Tobruk

Tři problémy: 1, Rozhodně si nemyslím, že by Marhoul trávil večery nad teoretickými statěmi filmových badatelů, kteří zkoumají mimoobrazová pole a vztah mezi vnějškem a vnitřkem záběru (kupř. pohled postavy mimo záběr evokuje omezení rámu filmového obrazu). O avantgardních postupech nemůže být v případě Tobruku řeči. Marhoul sjel pouze očima rozpočet, dal si dohromady jedna a jedna, a kdykoliv směřovalo k akci, vystrčil ji mimo obraz tím, že přesunul postavy mimo dění – a kamera, jak známo, nemůže zanechat postavy samotné a musí je následovat. Z epochálních válečných bitev zaznívá ve filmu pouze zvuk, a to proto, že je několikanásobně levnější – a proto mazaně využívanější – než dekorace a triky v záběrech. 2, Ochotníci a naturščici posbíraní ze všech koutů republiky výrazně kontrastují s vypulírovaným vizuálem. Pokud chtěl Marhoul se svým kameramanem dovršit mimetické schopnosti fotografie (a takovému způsobu by biomechanické herectví bez emocí odpovídalo), pak mi není jasné, proč nám v každém třetím záběru odhaluje okolní svět jiným způsobem než zrak a předvádí se. 3, Protože jedinec neovládá v Tobruku prostředí, ale prostředí jedince, není možné se na zdecimované postavy empaticky napojit. Nadto lezou Marhoulovi do snahy vyprávět kontinuální drama různé vycpávky a velké scény, které se ale s kontinuálním dramatem neslučují, a navíc, jak řečeno v bodu jedna, všechny tyhle vycpávky a velké scény kamera míjí, tudíž se nelze divácky napojit - stejně jako na postavy - ani na ně. Vcelku lapálie, pane Marhoul, třebaže úmyslná. (03.05.2009)

Filmy stárnou a některé žánry stárnou rychleji. Tak je tomu i v případě válečného filmu, když starší trháky a snímky, které ve své době znamenaly pojem, dnes působí nechtěně směšně svou naivitou, patosem a použitou technikou, která vůbec neodpovídá dobovým reáliím. Tobruk tyhle hvězdné filmy nechává daleko za sebou, protože Marhoul je dlouholetým fandou válečné historie a vůbec celého světa military a dal si mimořádně záležet, aby jeho film vypadal z tohoto pohledu hodnověrně. Bohužel film má dvě roviny. Z té první je cítit mimořádná pečlivost a snaha jednak udělat mimořádný film, jednak vzdát hold československým vojákům v severní Africe, jenže tahle rovina se střetává s tou druhou, kterou představují omezené režijní zkušenosti a schopnosti spolu s omezeným rozpočtem. Výpravné válečné velkofilmy jsou doménou hollywoodské kinematografie a pokud chce takový vyrobit evropský producent, musí sáhnout k vícečetné koprodukci. Tohle můžete maskovat, jak chcete, ale stejně se nízký rozpočet zákonitě projeví. Tedy pokud nechcete natočit komorní film o lokální válečné epizodě se skupinkou vojáků. Hlavní zádrhel filmu ale spočívá ve scénáři, který neobsahuje silný příběh, protože je epizodicky rozkouskovaný a navíc ani plnokrevné postavy s propracovanými charaktery. Ty jsou jenom naznačené, v lepším případě načrtnuté, takže se s nimi divák plně neztotožní nebo je naopak nedokáže naplno nenávidět. Marhoul zkrátka neumí pracovat s diváckými emocemi. Srovnejte si jeho Tobruk se Smrt si říká Engelchen (jaký je to rozdíl mezi popravou zajatce v tomhle filmu a v Tobruku) nebo s Nebeskými jezdci. Přitom je Tobruk zjevně ambiciózní film, který měl zabodovat na nějakém tom festivalu, a konec konců i sklidil pár Českých lvů. Právě na takových filmech je vidět provinčnost současné české kinematografie. To dno vypadá všude stejně, ale kvalitu té které národní kinematografie poznáte podle snímků, které se chtějí řadit do špičky. Se vší úctou k Tobruku, tohle je jenom průměr, byť lepší průměr. Celkový dojem: 60 %. (22.04.2012)

Tento film budu hodnotit dvěma pohledy. První pohled očima českého diváka nabízí zajímavou výtrž od nudné stejnosti našich filmů. Tuzemská filmografie nabízí dramata, komedie a nebo jejich mix. Ostatní stojí za starou bačkoru, nebo se raději ani netočí, protože možné finanční ztráty si tvůrci nemohou dovolit. Český Pepa obdivující domácí filmovinu, si potrpí na klasické a nudné filmy se stále se opakujícími herci. Tento ho ale ohromí, protože je radikálně jiný, točí se zcela jiným způsobem a konečně vypráví téma, kterého se chytne většina mužské populace u nás, už nemusí trpět Román pro ženy a podobné hovadiny. Teď tady mají valečné drama přímo od nás. Film je skvělý, herci jsou neznámí, prostředí uplně jiné, kamera obstojná, barevnost filmu konečně nepřipomíná Ordinaci v růžové zahradě a hlavně, "zabíjí se". Hlavní plus pro Pepu je hrdost na naše brance a fakt, že alespoň někteří to po Mnichovu nezabalili a hájili čest naší vlasti. Shrnuto podtrženo 90 - 100%. Problém nastává s pohledem zahraničního, nezaujatého diváka. Kouká se smířený s tím, že tento film nebude prošpikován akcí, ale v koutku duše čeká podobnou pecku, jako Tmavomodrý svět těšící se kladných hodnocení ze zahraničí. Prokousává se dějem a pomalu, ale jistě si sám pro sebe řekne "o čem tenhle film vlastně je?". Útrapy židovského vojáka ve výcvikovém táboru, se přestěhují na válečné pole, kde pociťuje, že není zrovna dobrý, po pár minutách se z něho stává tvrdý harcovník a jeho postava má prozatím splněno. Děj se zaměří na benjamínka v jednotce a jeho uprku do pouště, kde bloudí a dochází mu, že neměl utíkat. Plynulost filmu začne pokulhávat, jakoby Marhoul nevěděl, co dál točit. Naštěstí vše zachraňuje naprosto nelogická smrt jednoho z postřelených vojáků a drsný souboj s kamenem. Benjamínek se vrací a sleduje, jak se během jednoho dne, z jeho veselých kamarádů stávají válkou zníčené trosky, které mu dávají najevo, že to co udělal, bylo velice, ale velice zlé. Benjamín se uzdravuje a jde kopat, najednou ho mají všichni zase rádi a jsou veselí. Konec filmu se nese v mírně trapném duchu, bez jakýkoliv emocí, postrádá grády a je bez koulí. Zahraniční divák začne shrnovat co vlastně viděl. Nevyváženost celého filmu, prachbídně natočené akční scény, které nejsou akční, ale "střelecké" (vidíme pouze střílet vojáky jedné strany, v dalším zaběru padat ty z druhé). Digitální efekty se dají skousnout u německé jednotky, ale u střílejícího vojáka nikoliv. Film neví o čem vyprávět, téma bránit linii a padnout za ní, pocítíme nejvíc až u zavěrečných titulek. Film se snaží psychologicky rozebrat vojáky, ale nedáří se mu to. Shrnuto podrženo 50%. Celkově hodnotím za slušný 60% a to hlavně díky tomu, že Marhoul zkusil něco nového a ukázal cestu ostatním, že i tady se dá točit jinak, ale hlavně, že se dají sehnat peníze na zpracování kvalitního filmu. (26.04.2009)

My jsme nějaký divný národ: Neustále škemráme o výjimečný neprovinciální film, který ovšem bude ještě nést známky té naší úžasné českosti, a zároveň nevíme, co si s takovým vymodleným filmem počít, když už se nám ho konečně jednou dostane (vlastně už třikrát, když počítáme i Karamazovy a Normal – máme tu onu vytouženou českou novou novou vlnu, vážení). (27.05.2009)

Opravdu hodně těžké rozhodování a zase jeden z filmů, na které mi pětihvězdičková stupnice nestačí. Marhoul evidentně zvládá techniku a o válce ví dost, aby do filmu vtiskl její hrůznost a tragičnost. Už jen celkové pojetí jako epizoda z válečného života několika vojáků je mi sympatické. Jenže psaní scénáře a vedení herců už nejsou jeho silnou stránkou. Vývoj dialogů proto občas nepůsobí moc přirozeně a herci v přechodech mezi scénami někdy jakoby ráz na ráz změnili náladu z "je to v pr..." na "chvilku posedíme u táboráku." Některé scény navíc trochu maskují nedostatečný rozpočet. Problém je, že přitom film chce působit velkolepě. Takže je to přesně na hraně mezi 3 a 4. Ale za téma a šanci konečně český film trochu oživit to přece jen ocením vyšším hodnocením. BTW román Rudý odznak odvahy byl už dvakrát zfilmován, verzi z roku 1974 jsem tuším dokonce kdysi viděl v televizi. (13.09.2008)