Černá kniha

Verhoeven točit nezapomněl a jen díky jeho pevnému vedení se tahle dlouhatánská válečná agitka dá překousnout bez sebemenšího zádrhelu. Bohužel scénář už tak ladně nepůsobí a jeho místná hra na náhodu mě ke konci značně iritovala stejně jako duševní (ne)vývoj postav, které sice přecházejí ze světlé strany na temnou nečekaně, ale bez patřičných vnitřních motivací. (14.05.2007)

Absolútna pecka exportných parametrov, navonok vyzerajúca ako ordinárny - preplácaný blockbuster, vo vnútri prefíkaná a rozkoš privádzajúca filmárčina. Verhoeven je extra trieda, dať dohromady takmer 2,5 hod. nádielku - zjednocujúcu zžieravú vážnosť s estrádnou zhýralosťou i stoickú nonšalantnosť so strhujúcou dynamickosťou, ktorá ani kapku nenudí a predovšetkým nepôsobí kŕčovitým dojmom, to sakra smrdí nejakým podfukom. Nie, nie je to podvrh. To iba Paul nadzmyslovo režíruje a ilustruje, že nie každá retrospektíva svinstiev 2. sv vojny musí byť "prechlastaná pragmatistickou pálenkou", tj. byť stále dookola uniformne prísnou = poučnou, resp. pálivou očistou/ujmou. Prečo by aj mala, keď sa dá sem-tam spojiť príjemné s užitočným, čož v podaní P.V. znamená ponechanie si závažnosti cez emocionálnu nepodliezavosť a pridanie dôvtipnej ironizácie cez hyperbolizáciu niektorých charakterov. V napínavom a zamotanom dianí, kde ani jedna divácka hypotéza neni úplne istá sa naskytuje hneď zopár famóznych protikladov z perspektívy postáv. Filantropický, vysoko postavený nácek Ludwig Müntze (Sebastian Koch) nerešpektujúci rozkazy ríšskeho vládcu, potichu túžiaci po prevrate, láske, odpútaní - kráľovské klišé a popredný člen židovského odboja Hans Akkermans (Thom Hoffman) spočiatku obetavý geroj, neskôr zhnité jablko - zložka gestapáckeho prospechárstva snáď nemohla byť zahrnutá priliehavejšie. Ďalej tu máme pôvabnú Rachel Stein/Ellis de Vries (Carice van Houten) - akokeby alternujúcu Gretu Garbo - čo by nútene skazenú krásku/bývalú speváčku, ktorá sa dobrovoľne vydáva za odplatou, za oslobodením - priťažlivo pudové a noblesné herectvo a hnusného zákeráka Günthera Frankena (Waldemar Kobus), ktorý je tu vlastne tým najväčším stelesnením nezastaviteľného zla - jeho úkladná povaha plná vychcanosti krížená s "čtvrníčkovským" švitorením ma zráža do kolien. Jak vyhľadávané paradoxy. A keď už som pri tom komparovaní tak mi nedá nespomenúť ešte jeden postreh. "Black Book" má okrem priznaných režisérskych zvyklostí ako explicitnosť/referenčnosť/žánrová mnohotvárnosť, aj nemálo zhodných črtov s "Hanebnými parchantmi" a to ma nesmierne obšťastňuje. Obdobné rysy v podobe židovského komanda, sadistických a pritom karikatúrnych pohlavárov SS (Franken vs. Landa), značnej fascinácie B-čkovou produkciou. Mimo to sa jedná o jeden z najlepších počinov P.V. a to bez akéhokoľvek preháňania - výprava s echt her. výkonmi, našlapaná fabula v prepychovej audio-vizuálnej róbe a vynaliezavá ruka Paula Verhoevena. Entertainment, vplyv, inakosť. Koniec vychvalovacej deskripcie, začiatok hlasitého aplauzu. (10.12.2011)

Pravda je, že jsem se i přes dlouhou stopáž ani na okamžik nenudila. Ale udělat z válečných událostí takovouhle akční kovbojku bylo na můj vkus místy až příliš silné kafe. Některé dialogy jsou navíc dost přiblblé, stejně jako předvídatelnost jednotlivých zápletek i závěrečné rozuzlení. Je to krásně natočené, má to správný náboj i zajímavé postavy, ale ta mainstreamovost, kterou Verhoeven v Hollywoodu načichl, mnohdy působí značně nepatřičně. (14.05.2007)

Dejme tomu, že většina lidí se do kina vypraví na válečný film. Fajn, dostanou napínavý příběh z druhé světové války s několika nepříliš okázalými válečnými scénami, zajímavý hlavně zasazením děje do Holandska. Když odhlédneme od válečného pozadí, zůstane nám dobrodružný příběh s nečekaně hojným výskytem humorných situací, kapku béčkovým nádechem a předvídatelným dějem. No a to celé stojí na solidním myšlenkovém základu, který je dostatečně hutný, aby si z něj každý něco odnesl. Často hloupoučké dialogy, laciné scénáristické berličky („podařilo se nám získat mapu“… „podařilo se nám získat klíče“) a vysokou nepravděpodobnost mnohých situací (neprůstřelný ostrostřelec) jistí záchranná síť tak složitě utkaná, že vás její rozplétání bude zaměstnávat ještě dlouhé hodiny po opuštění kinosálu. Navzdory délce film uplynul celkem svižně. Pořád je na co koukat, nad čím přemýšlet. Náznaky, kterak chápat jeho filozofii (pakliže to lze nazývat filozofii), možno nalézt v hojném zastoupení, ať už jsou vyjádřeny slovem („copak to nikdy neskončí?“) či obrazem (na anglický inzulín je nejlepší anglická čokoláda). Opět nechybí ani drsné násilí, nějaká ta erotika nebo (a dokonce) válení se ve výkalech – lhostejnost pojetí těchto sekvencí a jejich zábavnost v kontrastu se závažností válečné tématiky jakoby říkala „svět je v hajzlu, tak proč se alespoň nepobavit“. To je asi trochu extrémní tvrzení, ale kdoví, jak to Verhoeven vlastně celé zamýšlel (podezřívám ho, že jako komedii). Peníze do projektu vložené jsou vidět, k nejlepším v tomto ohledu patří okázalá scéna s letadlem shazujícím bombu na domov křesťanské rodinky, dočasný úkryt židovské dívky Rachel. Ta se již zde projeví jako cynická potvora („alespoň nebudu muset před každým jídlem odříkávat otčenáš“) a její morální úpadek se v následujících minutách jenom prohlubuje. Režisérova manipulace je však natolik důsledná a křivky Carice van Houten natolik svůdné, že jsem jí navzdory všem záporným vlastnostem držel palce až do dechberoucího posledního záběru, kdy vyjde najevo, jak relativním pojmem je „šťastný konec“. 90% P.S.: Po zhlédnutí Černé knihy působí námitky českých odbojářů proti jejich nelichotivému vykreslení v dramatu Operace Silver A skoro směšně. Zajímavé komentáře: Marigold, liuk, Desperado (14.06.2007)

Při sledování jsem z lulky pobafal a takto k sobě spoileroval. Loupežníci na každou skupinku Izraelitů, popravenou těžkým kulometem, obětovali novou loď i kapitána, to je pěkné. Jaký to znoj, válečný nizozemský četník, když do pěti vteřin po jeho zapískání (neboť se stal svědkem upadlého zelí) přiskotačilo šest taxíků narvaných gestapáky tak, až nebylo kam rezervu dát. A vůbec, jak mohli říšní lidé kdy dobýt byť píď cizí země, když se disciplinovanost jejich ozbrojených složek projevovala trajdáním soldatesky bez rozkazu, ohlášení nebo podpory, aby si mir nichts, dir nichts zkoušela na vlastní pěst likvidovat partyzánské hnutí? Skutečně se obřezanec poznal podle tmavého porostu, ať již na hlavě, nebo nemravných místech? Pak měl Dolfík štígro, že se mu za celá ta léta nikdo nekoukl pod čepici, že? Logika ponejprv jen haprovala, ovšem při ,,osvobozovací scéně" konečně radostně zapružila v kolenou a žuchla z hrušně na hlavu. Následující nešťastná poprava... hm. Již jen taková fialka na hrobečku Frhovnovo soudnosti. Fotogenická ňadra, za jednu. Holendři moc hulej, je jen otázka, zda film je důsledkem onoho či naopak, chtějí na tuto ostudu hihňavě zapomenout. (08.10.2015)