Žízeň

Podobně závažné etické otázky ("co lze učinit v dané situaci?") jako ve své trilogii o pomstě, řeší Park i ve svém posledním snímku. Hned z několika důvodů je to obtížnější odhalit a docenit. Jednak je potřeba si všímat jak se postupně film více a více noří do různých žánrů (neboť na začátku se tváří jako běžná festialová artovka, od níž by se v zásadě motiv upíra, který je navíc knězem, dal odpárat), přičemž je ještě potřeba být nalazen na fakt, že od komedie, přes horor k dramatu se to dá stihnout během pár vteřin. Morální dilemata se ke všemu nikterak neprojevují v dialozích, který je ostatněš minimum, a je třeba je vyčíst z jednání a hereckého projevu hlavního hrdiny. V technicky podmanivém, opojném a zároveň zneklidňujícím balení (kde se často prostopují techniky navozující napětí mezi digitální opulentností snímání a realistickým přístupem) se odvíjí drama o vztahu lásky a etiky u bytostí, které nejsou ani lidmi ani zvířaty. (07.07.2009)

Bakjwi je o5 filmem na kterej jsem už kdysi narazil ale víceméně jsem mu nevěnoval větší pozornost. Nyní když jsem na film dostal doporučení od uživatele stan67 za což mu tímto děkuju jsem tedy filmu už pozornost věnoval. Ikdyž bez mučení přiznávám, že až tolik mě film nelákal. Prvním důvodem byla jeho delší stopáž. Druhým důvodem bylo téma. Filmy o degustátorech červený tekutiny už delší dobu nepatří zrovna k mým vyhledávaným. Ikdyž je pravdou, že v poslední době jsem na pár velice solidních kousků s touhle tématikou narazil. A Bakjwi rozhodně můžu zařadit k nim. Tahle upířina made in South Korea nenudí ba naopak neustále mě něčím překvapovala. A i při delší stopáži tu není téměř žádnej prostor pro nudu. Což se u takových stopáží stává málokdy. Takže nevidím důvod proč nedát silný 4hvězdy. (13.12.2023)

CITÁT - Nevěděl jsem, zda ještě někdy budu mít takovou bublaninu.......... Ten experiment je fakt hnusnej, jak mu odpadávaj nehty a bublá mu kůže je velmi mrazivé. Leč to je asi tak vše. Příběh vlastně nenabídne nic lepšího a skoro se drží v linii svého předchůdce z roku 1979. Na příběhu mi vadilo, že je přehnaně náboženský. CITÁT - Vlastně jsem ucítil krev........... (24.02.2015)

Pod anotací se vám může rýsovat jakákoliv představa, ale nikdy se nebude ani na vzdálenost viditelnosti přibližovat k tomu co Park vytvořil. Tohle není horror. Tohle není psychologické drama kde postava rozmítá nad správností určitých rozhodnutí. Tohle není ani love-story. Bakjwi je totiž všechno. Neočekávatelný a stále překvapující uragán ve kterém můžete identifikovat věci co už z jiných filmů znáte, ale dá vám to přesto obrovskou práci. Park si na nic nehraje. Je svůj a to Bakjwi sluší nejvíce. Stejně tak s postavami, tohle nejsou žádné rádobynačrtnuté figurky s bílým make-upem honící se po lese (sorry, ale tohle se fakt nabízelo) - i když s poněkud divnou diagnózou jde o lidi z masa a kostí. Páni, pokud máte originilní filmy se skvělými herci a propracovanou režií rádi tak neváhejte. Tohle za to stojí. (09.07.2009)

Ačkoliv je Žízeň upírským filmem, jsou upíři pouhou zástěrkou - fasádou, která ukrývá nečekaně rozmanité interiéry. Svojí příběhovou podstatou odpovídá Žízeň spíše filmům Pošťák zvoní vždycky dvakrát nebo Jaro, léto, podzim, zima... jaro, než třeba takovému Drákulovi. Ač je zde krve vskutku požehnaně (a málokterý nemrtví je tak poutavý, jako ústřední dvojice), primární roli zastává koncept zločinu/hříchu a nezřízené vášně/pudovosti. Tento (narudlý) koktejl, který divákovi Chan-wook Park namíchal v sobě spojuje upířinu, film noir a skoro až duchovní snímek do jednoho fungujícího celku. (Následuje kapka spoilerů). Hlavní postava je katolický kněz, který se snaží o zduchovnění sebe sama – vnímá tělo i smrt jako něco pomíjivého, důležitá je pro něj duše a víra, jako jakýsi nehmatatelný ideál dobra. Po nakažení se upírskou krví se v něm probouzí potlačované touhy a pudy, které ztělesňuje sexuální přitažlivost k manipulativní dívce a zdánlivé oběti domácího násilí. Tato vášeň a nekontrolovatelné choutky probouzí v knězi jeho stínové já, jež vede nakonec ke zlu. Podobně jako například křesťanství, tak i některá východní náboženství berou nezřízené připoutání se k „věcem tohoto světa“ jako jednu z cest k tragédii a bolesti – kněz se přestává řídit svým vyšším „já“, regulacemi společenskými i morálními (v psychoanalytické hantýrce svým superegem) a odevzdává se skrze postavu Tae-ju svým pudům, svému id a přestává se kontrolovat. Zahazuje kněžský hábit a ve své radosti ze znovunabyté živočišnosti se odpoutává od všech dříve uznávaných konvencí. Avšak to, co se zpočátku zdá jako osvobození jej čím dál tím více pohlcuje, přestává být člověkem a stává se zvířetem (přesněji řečeno dravou šelmou). Na začátku komentáře jsem zmiňoval film noir – konvence a postupy v Žízni jsou natolik podobné klasickým noirovkám, že bych se ji nebál do tohoto žánru z fleku zařadit – ostatně je zde výrazné napětí, neustálá tísnivá atmosféra, je zde femme fatale par excelence, je zde zločin a výčitky svědomí, hrdina tápající na pomezí světla a temnoty, etc. Celkově se jedná o výborný mix žánrů, o nichž bych si nikdy nemyslel, že půjdou tak umně skloubit. (23.08.2018)