Černá kniha

Už druhý týden přemýšlím, co k tomu vlastně napsat. "Černá kniha" mě minula obloukem, zanechávajíc na mé duši stejný emocionální dopad, jako tvrzení NATO, že je v somálských vodách klid. Hlavní hrdinka coura, vedlejší postavy nezajímavé, napínavé scény jsem prožívala méně než čištění zubů a při dojemných pasážích vraždění či bezpráví byste v mém ošlehaném ksichtu marně hledali lítostivý záškub (nebo dokonce nadbytečnou vláhu v očích). Nejvýraznějším pocitem za celých dlouhých 145 minut byla chvíle zhnusení, kdy se v koupelně zjevil navýsost odpudivý nahatý nácek, to jsem si málem musela odběhnout ublinknout. Kde asi udělal soudruh Verhoeven chybu? Možná nikde, jak tak zírám na celkové hodnocení a komentáře spokojené většiny. Asi je chyba ve mně, tak teda dám aspoň 50% za snahu a zařadím si "Černou knihu" do poličky s dalšími tituly, které už nikdy nehodlám číst. (18.12.2012)

Scénář: Gerard Soeteman, Paul Verhoeven .. Verhoeven se (zase) vyžívá v pěkných prasečinkách. Nejenom sexuální scény s nimiž si umí vyhrát jako malé dítě, ale také v naturalistických ohavnostech a zvěrstvech poblázněného davu, který vykonává posměšnou odplatu svému válečnému nepříteli (sprcha výkalů je opravdu nechutná). Mimo toho se bez debat jedná o výborné válečné drama Holandského střihu, zobrazující tamní boj s okupanty i kolaboraci za účelem vlastního obohacení se a z toho plynoucích důsledků. Díky režii dosti pestrá a výživná podívaná, plná již zmíněných nej(h)různějších hrátek s divákem. Ve zpracování není výrazná chyba, hudba ladí s obrazem a herecký ansábl bez výhrad zapadá. Á propos originalita - jak chcete být originální, když se jedná do určité míry o historickou rekonstrukci s konkrétním příběhem. Myslím, že o této válce ví snad každý něco a také už něco viděl, takže události prostě budou známé nebo povědomé asi každému. Tady bych problém určitě nehledal. Navíc je to podané poutavě a rozhodně Černá kniha nespadá pod rámec širších standardů. Mám zkrátka tohle téma druhé světové války hodně rád a každý takový film, když je všestranně zvládnutý, mi udělá velkou radost. (07.05.2007)

Znamenité drama, které přerušilo šestileté čekání na film (naposledy nadprůměrné sci-fi Muž bez stínu) od provokující režiséra, upozorňuje svérázným pohledem na nesmyslnost války. Rozhodně tu ale nespoléhejte na žánrovou zkušenost. Holandský režisér Paul Verhoeven si stále potrpí na detail (kamera neuhne před ničím), v jednotlivých scénách působí staromilsky (i když je vyškolen ve zběsile sprintujícím Hollywoodu), nepodléhá exhibici (i když i ta se několikrát nabízí). V rodném Nizozemí tak natočil válečný melodramat v cynickém kabátě, ve kterém prodal svůj vypravěčský talent. A bez velkých gest k nám tak doputovala velice příjemná rozprava o válkou zkoušených osudech. Oproti například českým filmům má Black Book skutečně silné postavy, zejména pak zvrhlé a zákeřné, a překvapivě jim vévodí protřelá žena, co se, sic je Židovka, ani ve světě „nemilosrdných“ (jeden dobrák by se našel) Nácků neztratí. Po masakru rodičů se dostává do centra partyzánů, odkud díky svému půvabu a buldočímu zápalu nemá tak daleko do postelí věčně opilých nacistů, kde se dají sehnat vzácné informace pro odbojová hnutí. Osudy ústředních postav se několikrát promíchají, Verhoeven se nebojí nějakou (námi vnímanou) zásadní postavu jen tak odkrouhnout, nepopiratelné hrdinství v tu ránu vystřídá pořádná zrada. Herecky pak vedle elegantního Nácka-dobráka Sebastiana Kocha kraluje bezchybná Carice van Houten, jejíž postava je hlavně výborně napsaná, a tak si jde nelítostně za svým a ustojí všechny proměny svých Rachel i Ellis (ač se sebevědomě natřásá před nadrženými Němci nebo potupně lapá po dechu pod nánosy výkalů). Black Book je velice chytrým filmem, i když v závěru ztrácí na tempu; chytrým natolik, že se několikrát přehoupne do kýče, tu zase do napínavého vyprávění hitchockovských kvalit, tam zase přiostří v neskrývaném naturalismu. 80%. (18.02.2008)

No, původně jsem byl díky pár ne až tak příznivým komentářům zde k Černé knize krapet skeptický a nebyl si jistý, jak moc bude režisér šít do klasicky vážného tématu jako je II. světová válka (mírné očekávání Tarantinových Hanebných panchartů akorát po Verhoevensku). Ale to právě vůbec! Jestli tady něco trochu skřípalo, tak maximálně pár lechtivých scén (pro někoho "čuňačinek" ;-) ), ale rozhodně to nebyly žádné orgie a do příběhu v pohodě zapadly. No a jinak musím pět jen samou chválu, protože tenhle vcelku realisticky vyznívající válečný thriller jsem hltal minutu po minutě a ani na chvíli mě nezklamal. Krom obvyklých hledisek jako herců, hudby atd., mě mile překvapila taky jazyková stránka filmu (tzn. nizozemština, němčina, angličtina a hebrejština) která dodala filmu ještě větší autenticitu (což mi třeba trochu chybělo ve Valkýře). Když se blížil závěr, říkal jsem si, že to není ukončeno vůbec špatně, ale to jen do chvíle, kdy se ve vesnici objevili vojáci, já si uvědomil historické události Izraele toho roku (a následujících let) a úplně mě zamrazilo; hned po tom, co mi došlo, co tím chtěl režisér vlastně říct (resp. na co narážel), mi naskočilo jediné možné hodnocení, a to 5* (škoda jen, že se každý potencionální divák Černé knihy nezajímá o historii a nezasvěceného tím pádem konec nechá nejspíš chladným). Ale asi si na toho pana Verhoevena budu muset víc posvítit, protože natočit po Základním instinktu a Hvězdné pěchotě (víc jsem toho od něj zatím neviděl) tohle, to už si říká o větší kapku pozornosti. (29.05.2010)

„Značka“ Paul Verhoeven se většinou pojí s dráždivými filmy, které si utahují z jakýchkoli konvencí, ať už jsou filmové, žánrové... nebo obecně společenské. Černá kniha jako většina z nich představuje pro většinu diváků klíčový problém už v tom, že lze jen velmi těžko určit jasné hranice, kde se nejschematičtější schémata překrucují nebo se stávají součástí promyšlenějšího systému a kde jsou bez nějakých dalších významů jednoduše využívány. Režisér sám vám to neřekne, a tak si můžete jen domýšlet. Cokoli si tedy v tomto textu přečtete, nemusí vůbec nic znamenat... ale je fajn myslet si, že by mohlo. ___ Členité vyprávění židovské hrdinky ve víru holandsko-nacistických konfliktů lze rozdělit na pět skoro stejně dlouhých částí, přičemž každá hází film do zcela odlišného žánrového pohledu. Mysleli jste si, že sledujete příběh o vyvražďování židů a jejich přesunu do bezpečí? Do 20. minuty možná... Je to snad tradiční válečný příběh o partyzánské válce? Do 45. minuty ano... Nebo promyšlená variace na Hitchcockova Pověstného muže, kde zadaná žena svádí padoucha v jeho domácím prostředí? Do hodiny deset! Akční podívaná jak z brakových románů? Jen po 94. minutu. Pak už jen hořké poválečné zúčtování... ___ Jde o pět odlišných žánrů, z nichž každý má své dobré a zlé rozestavěné jinak a nikdy si nemůžete být jistí, zda se to v následující „dvacetiminutovce“ zase všechno nerozhází. Tomu jsou ostatně podřízené i herecké výkony, které musí být dostatečně věrohodné a zároveň zpětně nenapadnutelné, když se z klaďase stane padouch a z padoucha klaďas. Zároveň vám film hned na začátku poví, že hrdinka přežije. U každé vyhrocené situace si tak můžete říct: Jak se z toho, k čertu, může dostat? A neshodí to film do nechutné žumpy plné splašek? Bát se o hrdinku? Ne tak často a ne tak moc (přežije!). O film. Ano, co chvíli. ___ Černá kniha sice těká mezi různými žánrovými světy, ale zároveň si neustále udržuje precizně vystavenou dějovou kontinuitu, kterou žádná další proměna stylu neroztříští, ale jen posílí dojem její promyšlenosti. Kamera neuhýbá před ošklivostí (násilí, odpudivý nacista pobíhající nahý po záchodech), šokantností (odbarvování ženského přirození), pietními obrazy (vyvraždění židů na lodi je natočeno krvavá přestřelka z Robocopa) nebo záměrnou laciností (násilně nasazené flashbacky, béčkové detaily padouchů). Je to film zákeřný, okouzlující, pokleslý, absurdní, plný protikladů... a místy strašně hořký. ___ Nelze pro něj vytvořit škatulku, ačkoli právě se škatulkami celou dobu s takovou rozkoší pracuje... a to je na něm krásné i zvrhlé zároveň. Přeberte si to, jak chcete. (23.04.2013)