Zvětšenina

Prvá polovica je takmer úplne bez pointy. Divák stále čaká, kedy sa niečo stane, čo sa ako vyhrotí, no komplexného vysvetlenia sa aj tak nedočká. A to som myslel, že podobné monotónne dielka ma nikdy neuchvátia. Trošku mi vadila pretiahnutosť niektorých scén, no celkovo film pôsobí zároveň upokojujúco ale zároveň príjemne napäto s nádychom kriminálky. 75%. (07.03.2007)

...Nakonec je to (zase) všechno jen hra... že . . . O Zvětšenině bylo za všechna ta léta od jejího natočení různými filmozpytci i všelijakými těmi mudrlanty řečeno snad vše a ještě víc, co snad ani není pravda (stačí si přečíst třeba jen plácy zde v ::obsah/info::), takže asi nemá cenu nosit další dříví do lesa. A tak je dle mého spíš jen škoda, že tenhle film za víc jak čtyřicet let přece jen malinko zestárnul - a taky má své (pozor dámy a páni adoranti z kavárenských kruhů ;-) mouchy. Třeba tak, jako stará fotografie, na kterou léta serou mouchy... Každopádně však je dobré si ho tak jednou za deset let znova pustit, už jen pro jeho filmový antonioniovský styl - a taky pro tu dávno minulou, blazeovaně hashmarihuanovou mondénní atmosféru (londýnských) uměleckých kruhů šedesátých let, šustění listí na stromech v parku (sakryš, tam bych se taky fakt chtěl někdy podívat) a skvělou >beatově< jazzující hudbu Herbieho Hancocka - včetně minikoncertíku (jó, takhle se kdysi dělal >culture placement< ;-) mladinkých starých dobrých The Yardbirds... :-D . . . Zvětšenina zkrátka není dokonalá - ale každopádně je nezapomenutelná, dobová filmařina v tom nejpoctivějším smyslu slova. Tak co na tom ještě chcete víc chápat (?) ! . . . Čtyři a půl hvězdičky za film - a aniž bych chtěl nějak zvětšovat těch pár mnou subjektivně vnímaných nedostaků (třeba i trošku v logice děje) - zaokrouhleno bez výčitek dolů. - - - P.S. No a taky nelze opomenout onu roztomilou pársekundovou scénu s tehdy sladk(vn)ou >manekýnkou< (jo, tak se tenkrát u nás těmhle holkám říkalo :-) Verushkou ( http://en.wikipedia.org/wiki/Veruschka ), děvuškou, která si krátce před koncem filmu (ve scéně kde panstvo paří) stylově sjela trip >do Paříže< ... ;o) (27.04.2007)

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) (26.02.2017)

Totální umění, které se - a to není vůbec obvyklé - skvěle poslouchá (šumění větru ještě nikdy neznělo tak...rozmanitě) a ještě lépe se na něj dívá (stromy v parku zmítané větrem bych si byl ochoten promítat každý den, kdy bych je neviděl naživo). Herecké výkony, kterým rozumíte - byť samozřejmě každý po svém. Duch doby a (také její) krása v mnoha podobách, a k tomu filosofie ve formě odbíhajícího filmového pásu. Tento film prostě za sebou zanechává DOJEM tak silný, jako je zde Vanessa Redgrave krásná a tajemná a David Hemmings tak či onak ztracený. 90% (03.01.2010)

Zvětšenina je velice matoucí, žánrově těžko zařaditelná podívaná, která pokládá spoustu otázek, na které musí hledat odpověď sám divák. Mysteriózní příběh o fotografovi, který přestává vnímat realitu a čím dál víc se odcizuje lidem okolo sebe. Duchovní útěchu získává focením momentek, které sbírá kvůli své knize. Jednoho dne však vyfotí cosi, co vypadá jako vražda. Mám rád tyto typy filmů, které jsou lyrické, předností je výborná kamera a obrazové kompozice a divák je vhozen do mlýnku, ze kterého mu jde hlava kolem, přičemž nemůže oči odtrhnout od obrazovky snažíc se sebevíc. Velice zajímavá je scéna v klubu. V době, kdy se ve Velké Británii začal naplno rozjíždět big-beat a získával čím dál více příznivců. Publikum nehybné, jako socha, strmě pozorující rockovou kapelu, bez jakéhokoliv náznaku emocí. Bouře nadšení propukne až ve chvíli, kdy jeden z hudebníků rozmlátí kytaru a hodí jí do davu. Vše pak podtrhuje závěr na tenisových kurtech s partou mimů, předvádějících utkání s asistencí hlavního hrdiny (fotografa) - to se musí vidět. Výpověď doby, mrazivá výpověď 60. let. (17.03.2012)