ALWAYS 三丁目の夕日
Always - Sunset on Third Street
Obsahy(1)
Sentimentální melodrama osvěžené množstvím humorných scének nabízí nostalgií zamlžený pohled do Tokia konce padesátých let. Společnost už se zotavila ze druhé světové války a prožívala boom výroby i životního stylu, což nejlépe dokládala opulentní stavba Tokijské věže. Nedaleko od jejího staveniště v jedné postranní uličce prožívají své radosti a strasti různorodí lidé, kteří přes vzájemné sousedské škádlení drží při sobě a pomáhají si. Západ slunce ve 3. okrsku vznikl podle oblíbeného komiksového seriálu Saigana Ryōheie, z něhož přejímá epizodickou strukturu vyprávění, ale také nadsazenou gestikulaci a mimiku postav. Film získal množství domácích výročních cen a díky pečlivé rekonstrukci dobového prostředí i každodenního života rozpoutal vlnu retro zájmu o kulturu přelomu padesátých a šedesátých let. (Eiga-sai)
(více)Recenze (19)
║Rozpočet ¥14miliónov║Tržby Celosvetovo $25,589,919 ║ ()
Velmi nostalgicky, v smere citoveho "vydierania" tlaciaci na pilu. Ovsem natoceny s taaaaakto velkym srdcom, kedy filmu jeho melodramaticnost nielen odpustite, ale ju i s radostou uvitate, pretoze v popredi pred vybornou trikovou strankou (sluziacej na vytvorenie realistickeho looku jednej zo stvrti Tokya v druhej polovici 50-rokov) stoja hlavne postavy - ich charakter jemne a presvedcivo vykreslovany skrz strasti a radosti. Aj ked je film toceny univerzalnym jazykom a sentiment v sebe obsiahnuty funguje aj v globalnom meradle, pre Japoncov film pochopitelne obsahuje este bonusy navyse. Ide (zase raz) adaptaciu mangy, pricom niektore z postav maju svoj predobraz v realnych postavach z japonskej historie (majitel autodielny v zakladatelovi automobilky Suzuki, spisovatel Ryunosuke ma predobraz v rovnomennom jap. spisovatelovi, ktoreho kratke poviedky boli nametom pre Kurosawov Rashomon). Zapadne publikum pride i o vacsinu forikov "stratenych v preklade" (zamena mena mladej Mutsuko za Rokku-chan, co je v preklade "cislo 6", sledovanie zapasu wrestlera Rikidozana v TV). Nakoniec, Alwyas je pre Japoncov vynimocny aj v tom, ako ich navracia do obdobia zacinajucej prosperity a pokoja, do obdobia, kedy zit vo velkomeste este automaticky neimplikovalo zivot v zhone a vo vzajomnom ludskom odsudeni a nepochopeni, nevsimavosti. Film je nostalgiou za casom minulym. Casom, ktory by bol rad spat, i ked to tazko bude mozne. Presne dezorzom spominane mono no aware. ()
Pěkný příběh bez násilí vypravován. Čas plyne, ani nevíte jak, přicházejí vymoženosti, city, pouta. Koukáte, něco vás může dojmout, něco pobavit, něco odradit. Ale je to dobový film s vy tohle všechno vidíte v kabátu 50. let japonských. Smícháte všechny možné příběhy, protože jeden je málo, doufáte, že všechny dopadnou dobře, nebo alespoň uspokojivě. Všechno se daří, lidí společně sledují televizi, lidé tady ještě nezačali tolik ignorovat kolemjdoucí život. A je příjemné na to koukat. Ano, líbilo se. ()
Vypadalo to jako pohádka. V 50. letech (rekonstrukce té doby se autorům opravdu povedla; dokonce mi v první chvíli nepřišlo divné, že by ve filmu mohla hrát Secuko Hara:-)) si život v jedné zapadlé uličce Tokia poklidně plyne (často až příliš poklidně), všichni sousedé se mají rádi, přes/protože se občas škádlívají, a zažívají i humorné okamžiky (kupříkladu když se pan Suzuki vtipně rozzuří a po svém řádění zanechá pana Rjónosukeho ležet ve vtipné poloze na ulici). Leckterý motiv z té pohádky už člověk slyšel, ale neurazila by. Celou dobu se však v pozadí skrýval nepřítel, který se rozhodl celé skromné dílo zhatit. Vyčkával na svou příležitost a zaútočil ve chvíli, kdy to všichni nejvíce čekali. Tím padouchem nebyl nikdo jiný než zlý skřítek Dojemnible Závěrock, který začal posluchače drtit svým Citovým válcem +5, jen aby z nich vymáčkl alespoň slzičku. (Buď je to v jeho říši cenná surovina, nebo se spolčil s výrobci popcornu, kteří chtějí ušetřit na soli.) Některým se z toho tlaku pouze udělalo nevolno, zlovolné dílo se však tak jako tak podařilo. Inu, co se dá dělat. Život holt pohádka není a dobrého konce se v něm člověk leckdy nedočká. 4/10 ()
Takashi Yamazaki si bere hodne z poetiky padesatych let do kterych je samotny dej fimu take ostatne zasazen. Jakoby ovsem chtel touto snahou sve dobove rezijni vzory snad az prilis prekonavat prave v jiz zminovanem nostalgicnu. Nadruhou stranu - puvodni predloha je manga a na to konto se da mnohe v tomto filmu posuzovat trosku z jineho uhlu. Moc se tesim na druhy dil. ()
Po dlouhý době film, který se mi skutečně dostal pod kůži, film, kdy jsem se smál při humorných momentech a zadržoval slzy u smutných, kdy jsem postavám přál štastný konec a držel pevně palce až do odkrvení a když film skončil, tak jsem tleskal a přál si pokračovat ve sledování osudů sice na jednu stranu pitoreskních, ale na druhou ohromně sympatických a uvěřitelných postav a nejlépe ze všeho je už nikdy neopustit a žít vedle nich. Filmová krása... ()
Always san-chōme no yūhi je přesně ten typ příjemného a melancholického filmu, který vás svou atmosférou dokáže vtáhnout natolik, že byste se chtěli vrátit o nějakých 50 nebo 60 let zpátky a prožít v Japonsku tu dobu rozvoje techniky a spojení západních zvyků s tradičními, zatímco byste se z koutku zapadlé uličky dívali na "rostoucí" Tokijskou věž. Má očekávání byla sice vyšší než konečný dojem z filmu, ale i tak musím říct, že se mi tohle spojení osudů několika obyčejných lidí v Tokiu 50. let hodně líbilo. A Horikita Maki (jako Mutsuko) mě dostala tím svým "hrozným" dialektem - nikdy by mě nenapadlo, že se v Aomori mluví takhle divně :D ~(4,2★)~ ()
Asadora. Tedy, samozřejmě to není asadora, ale emocionálně i způsobem vyprávění to tak působí. Příjemné, pocitové, pozitivní, negativní věci jsou přijímány s pokorou. Japonsko 13 let po válce, kdy si lidé více než dnes všímali a starali se jeden o druhého. Nostalgie. Možná to je sluncem prozářené až moc, ale to asadory bývají. Možná to psychicky až moc tlačí na pilu, ale to nevadí. Líbilo se mi a těším se na druhý film. MV https://youtu.be/rtnvcQmOWRQ ()
[Eigasai 2009] Západ slunce ve 3. okrsku je milé retro, které bohužel hlavně ke konci moc tlačí na divákovy city. Jinak mu nemám co vytknout. Trikově vytvořené prostředí je nádherné a sympatické postavy jsou navzájem konfrontovány v neméně zajímavých situacích každodenního života. BTW použití slovenštiny jako japonského nářečí v titulcích byl skvělý nápad. ()
Má vysoká očekávání nevzala za své. Always sančóme no júhi má totiž vše, co mi film vůbec dokáže nabídnout, aby mě maximálně nadchnul. Ocitáme se v prostředí 50. let v Japonsku, do něhož pronikala moderní technika a lidi ohromovaly vymoženosti ze Západu, jako je Cola nebo televize. Kolem nově narostlé Tókjó tawá, která zdaleka převyšovala všechny zdejší budovy, se rozprostíraly půvabné uličky se starými tradičními domy a tyto uličky byly světem samy o sobě. My se seznamujeme s jednou z nich a s jejími obyvateli, kteří všichni mají svou jedinečnou osobnost a já jsem si je oblíbila tak, jako se mi stává jen u dobrých několikahodinových seriálů. Seznamujeme se s jejich životem a ten nám přináší celou paletu emocí, vyvolané jak dramatickými chvílemi, které vhánějí slzy do očí, ale i humorem, jenž mě nesčetněkrát rozesmál. Film určitě není reálný a mnohé by se ve skutečném světě stát nemohlo, spousta scén je přehnaná, a proto to diváci musejí brát trošku s nadhledem. Docela jsem žasla nad využitím 133 minut, protože ani chvilička není nudná a bez náboje. Určitě doporučuji těm, kteří ve filmech nepotřebují zrovna akci, nejsou příliš cyničtí, nestojí o plochý film, co by zobrazoval jen realitu a jsou otevřeni novým emocím. ()
Schopnost některých japonských tvůrců balancovat na hranici kýče, aniž by do něj upadli, je pro mě nepochopitelná. Přes velmi lidský a všedně poetický obsah, není snímek sladkobolný či uslzený (byť uslzení byli někteří diváci:), stejně tak humor, byť nepříliš originální, je vkusný, funkční a dobře dávkovaný. Pro mne osobně velmi příjemné překvapení. ()
Poutavý a nenásilně vyprávěný příběh jež si trochu příhodně pouštím zrovna v předvánoční čas. Tvůrcům se skvěle daří vystihnout dobovou atmosféru a diváka tak vtáhnout do dění takovým způsobem, že opravdu chytne za srdce - snímek jež vás zahřeje i rozpláče, plný lásky, smutku, přátelství i soudržnosti, pojednávající o několika lidech jež něco ztratili či našli a v těžkých dobách si umí vážit maličkostí i druhých. ()
Japonci miluju nostalgiu. Tohtorocny vitaz japonskeho oscara je nostalgicky pohlad na 60. roky banickeho japonskeho hawaia Hula Girls a minulorocny vitaz 13 zo 14 cien japonskeho oscara (kde 14ta je cena za najlepsi zahranicny film, co je logicke ze Always nemohol dostat) ide po nostalgii este vypocitavejsie. Vacsina z velkeho rozpoctu padla na triky, ktore su vsak podobne ako vo forrest gumpovi neviditelne, len pomahaju vytvorit realistickejsiu verziu jednej malej tokiskej stvrti 50. rokov. Nostalgia, moderna osuchanost, citlivost, tuzba vratit sa spat, zazit minulost, to japonske mono no aware, to je to, co pomohlo filmu k vitazstvu a k ovaciam na roznych svetovych festivaloch. Normalny maly studiovy film s velkymi peniazmi na rekvizity a triky. ()
Jednoduše výborné. ()
. Mňa film zaujímal aj preto, lebo som si túto kľudnu etapu japonského života chcete pozrieť. Čo sa tam asi tak dialo? Nuž, som veľmi spokojný, aj keď som možno nepochopil všetky interné fóriky. Adrian v komente vystihol podstatu celkom presne ()
Výtečná porce romantiky, nostalgie a humoru z Tokia 50. let. Už dlouho jsem v kině nezažil tak skvělou atmosféru. Kdo je ochoten přijmout jistou míru nadsázky a není cynik, ten si odnese z projekce kromě otlačeného zadku i očistný pocit katarze. Už v prvních minutách filmu, kdy se nad město vznese model letadla, je jasné, že tohle je tak trochu Forrest Gump na japonský způsob nebo Láska nebeská hozená do retra. Osudy lidí z jedné tokijské uličky líčí tvůrci opravdu hravě a poeticky. Všechno do sebe zapadá, point je tu jako hub po dešti. A ta hlavní pointa celého filmu by se klidně mohla jmenovat Naděje. ()
Je jasné, že Japoncům tento snímek sděluje mnohem víc než nám, už proto, že mnoho z nich zná původní komiks. I našinec si ho ale může užít, pokud mu nevadí v obsahu zmíněná „nadsazená gestikulace a mimika“. Já nemám přehrávání příliš v lásce (jakkoli chápu, že v tomto případě šlo o záměr), ale v průběhu filmu jsem si na něj celkem zvykla a nakonec mi nevadila ani nostalgická nasládlost. Film mi nicméně nepřipadal ničím výjimečný, všechno jako bych už někde viděla. Nenáročná odpočinková záležitost, na kterou do týdne zapomenu, podle reakcí v kině bych však řekla, že většina lidí byla nadšenější než já. ()
Japonské Pelíšky. Jenom o něco smutnější. Nemůžu si pomoct, ale tenhle film je v každém svém detailu perfektní. ()
Vypadalo to zpočátku jako velmi sympatický, místy vtipný retro film, leč toho sentimentu bylo na mě až příliš. 64% ()