Let číslo 93

je zvláštní, že ze svého dětství si toho moc nepamtuju... pamatuju si jistý okamžiky... ale mnoho jich není.. a mrzí mě, že zrovna 11. září vím přesně co se dělo... pamatuju si to jako by to bylo včera... jak jsem seděla u televize, ruce před pusou aby nikdo neviděl do mý otevřený pusy, když mi klesla čelist údivem nad stále se opakujícím videem, kde letadla narážejí do budov dvojčat.. je hrozné, že zrovna tenhle dobrý film musel kdy vzniknout... plně jsem se vžila do mezmoci těch lidí v letadle a sama jsem se ptala, co bych udělala já v jejich situaci... každý by chtěl přežít... ale v tomhle případě to bylo nereálné... snažila bych se o to co oni... šance na přežití byla nulová... ale když už musím umřít, tak ať aspoň zavařím těm teroristům... po shlédnutí mě opět dlouho mrazelo.. (06.04.2009)

No na 5* mi to teda neprislo. Podle me ma na takovy hodnoceni vliv hlavne to, o cem film vypravi. Cimz nechci tvrdit, ze se nejedna o kvalitni film. Hlavni plus je urcite realisticnost a syrovost celyho snimku, na ktery maj hlavni podil roztresena kamera, neznamy, ale vyborni "herci" a vypraveni filmu v realnym case. Problem je, ze nez se konecne zaclo neco dit na palube 93 a musel sem, nevim jak dlouho, sledovat povykovani lidi na letisti a spoustu zaberu na monitory, tak to me docela po case zaclo nudit, protoze se prakticky dokola opakovali situace se ztracenym letadlem. Jedno letadlo se vyresilo a hned byl problem z druhym a vse jelo na novo. Kdyz se ale dej presune na palubu 93, tak Greengrass skvele stupnuje napeti az do pekelne hustyho odporu cestujicich. Asi nejlepsi film, co se timhle tematem zabejva. (08.09.2006)

Řečeno koncentrovaně: Paul Greengrass a jediná logická reakce na donedávna tabuizované téma – zachovat si odstup, nesoudit, nehodnotit a předkládat pokud možno ověřená fakta. Je-li filmař silný v kramflecích a disponuje-li skvěle zvládnutými zbraněmi jako je ruční kamera a civilně hrající ansámbl bez hvězd, pak výsledek nemůže být jiný než naprosto sugestivní, mrazivý, strhující. Přesně takový je i United 93. Nijak diváka nešetří redukcemi, vtahuje ho všemi technickými prostředky do středu dění, prezentuje události s mrazivou autenticitou a vypravěčským odstupem. Jenže samo podání je doslova požírající a zaujetí dějem, neodbytný pocit nevykonstruovanosti, absence klasických dějových schémat, to všechno vytváří podhoubí pro silný až otřesný divácký zážitek. Na jeho konci není moralizování, neotřesitelné ujištění, že dobro lze vymezit od zla, že hranice je pevná a její překročení bude potrestáno. Na konci je zjištění, že oběti i vrazi jsou stále a jen lidmi. Nejmrazivějším momentem celého filmu tak pro mě byla modlitba těsně před neodvratnou katastrofou. Na palubě Greengrassova letu 93 se v té chvíli zhmotnila veškerá bizarnost a absurdita současného světa. Hodnota takového snímku milionkrát přesahuje prefabrikovaná poselství o skutečných hrdinech, protože divákovi nabízí intenzivní prožitek bez našeptávání. Je jen na vás, jak jej vyhodnotíte. (28.08.2006)

Dramatický film, s dramatickou ruční kamerou, dramatickými hereckými projevy a pohledy, dramatickým scénářem a režií, dramatickými dialogy a hlavně monology a podle dramatických událostí. Je to prostě DRAMA. Jenže všeho moc škodí a tak tenhle film mou pozornost na těch 110 minut udržet nedokázal. Pravda, je tam pár hezkých detailů (extra benzín, nový šéf, nemožnost se kamkoliv dovolat, pár těch informací z doslovu atp.), jenže to je jen drobnost. Při útocích zemřelo několik tisíc lidí, ale kolik jich následně umřelo v té protiteroristické Bushově válce? Mnoho desítek tisíc a to ne teroristů, ale jen obyčejných civilistů. Film je co se mě týká naprosto zbytečným. Vlastně je to jen dražší replika v obsahu avizovaného Flight 93, přestože taky o něco kvalitnější, což je ale pouze kvůli délce filmu a přístupu režiséra. Útoky z 11. září mi byly ukradený už v den, kdy se staly (nepleťte se, těch obětí mi je líto). A tento film to možná jen prohloubil svou zdlouhavostí, přehnanou dramatičností a snahou vymáčknout z diváka tolik emocí, aby Bushovi tu válku odklepli i s penězi extra. Nehodnotím tu situaci, stejně jako u filmů o druhé světové nehodnotím genocidu, hodnotím ten film z pohledu člověka, který se chce zabavit (ne smát, to není totéž) a ten mi přijde nudnej. Ještě drobnost, Greengrass přeci jen tu svou dokumentárnost trošku oddokumentárnil a udělal z toho jen další propagační snímek amerického hrdinství, islámského fanatismu a evropanské zbabělosti v posledních scénách obohacený ještě o krásnou pohádku, když nechal pasažéry vniknout do kokpitu. Nic takového se jim totiž nepovedlo, podle všech dostupných informací (i když, jak jim vůbec můžeme věřit, když si vzpomeneme na Vrtěti psem) (13.11.2006)

Šlo to natočit dvěma způsoby. Buď jako hyperpatetickou hrůzu vidící za každým Arabem teroristu a v každém Američanu patriota ochotného zemřít pro vlast; a nebo takhle. Paul Greengrass se nezaobírá žádnými motivy, které vedly teroristy k činu, ale zachycuje je pouze jako lidi, kteří jdou sveřepě za svým cílem a na cestující naopak nahlíží jako na skupinu lidí, kteří v extrémní situaci dokázali provést jediný radikálně-zoufalý čin vzdoru. To vše v real-timeovém provedení, které se z dispečinku posléze přenese na palubu letadla a přes ruční kameru zachycuje bezprostřední dění, nezaobírá se vytvářením psychologie, vztahů či rychlých vazeb. Právě díky tomu pak působí celý film mnohem uvěřitelněji, syrověji a závěrečných 10 minut se navěky zapíše do dějin filmu! Pro toho, kdo umí soucítit s obyčejným lidským osudem je tento film maximální možnou oslavou civilního hrdinství. Kdo hledá teorie, politiku a společenskou kritiku, nech si počká na WTC Olivera Stonea (13.06.2006)