutně podepíše. Dějová linka v dospělosti pokračuje v nastaveném trendu. Vytrvalý zájem slečny vzhledem k chování Wojciecha je nejdřív trošku zvláštní, ale postupně se ta potřeba zachránit spřízněnou, raněnou duši dá přijmout. Konec pak bez výhrad. Solidní 4*. (21.03.2021)

Tento komentář věnuji uživateli cinefob, neboť má rád genetiku. Komentář také obsahuje SPOILERY, i ty má cinefob rád: Přetrhni molekulu DNA, pohřbi svého otce a vylez z temné jeskyně do prosvětlených hor. S pomocí pravé lásky, ne státu (učitelka) či institucionalizovaného boha (kněz), to snad dokážeš... Ale trochu vážněji... Výtečné vykreslení vztahu despotického otce a týraného syna, ve kterém strach nebudí respekt, ale pohrdání, ve kterém se občasná vstřícnost setkává s oprávněnou nedůvěrou, ve kterém jsou projevy lásky ubity tresty, ve kterém pocity vinny zůstavají uzavřeny ve "vinících". A samozřejmě je tu i Láska jako protipól k Neměnným Pravidlům. Samozřejmě to jde nasadit tak, že Láska = Bůh Nového Zákona, Pravidla (tresty) = Bůh Starého Zákona, jde koukat i na symbolickou změnu režimu z komunistického k demokratickému, ale nemyslím, že by to vnímání filmu nějak výrazně prospělo. (09.02.2010)

Polovina filmu představuje dětství Wojteka narušené jeho psychopatickým otcem. Není dne, aby chlapce nebil a nenadával mu do gnojów a podobně. Denodenní ponižování a týrání na chlapci zanechalo nesmazatelné stopy. Jakmile vyrostl, začal se chovat podobně jako jeho otec. A možná by tak zůstal, nebýt jedné odhodlané dívky. (14.03.2020)