Labyrint lží

Naneštěstí pro mě všechny filmy, které se mi od něj líbily, Ridley natočil během desetiletí 1982_1992 a moje zhlédnutí každého jeho novějšího počinu připomíná přešlapování otráveného páru, který si spolu svého času párkrát vášnivě užil a není s to si přiznat, že z prchavé aférky se láska století vyvine jen stěží. Chudák chlap se tak snaží a může se přetrhnout s nabídkami kvalitních herců a obrazů, jenže když ona ho s tím Faidra jedna nevděčná pokaždé vyhodí s tím, že by chtěla pořádný scénář a příběh, co chytne za srdce, za mozek a za koule a neuvědomuje si, že když nevlastní ani jednu z těch zmíněných věcí, těžko se jí někdo zavděčí. Tak a k filmu. Při zběsilé jízdě tímhle Orient expresem jménem Body of Lies se zastavuje v Iráku, Jordánsku a Turecku a aby to snad nebylo málo výbušné - v každém smyslu toho slova - odbočí se i do Londýna, Amsterodamu a Washingtonu, jenže nic, co by změnilo výhled na Leovu zarostlou a Russellovu dvojitou bradu v opravdu zajímavou podívanou, se tu nenajde. Abych jenom nehaněla, tak herecky je to ošéfováno opravdu skvěle, postava DiCapria není "Ferris, Roger Ferris," ale utahaný cynik, který často dostane přes hubu a občas přes prsty, Mark Strong je tak často příjemným překvapením celého filmu, že by mě jeho um a charisma už dávno překvapovat neměly, Crowe je správný amorální manipulátorský hajzl a akční scény působí realisticky, tedy aspoň z pohledu akčního analfabeta jako jsem já, i když navozují podezření, že Ridley občas zašilhá do domácích úkolů svého mladšího bratra. Jenže já jsem holt jen Faidra a ne Ariadna, takže i když jsem v Labyrintu nezabloudila, vítězný tanec nad Mínótaurovou mrtvolou jsem taky zrovna nekřepčila. Nedalo mi to nevzpomenout na palestinsko-izraelský rozhovor v Zohanovi: "Nikdo nás nemá rád. "A proč?" "Protože si nás pletou s váma." Oproti tomu, co se tvrdí jak tam, tak v Labyrintu, já mám Střední východ ráda. Proto bych si o něm přála opravdové filmy místo nablýskaných tuctovek, do kterých Russell Crove na rozdíl od George Clooneyho v Syrianě nabíral kila celkem zbytečně. P.S. Myslela jsem, že románky s domorodými ošetřovatelkami se považovaly za klišé už v době W.S. Maughama. (08.02.2011)

Inu, už je to tak. Zatímco většina lidí sledovala postup našich hokejistů do finále MS, já sledoval Labyrint lží. A nevěřím , fakt ne, že hokej byl napínavější! Lahůdkový výkon Marka Stronga, obtloustlý kancelářský potkan Crowe, (už tradičně) skvělý DiCaprio... Všichni hrají v podle mě perfektním filmu, který Ridleyho Scotta a jeho partu filmařů přivedl už počtvrté na Blízký Východ. Fascinující bylo sledovat Scottovu práci s příběhem - drží se jedné hlavní linky, na kterou postupně nabaluje další a další, nechává je mezi sebou s lehkostí proplétat tak, že divák stačí všechno bez problémů sledovat, a celé to vyústí v infarktovou scénu s kladivem v hlavní roli. Fíha. (22.05.2010)

Slabší než Black Hawk Down, ale zase záživnější než Bergův snímek The Kingdom, tak bych charakterizoval zatím poslední zážitek natočený Ridley Scottem. DiCaprio je slušně zarostlý "Arab", Crowe zas představuje pěkně vykrmenou "kancelářskou" krysu, ale nejvíce zde exceluje výborný Mark Strong. Je vidět, že Ridley je dost zkušený na to, aby byla zaručena určitá kvalita výsledného díla, a zároveň zde opět potvrzuje svůj styl - stylová kamera, výbuchy nebo technologická piplátka. Další pochvalu zaslouží skvělá doprovodná hudba od Streitenfelda a tím výčet kladů končí. Zápory jsou v podstatě jen dva - 1) film není tak akční, jak by mohl být a 2) téma teroristů vs. USA v dnešní době může sice dostatečně působit na americké publikum, ale po zvyšující se sérii filmů s touto tématikou v posledních letech jsem jimi již trochu unaven. (7/10) (01.02.2009)

Pěkně natočený thriller... doslova podle pravítka. Napětí, kulturní rozdíly, zarostlý DiCaprio, obtloustlý Crowe, fantastický Mark Strong, hrst násilí, špetka barevných filtrů a to všechno párkrát zamícháme. Jenže se musí vědět jak. Ridley se tentokrát moc nesoustředil a tak svůj blockbusterový koláček trochu připekl. Hlavní zvrat přichází pozdě a zachází se s ním jako s horkou bramborou, přičemž film se nemůže rozhodnout, jestli chce diváky šokovat nebo bavit. Tohle dilema ho provází až do poslední scény a bere divákům iluzi o tom, že se před nimi odehrává velké špionážní divadlo. I Bergovo Království alespoň v závěru rezignovalo na detektivní tanečky a všechno vystřílelo. Scott svou šanci propásnul a nechal za sebou jen průměrnou story bez chuťového ocasu. Vyhýbá se podbízení, nezarývá nehty pod kůži, prostě jede záběr po záběru, však ona se už nějaká ta myšlenka sama dostaví. Jestli se vám chce, můžete na ní zkusit počkat. Já chci zpátky starého Ridleyho... toho současného pošlete na dovolenou. (14.10.2008)

Protiklady konfrontující šachová partie malých (v terénu) a velkých (v pohodlném křesle), neklidný ethos válečného zpravodaje ustavený v nasnímání akčních scén, nezbytná milostná douška, herecky stále vyspělejší Leonardo DiCaprio, fyzicky stále robustnější Russell Crowe, horentní sumy za mezikontinentální hovory placené vstřícnou americkou vládou, deus ex machina, nadužívané a otravné transfokování jako jedna z mnoha Scottových autorských stop (blahoslaveni budiž zapřísáhlí odpůrci transfokace, kteří se k ní uchylují pouze jako k nezbytnému vyjádření dobových konvencí - viz např. Spielberg), poctivost, řemeslná bytelnost a oldschoolovost a bez varování se vracející dějové déjà vu. Zhuštěno do jedné věty: Nic, co by pohnulo kinematografickým světem, ale minimálně kvůli Scottově reputaci stojící za zkoušku._____Vrcholem pomalu se ustavujícího svébytného "žánru" reagujícího na problematiku obestírající Střední východ je stále a pořád komplexní a konzumu se vzpírající Syriana. A překvapivě i Ridleyho neméně slavný bratr Tony rozehrál ve svém Spy Game špiónskou šarádu s mnohem větším elánem a přehledem. (04.02.2009)