Tobruk

Nejodvážnější český filmový projekt za poslední léta. V době, kdy domácí produkci v uplynulé dekádě suverénně vévodí "chcípácký film", pro mě Tobruk představuje něco jako malý zázrak, malé zjevení. Bez záruky návratnosti se pustit na české poměry do tak velkého plánu, nezbývá mi než před tvůrci smeknout. Přiznám se, že jsem snímku nevěřil. Nicméně zvědavost zvítězila a do kina jsem zavítal. Naštěstí byly mé obavy rozptýleny hned po několika minutách projekce. V hlavě mi utkvěla poslední věta Bluntmanova komentáře k tomuto filmu. Gitaiovy filmy Tobruk opravdu připomíná, nejvíce Kippur (tematicky nejblíže), jeden ze tří, které jsem měl možnost od Amose Gitaie zhlédnout. Vcelku mě zaujal článek o autorském záměru publikovaný na oficiálních stránkách, pod nímž je podepsán režisér a scénárista Václav Marhoul. Tam doslova píše: "Jsou dva druhy válečných filmů. Prvním je filmový popis dané historické události, která událost zobrazuje jen svým vnějškem, svojí formou a spíše rezignuje na jednotlivé životní osudy vojáků, kteří se jí účastnili. Druhou možností (a tou je případ zamýšleného filmu TOBRUK) je postižení niterných pocitů lidí, kteří se dostali do vypjaté situace. [...] Ambicí zamýšleného filmu TOBRUK je, že nemá fungovat jen pro pamětníky a pro diváky se zálibou ve vojenské historii. Měl by být sdělný pro většinové obecenstvo, měl by nabízet základní otázky ve smyslu hledání lidských hodnot s tím, že na tyto otázky nesmí nabízet z komplikované skutečnosti jen takový obraz, jaký dokáže většina diváků bez problémů přijmout." O tomto tvrzení by se dalo sáhodlouze polemizovat. Můj názor je takový, že Tobruk, ač se navenek tak možná tváří, osudy jednotlivých vojáků téměř neodkrývá, divák o nich neví téměř nic. Jsou jen náhodně vybranými, na kterých je bitva o Tobruk zobrazena. Přijde mi, že si režisér ve výše dvou zkráceně uvedených tvrzeních protiřečí. Právě klasický válečný film je určen většinovému obecenstvu, jelikož nároky na diváckou pozornost a spoluutváření děje nejsou příliš vysoké. Tento film není pro každého, proto osobně neočekávám nějaké závratné tržby. Velkou nápovědu mi dal samotný konec, který bude konzumnímu diváku dle mě spíše proti srsti a z kina odejde "nespokojen". Také mi občas přišlo, že Marhoul motá páté přes deváté, jako by občas nevěděl, co přesně chce natočit. Nicméně je až s podivem, že podobný film mohl vzniknout právě u nás. Tobruk je kvalitním počinem, ale minimálně v domácím prostředí zůstane nedoceněn, i když Český lev za kameru je téměř jistý. Dvěma slovy: minimalistický (velko)film. A taky za tu odvahu musím dát 4*. (30.09.2008)

Sympatické snažení v předem prohraném boji. Udělat totiž v českých podmínkách funkční, vypovídající nebo adekvátně vypadající válečný příběh se může povést jenom jedinečnému projektu, jakým byl Tmavomodrý svět. Proto se nestačím divit, že se Marhoul pustil do tak nevděčného úkolu pomocí divácky lehce nepřátelského scénáře. Přesto zůstávám spokojen. Válečná, přátelská i dusivě bezvýchodná linka fungují parádně, bezradné přešlapování bez děje, které podráží v tuzemské kinematografii často nohy napětí, v tomhle ošemetném prostředí nehrozí, takže kde je zádrhel? V tom, že ona uvěřitelnost je někdy podávaná skrz zbytečně nepochopitelné momenty typu honičky s kohoutem nebo epizodek s prostitutkou. Ve výsledku 70% posílených o dojem nečekaného překvapení. (26.10.2009)

Nejde o dech beroucí válečnou podívanou, která má zástupy militantních fanoušků po celém světě. Marhoul ale ukázal, že i s českým rozpočtem je reálné natočit film, který dosahuje evropské úrovně. Sice není tak schopný režisér a o scénáři je lepší pomlčet, ovšem jeho silnou stránkou je bezesporu produkce. (20.03.2022)

Vizuální stránka i hudba a zvuky bez debat za 1. Herecké výkony bez debat za 1. Osvěžení z toho, že nejde o další válečný velkofilm, kde se jde na věc a s přestávkami se to mydlí až do konečného řešení s dovětkem "účinkuje tisíc tanků Sherman", je taky nepochybně plus. Že naši (pra)dědečkové, kteří vyjeli do světa, aby si to rozdali s největším zlem, jaké svět do té doby poznal, i mimo vzdušné bojiště, si zasloužili důstojnou vzpomínku, to je taky pravda. Že Marhoul toto zadání splnil, a ještě předvedl, že umí udržet lajnu, kterou si předsevzal, i to se cení. Věc má ale ještě jednu stránku, a tou je to, že by to mělo taky něco udělat s divákem - a tím nemyslím obdiv k filmařskému řemeslu, které sleduje na plátně/obrazovce. Divák to má ovšem dost těžké, protože tu je postaven do pozice válečného zpravodaje, který přijede, chvíli pobude, vidí pár výseků ze života v první linii, a zase zmizí. Taky to jde srovnat s válečným kinožurnálem, kdyby byl prostý propagandy a ukazoval ty skutečně "všední" věci "ze života mužstva". Anebo do třetice můžete být v pozici čtenáře nekoherentních deníkových záznamů vojáka, kterého jste vůbec neznali, pokud by si tento nezapisoval svoje niterné pocity a takové ty věci, o kterých deníky z nějakého důvodu (který nechápu) jsou. Máme tu prostě živé obrazy lidí, o kterých nic nevíme, a nic se o nich ani nedozvíme. Jistě, může to být metafora k "fungování" války, může nám to teoreticky dávat větší možnost se s postavou ztotožnit (viz skutečné individuality prostá Bella z Twilightu), ale na mě to nefunguje. Proto dávám 70%. (13.09.2011)

Co se technické stránky týče, rozhodně nejpůsobivější ČESKÝ film posledních dvaceti let.. PLUS (válečný snímek světového formátu, celkové odhodlání tvůrců, hudební složka od držitele Zlatého glóbu, zvuk, přizpůsobivá a evropská kamera, autenticita dobových reálií, úcta ke zvolenému tématu, zajímavé detaily – mouchy či písek v ranách vojáků, Robert Nebřenský, Petr Vaněk, Martin Nahálka a zejména Michal Novotný, konec bez happy-endu), MINUS (scénář, jehož prázdnota nutí občas diváka ke zlosti, absence nosného děje, africká prostitutka, Radim Fiala, charakterizace postav). Silné *** a velká poklona!! (28.05.2009)