Sněženky a machři po 25 letech

Podle mě se nejedná o takový propadák, zvlášť, když jsem to čekal ještě horší. Scénář napůl od Radka Johna zaručuje alespoň trochu kvality, která zde určitě je. Pochopitelně, opakující se fóry, na kterých stál předchozí film a humor na bázi lehké stupidity. Jinak se ale, v mých očích, jedná o důstojné pokračování. Většinou neveselé osudy vzpomínajících gymnazistů vytvářejí kvalitní dramatický nádech. Vyvíjející se vztah Václava Kopty a Veroniky Freimanové - velmi slušné. Myslím si, že čistě komediálně laděný film, by dopadl ještě hůř. Rozhodně to stojí alespoň za jedno zhlédnutí. V hodnocení mě utvrdila i dobrá hudba. (12.12.2011)

Příjemně nostalgická záležitost (první díl si zasloužil takto laděné pokračování), která však nemá žádnou skutečně nosnou dějovou linii (rozvíjení oduševnělého vztahu Kopty a Freimanové je fajn, ale taky neutáhne všechno a ostatní minipříběhy zafungují až v závěru, proti jehož melancholickému nádechu nemám větších výhrad) nebo prostě cokoliv, co by diváka upoutalo po celou stopáž. Původní Sněženky považuji za dokonalou a nadčasovou hořkou komedii, tento film bych označil za ucházející hořké drama, které asi nikoho moc nenadchne, ale taky by dle mého názoru rozhodně nemělo nikoho urazit. Celkově vzato, milé zavzpomínání na milovanou českou klasiku. 60 % (21.11.2009)

Keby nuda kvitla, tak som ako letná záhrada vo Versailles. Nadviazanie na jednotku sa nepodarilo a celý dej spadol do akéhosi smutno-nostalgického klišé, ktorý v ničom nezaujal, skôr naopak. Strašne ma mrle žrali a moja pozornosť sa skôr sústredila na hodinky s myšlienkou, že kedy to už konečne skončí. Pokus o humor sa mi zdal byť násilný a trápny. Ani neviem za čo tie 2 *, asi z úcty ku jednotke, ktorá sa už pomaly stáva kultom. (21.11.2013)

Před pětadvaceti lety kultovní komedie, po pětadvaceti letech smutná zimní deprese, ve které se zoufale motá několik stářím zkroucených duší. Bylo by to odvážné ohlédnutí, kdyby Radek John nesklouzával k bezkrevnému deklamování původních hlášek (tvoří minimálně půlku dialogů!) a posunul hrdiny trochu dál. Bohužel dochází jen k tomu, že všichni zjišťují, že jim dávno není dvacet let a vlastně už ani dvacet pět. Pokud se v tom mají duševní důchodci v publiku poznat, je to příliš chabá náhražka, kterou nezamaskují ani jako vždy kvalitní Brzobohatý a Freimanová (ostatní zjišťují, že odválet teenagersky rozjíveným stylem pár hlášek už prostě v padesáti nejde) nebo sentimentem nadopovaný soundtrack. Jediné co zmatenému divákovi zbude jsou ozvěny originálu, dostávající v opuštěné chatě, po které bloumají zapomenutí hrdinové a ztracené iluze, nečekaně hořkou příchuť. Osobně jsem docela zvědavý, jestli tahle filmová variace na třídní srazy po pětadvaceti letech někoho osloví. A věru to není o zavírání očí před realitou nebo požadavkem na příjemný český film, který pohladí. Je to o přístupu. Vážně by nás mělo bavit sledovat, jak milovaní hrdinové pláčou nad životními strastmi, aby si je pak odjeli dál pěstovat na konci filmu? Zestárli jsme. Všichni. S tím rozdílem, že autoři se toho, čeho se na nich dopustil zub času, na stříbrném plátně vyrovnat nedokázali. (13.12.2008)

„Takhle se vožrat... A ještě k tomu u konkurence!“ Horkastá melodráma Sněženky a machři po 25 letech nadväzuje na Sněženky a machřov. Iste, to každá dvojka. Ale kým Terminátora 2 si vychutnajú (asi...?) aj diváci, ktorí nevideli jednotku, tu je to iné. Bavíme sa o voľnom pokračovaní snímky, ktorá nebola o akcii, ani o trikoch. Bola o postavách, vzťahoch, dialógoch. Dvojka sa odohráva 25 rokov po školskom zájazde, na ktorom sme s tínedžermi (a ich učiteľmi, napr. Radek Brzobohatý) zažili všetko, čo sa (vraj) zažíva, ak sa ďaleko od rodičov, v čarovnej a zasneženej chalúpke, obklopenej majestátnymi decembrovými horami, stretne partia dospievajúcich. Teda láska, zrada, priateľstvo, sex, vernosť i nevernosť. Dvojka vychádza zo zaujímavej otázky, čo sa stane, ak sa títo žiaci stretnú po desiatkach rokoch. Miestami je situácia bizarná (Brzobohatý vyzerá v roku 2008 úplne rovnako, ako v roku 1982) a napriek tomu, že snímka trvá takmer dve hodiny, pôsobí skratkovito/nedopovedane. Kým svojrázny Jan Antonín Duchoslav a (autobiografický?) Michal Suchánek sú super, detto ďalších pár kusov, ostatní iba bezmocne (a vari i bezradne) postávajú na scéne a snažia sa nepokaziť to. A tváriť, že v príbehu majú miesto. V skutočnosti im ho však kradne nová generácia (stíhačka Juliana Johanidesová, ex-feťák Jakub Prachař). Film zaujme slušnými hláškami („Co je to tady za idioti pokřivený?“), poetickou atmosférou a scenárom, ktorý nie je dokonalý, ale jeho zámer je krásny a to zobrať kultové postavy z originálu a nechať ich zostarnúť (spolu s fanúšikmi). Kým kedysi sme si ešte všetci mohli klamať, čo z nás vyrastie, po 25. rokoch je načase priznať si, že ľudia sa nemenia, na čo vyzerali ako mladí, to v dospelosti dotiahli do dokonalosti, stučneli, stratili sny a u väčšiny prepukla pokročilá depresia a hádzanie flinty do žita so sklonmi k podceňovaniu. Rocky Balboa stavil na podobnú kartu, ale, samozrejme, jemu to vyšlo oveľa lepšie. (04.01.2010)