Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert

Peklo se fffsteklo... D.m.s.n. ovšem na novej rok v rauši snesitelné, škoda jen, že k té záplavě fórků a hlášek všichni i >v rámci žánru< jako by tomu celému sami nevěřili tak zoufale přehrávají... - - - - - (Poprvé viděno v dávných dobách lido demo normalizačně vylízaných komunálně pohádkových, hodnocení po breptete 1.1. hříšného na >nahém prostoru< 1245., komentář zde uondaný jako sedmatřicátý - 1.1.2013) (01.01.2013)

Kostní moučka, cukr moučka a Jaroslav Moučka. Nemohl jsem se přes toho Moučku dostat. "Mumlubumlu hunlunujukulmunumfuguhiulu"....tak takhle nějak huhňavě mluvil celou dobu Moučka jako čert. Budiž mu stranická země lehká, ovšem dokonale zkažený zážitek se nedá napravit. Ono to celkově bylo hodně stupidní, jenže úžasný Moučka se v tom svém projevu vyžíval. A když začal řehtat jako kůň, nabízelo se mu z hlavy udělat opravdu tu moučku. Ostatní propriety byly neméně poutavé. Nejdříve to odnesly jeho rohy, pak i jeho ocas, Bohdalka ho zezadu roubovala, jak když ho maže před peggingem. Pak nástup Haničince, jeho rázovitý kovář docela nesymp. O Vánocích jsem viděl jen dvě pohádky, tahle byla ta druhá. A příšerná. Moc dobře vím, proč pohádky delší dobu nemusím. Tahle je důkazem, že jim nemám dávat šanci. Nudné, blbé, zdlouhavé, huhňavé. 0/10 (02.01.2018)

Geniální Drdova pohádka, která v literární podobě patří do úzké skupiny pohádek mému srdci nejbližších. Trepifajksl je můj čert nejmilovanější a vůně bramboračky mi asociuje pohádkové peklo (rozumějte, je to příjemná asociace). Filmová podoba mi tak blízká není, ale přesto je skvělá. No a jakej by asi byl takovej úplně černej bělouš? (04.04.2011)

Pozemšťanské čertovství, které je vždycky tak trochu v opozici vůči pekelné vrchnosti luciperů, mefistů a dalších "věrchušek". To je původní východisko, tak blízké lidovému tradičnímu pohledu na svět, v jedné z nejlepších pohádek dnes zapomínaného českého spisovatele Jana Drdy. Scénář i režie tuto složku Drdova pohledu akcentují v ještě větší míře s jasným přitakáním lidovému světu malých řemeslníků, drobných rolníků a ne vždy solventních chalupníků a zahradníků (to jsou starobylé výrazy pro nejchudší rolníky na vesnici), o čeledi nemluvě. Postupné zpozemšťování starého čerta, energicky přesvědčovaného jadrným ženstvím, pro něž jakoby se Bohdalová narodila, jsou hlavním prostředkem režijního záměru. Vznikla pohádka, jaké se dnes už netočí, pohádka osobitá, vskutku lidová, přestože tak umělecky (uměle) pojatá. Pohádka teplé jako pohlazení, příběh jakoby stvořený pro dlouhé zimní večery, když videa došla, DVD se opotřebovala a mrcha proud ne a ne pustit bednu k vysílání pořadů všeho druhu a většinou jediné kvality: nenudit, ať to stojí, co to stojí. Tou jadrností a tím pozemšťanstvím vlastně dílo pozoruhodně silné, na které se nezapomíná. Ani po desetiletích. (24.03.2008)

Bezchybné, co k tomu psát víc. Jaroslav Moučka se pro Trepifajskla snad doopravdy narodil, Jiřina Bohdalová Plajznerku hraje chvílemi velice příjemně "nebohdalovsky"... A ty vedlejší role! Květa Fialová, Josef Větrovec, Josef Bláha... Bezvadné! Dalskabáty jsou víc než pohádka, je to především skvělá televizní inscenace s perfektními hereckými výkony, u které se vždycky pobavím. (28.11.2010)