Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Bluntman
    *****

    FILM ROKU 2007. INLAND EMPIRE - Film o latentní kurvě v každém z nás a o nemožnosti úplného proniknutí do fikčních světů filmu. FILM ROKU 2007: http://hobituvblog.blogspot.com/2007/09/inland-empire-mezi-nkolika-fiknmi-svty.html(2.1.2008)

  • JitkaCardova
    *****

    Nejen Inland Empire, ale vůbec celý spojitý řetěz Lynchových filmů představuje točitý žebřík do nitra - čím hlouběji sestupujete, tím jasněji Vašemu pohledu vyplývá, jak je každá příčel šířeji a výmluvněji spjatá s událostmi, postavami a jevy napříč historií i povrchem planety. Mikropříběhy z děství vypovídají o legendách a mytologiích - vše nabírá enormních rozměrů a souvislostí a hlava se točí a žebřík pod vámi ani rozrůstající se a zdrcující trychtýřovitá spirála nad vámi neberou konce. Věděli jste na počátku, kdo jste? S pokračujícím sestupem do nitra už brzy téměř není nikoho, kým byste někudy nebyli. Horse to the well? Anebo snad Whores to the well? (Přivést koně ke studni, anebo obrátit děvky na panny, k dobrotě?) Každé slovo a každá věta vedou jinam, jsou to klíče a hesla k branám dalších spojitostí. Nemůžete být dost paranoidní, všude se něco přikládá a mění smysl, nekontrolovaně vás narůstá za horizont na každém rohu. *** Odkud kam je naše existence jen hrané představení s jasnými konturami a dějem? - A nebo je jím vždy, dokud máme dojem, že držíme v moci hranice svého vědomí? Kým tedy jsme doopravdy, když povolíme otěže podrývajícím otázkám? Existuje někdo, kdo po tom žebříku sestoupil až úplně dolů? Je nějaké úplně dole? Nezbudou ani značky v místech, kde se které vědomí, jež se o tu cestu pokusilo, nechalo sebou zevnitř pohlit. Viděli jsme jediný případ na plátně - ale: ona už se stala součástí našeho vědomí - a která ona? Kdy? ... *** Výborná, sugestivní cesta vědomí nořícího se do sebe, nevinně nastartovaná - neboť divadlo či film a vžívání se do rolí a pokusy vystupovat z nich i v nich mají tu moc zrcadlením a počátečním vědomím rozdílů v nestřeženou chvíli rozpoutat sebereflexi nezadržitelnou a nezvratitelnou jako štěpná reakce. **** Jen v kině jsem tenhle unikátní Lynchův snímek, jímž dostoupil sledovatelného a logického vyvrcholení řetězce svých velkých děl o různých druzích strachu (z lidské přirozenosti a fyzického násilí ve společnosti v Blue Velvet, z iracionálna a nepochopitelna v Lost Highway a ve Zběsilosti v srdci, z racionální interpretace v Mulholland Drive a v The Straight Story, jež se tak výmluvně mylně a komicky překládá do češtiny jako Příběh Alvina Straighta, a nakonec z hlubin i vlastního vědomí v Inland Empire - a v TwinPeaks, které Lynche nenechali udělat podle svého, takže to v půlce vzdal, se myslím mělo dovršit vše - synergická prostupnost různých rovin lidských strachů, stejně jako jejich zbytečnost v konfrontaci s drtivou a neobejitelnou existencí samotnou - k tomu však Lynchovi diváci zatím nedorostli, vždyť i tenhle geniální film je hrubě nedoceněný, a Lynche pranýřují a lynčují vlastní neochotou být a sebe-nedůsažností), viděla čtyřikrát. Poprvé bylo narváno, druhý den přišlo pár lidí, třetí a čtvrtý jsem tam tehdy seděla ve velkém sále sama, díval se se mnou jen promítač, pokud vůbec. * Film je logicky vybrušovaný oboustranný trychtýř, v jehož středu je úzká trubice lidského vědomí, a přesýpací hodiny omezené lidské věčnosti. *** Plus: Ani po letech nezapomenu, jak jsem strnulá a naplněná krásou zírala na detail ztrhané tváře Laury Dern zabírající po dobu mnoha nekonečných sekund celé obrovské plátno, mocný, obklopující, omračující svou smrtelností a křehkým neladem, přestoproto krásou, velice lidskou. Inland Empire je film, film na plátno, ta závrať a závratnost lidskosti se působivě vyjeví až při správně nelidské velikosti v kině.(26.1.2014)

  • Marius
    ****

    David Lynch ad absurdum. INLAND EMPIRE sa vyžíva v znalosti majstrovej tvorby jednak hereckým obsadením protagonistov predchádzajúcich Lynchových filmov a jednak vkladaním „prídavných“ scénok z niektorých kraťasov. Faktom však je, že na IE (nemyslím prehliadač od Microsoftu) nadávajú i niektorí Lynchovi skalní. Podľa môjho názoru je to preto, lebo akokoľvek remeselne zručne IE pôsobí, nenájdete tu nič čo by ste u Lyncha nevideli. Narúšanie filmových postupov, dekonštrukcia narácie, úmyselne „pokazené“ kompozície obrazu sú všetko veci, ktoré už Lynch dávno ukázal a podľa môjho názoru ukázal lepšie. Ak totiž už i zarytí filmoví vedci ustúpili od pátrania po vyskladaní príbehu IE ostáva nám už len hodnotiť mieru lynchovského dopadu na diváka a odvahu experimentovať natočením trojhodinového filmu zloženého výlučne z „lynchovín“. Pokiaľ ide o dopad na mňa ako percipienta, na starších príbuzných Lost Highway a Mullholland Drive si cením, že najprv ponúkli divákovi „realitu“ aby mu potom zmotali hlavu „subrealitou“ či realitou paralelnou. Takto ma nútili, hoci uvedomujúc si, že toto puzzle má okrem celkového obrazu niekoľko dielikov naviac, rozmýšľať nad tým, či mi tie prevyšujúce časti skladačky niekam nezapasujú a či majú okrem expresie i nejaký intelektom obsiahnuteľný význam. Táto ambivalencia expresie a rácia ma na Lynchových filmoch upútava zo všetkého najviac; bohužiaľ v IE chýba ona „racionálna zložka“ temer úplne. Sila expresie je potom paradoxne nižšia, vzhľadom na to, že motívy v IE sa často opakujú celková atmosféra IE je pomerne homogénna. Takto sa už človek začína v poslednej tretine poriadne nudiť a ani niečo čo na závere nahrádza katarziu ma nedokáže presvedčiť, že IE silno, a u majstra snáď poprvýkrát, páchne sebazbožňovaním až onaniou. 7/10 ...na druhej strane som rád, že konečne viem, kto toľko obťažuje telefónom mojich milovaných Králičkov...(12.11.2007)

  • Jhershaw
    ***

    Jak jsem se původně bál, že se budu od začátku do konce každých 10 minut koukat na hodinky, poprvé jsem se podíval až po hodině - první hodina filmu je velmi dobrá a lynchovským způsobem zábavná. Pak ale nastal pravý chaos a zmatek, kdy jsem se ani nesnažil orientovat a radši jsem tu a tam na chvíli usnul.(8.7.2007)

  • Sobis87
    ***

    Zdá se, že Lynch tentokrát tematicky koketuje s Stanislavského metodou fyzického jednání a psychického splynutí s postavou, přičemž neváhá fikční svět filmu propojovat s tím reálným. První hodinu z necelých třech jsem si říkal, že tomu filmu celkem dobře rozumím, pak se ale Lynch utrhne ze řetězu, naprosto bourá dosavadní celkem kontinuální vyprávění a je stále těžší najít v příběhu nějaký klíč. Budu se na to muset podívat ještě jednou, problém ale je že tento tříhodinový film je z diváckého hlediska velmi vyčerpávající, k čemuž navíc napomáhá i Lynchova schopnost útočit na divákovy vjemy a korigovat jeho emoce a tak se z Inland Empire stává opravdu hutný zážitek. Lynchova práce s kamerou je velmi netradiční až nepříjemná, svůj účel ale plní, i když takto neučesaný vizuál mnohým nejspíš nesedne. Spoustu scén jsem upřímně nepobíral a spolu s Mazací hlavou se jedná o Lynchův nejhůře stravitelný film…což ale neznamená, že by byl špatný. Po důkladnější analýze ho možná více docením.(5.2.2010)

  • - Lynch v podstatě pracoval bez scénáře, místo toho dával každý den každému herci pár stránek s jejich dialogy. Sám neměl tušení, k jakému konci se nakonec film dobere. (hot_spot)

  • - Během milostných scén hraje instrumentální píseň „Colors of My Life“. Ta je převzata z broadwayského muzikálu Barnum a má dvě verze závisející na postavách, které je zpívají. Verze v Inland Empire je ta, jež se zabývá ztrátou a steskem. (Othello)

  • - Inland Empire měl být původně experimentální film, kde si Lynch měl vyzkoušet digitální kameru. Jako první byla natočena scéna, kdy se postava Laury Dern vyzpovídává mlčenlivému psychiatrovi. Lynch poté natáčel další krátké filmy a začal si všímat, že se propojují. Nakonec vznikl více než tříhodinový film. (Othello)