Babel

Alejandro González Iňárritu, režisér, v jehož mozaikovitých filmech všechny postavy hrozně trpí, dostávají se do těch nejvyhrocenějších situací a pokud se jim život nakonec změní, pak jedině k horšímu? Po zhlédnutí Babelu definitivně ano! Čtyři tragické lidské příběhy, čtyři různé jazyky, tři kontinenty. Kromě angličtiny uslyšíte arabštinu, japonštinu a španělštinu – Iňárritu se pokusil natočit film kosmopolitní, který osloví všechny národy. Přesto mi ani po doběhnutí závěrečných titulků nebylo jasné, jaký cíl tím vším sledoval. Pokud to opět neměla být jenom srdceryvná mozaika propletených osudů. Všechno spustí jedna zbraň, jeden výstřel, a dále se film točí okolo „velkých“ problémů světa, jejichž závažnost nepotřebuje doprovodný komentář. Terorismus, ilegální přistěhovalci, lidská komunikace, rasismus - co si budeme nalhávat, tohle na filmovou akademii zpravidla zabírá. Režie je podstatně klidnější než u Jednadvaceti gramů či Amores Perros. Poetické pasáže na mě stejně působily nepatřičně, jako bychom si během nich měli uvědomovat svou nicotnost oproti zobrazovaným velkým dramatům. Kontrastem k podobným scénám jsou, a těch je většina, – scény, kdy hlavní hrdinové trpí. Trpí duševně, trpí fyzicky. Často brečí, nadávají, propadají naprostému zoufalství, což mi vadilo také u předchozích Iňarrituových filmů. Jako by lidský život nepřinášel nic pozitivního a když už, tak pouze coby předzvěst čehosi nepochybně nepříjemného. Mé pocity z Babelu jsou navzdory jeho urputné snaze vyždímat z vás nějaké emoce celkem lhostejné. Příliš snahy škodí. 75% Zajímavé komentáře: kleopatra, Marius, Jordan, Madison, kikuka, rawen, Triple H (20.01.2007)

.González Iñárritu filmuje velice chytře, nutí přemýšlet nad tím, co bude dál? V emocionálně hraném ději příběhů o tom, že život je nekonečným pásmem závislosti na shodě náhod. Osudový propletenec zpočátku zdánlivě nesouvisejících postav ukazuje, že tyhle události spolu hodně souvisí. Také se hodně podepsal na filmu scénárista Guillerma Arriaga. Závěr filmu naprosto působí kontrastně a sugestivně. (12.10.2007)

Ińarritu upustil od časové roztříštěnosti ála ´21 Gramů´ a podobně jako u své prvotiny vypráví několik navzájem prolínajících se příběhů. Mexická episoda je asi nejslabší, s poměrně mizivým emocionálním dopadem, ta japonská zas jakoby vypadla z jiného filmu, ale díky sympatické hlavní představitelce patří mezi příjemné zážitky. Velké emoce se odehrávají v Maroku - příběh pastýře a jeho synů v závěru graduje s velkou naléhavostí, osud zraněné Američanky pak místama uchvacuje díky skvělému herectví ustřední dvojky Pitt - Blanchett, jejichž okolnostmi vynucené intimní chvilky patří k nejsilnějším momentům filmu. Marocké episody jednoznačně za 5*, zbylé dvě za 3*, ale kdybych měl srovnávat, předchozí Ińarritovo 21 GRAMŮ mělo celkově, aspoň pro mě, MNOHEM větší emocionální náboj. (05.02.2007)

Režisér Inárritu se opět pohybuje v terénu, který důvěrně zná, a znovu přivádí na plátno několik paralelně se odvíjejících příběhů, které se v určitém bodě a určitými hrdiny protnou. Opět přináší nabuzené emoce, mravní konflikty, střetnutí hodnot a krutá dramata. Tentokrát se navíc snaží o zmapování rozličných kultur uprostřed globalizovaného světa. Jen ten příběh z Tokia mi do celku nezapadal, i když chápu, že Inárritu nemohl odolat tomu začlenit do svého filmu panoramatický snímek Tokia rozzářeného neony a tisíci světel. Tahle část připomínala spíš produkci Atoma Egoyana a zasloužila si spíš svůj vlastní film. Celkově mi přišlo, že narozdíl od jeho prvotiny Amores Perros obsahuje tenhle film méně energie a inklinuje spíš ke krásným obrazům kamery, která zachytává tu skalnatou Saharu, tu svatební veselí v Mexiku anebo nevadskou poušť. Je to ale tak filmově podmanivá podívaná, že nemám problémy s udělením páté hvězdičky. Inarritu je jeden z nejtalentovanějších režisérů současnosti. Celkový dojem: 90 %. (04.07.2010)

Je zajímavé, že vesměs lidem do filmu nezapadá japonská linie. Mě spíš trochu neladila návaznost té "hraničně mexické", která tu zastupovala problém většiny mozaikových filmů, konkrétně trochu krkolomné a svévolné příchody problémů. Ale beru to jako Inárritovu potřebu vyjádřit se k problému, který je pro něj trochu osobní, navíc tato část je naprosto perfektně zrežírovaná a zahraná (Adriana Barraza). Jestli je ve filmu něco perfektně vyjádřeno, je to sdělení o potřebě citu mezi lidmi (který sna dokáže překonávat jazykové a kulturní bariéry). A druhá a pro mě možná i zásadnější věc. Na útržcích televizního zpravodajství je nádherně vyjádřena povrchnost toku informací a vůbec primitivnost celé té mediální děvky. Informace se neověřují, nepodrobují rozboru, prostě se zařazují do momentálního ideologického obrazu světa, na němž mají "nezávislá média" svůj lví podíl. Ocením každého, kdo na to dokáže ukázat prstem. (24.02.2007)