Režie:
Aaron SorkinScénář:
Aaron SorkinKamera:
Phedon PapamichaelHudba:
Daniel PembertonHrají:
Eddie Redmayne, Alex Sharp, Sacha Baron Cohen, Jeremy Strong, John Carroll Lynch, Yahya Abdul-Mateen II, Mark Rylance, Joseph Gordon-Levitt, Ben Shenkman (více)VOD (1)
Obsahy(2)
To, co bylo v roce 1968 zamýšleno jako pokojný protest proti sjezdu demokratů, se změnilo ve vlnu násilí a střetů s policií. Organizátoři protestů, včetně Abbieho Hoffmana, Jerryho Rubina, Toma Haydena a Bobbyho Sealea, byli obviněni z podněcování nepokojů a soudní proces, který následoval, je jedním z nejznámějších vůbec. (Netflix)
(více)Videa (2)
Recenze (399)
Soudní sitcom. Závažné téma, které je však zoufale sterilní, pomalé, užvaněné a bez drajvu zpracované. Jak tohle může být v USA tak oceňovaná pecka, která se má stát instantní klasikou je mimo mé chápání. Chápu mramorizování legendárního procesu, který je pro USA tak citlivé téma, ovšem z filmového hlediska je to na usnutí po 30ti minutách. ()
Výborne natočená súdna dráma so skvelým hereckým obsadením a vysoko kvalitným scenárom, ktorá aj vďaka záživným prestrihom na protesty ani na chvíľu nenudila. Aaron Sorkin dokázal z relatívne náročnej politicko-súdnej témy nakrútiť film, ktorý si užije azda každý. Je plynulý, v žiadnej časti sa nezasekáva a napriek väčšiemu množstvu postáv si v ňom divák dokáže pomerne ľahko spraviť prehľad. ()
Keď je okolo nového filmu veľa najrôznejšieho šumu, tak spozorniem. Viem, že budem musieť rozlúsknuť problém, či je ten huriavk spôsobený kvalitou filmu, jeho kontroverznosťou alebo iba plnením záujmov tých, ktorí robia všetko to, aby sa im doláriky do výroby filmu vložené vrátili domov, podľa možnosti aj s nejakým vývarom. Už som x-krát vyjadril podozrenie, že súdne spory sú druhým najobľúbenejším krátením voľnej chvíle Američanov. Tentokrát ide o súdny spor spred päťdesiatich rokov. Film sa zdĺhavo a komplikovane snaží diváka orientovať (alebo dezorientovať?) o čo vlastne v spore išlo. Niet tam víťazov, ani porazených. Je tam iba zúfalá snaha prispieť k vysporiadaniu sa Ameriky s traumou, ktorú jej spôsobila vietnamská vojna. Film ma nenadchol, ako by som čakal od filmu z rebríčka Top 300, ani som ho nepretrpel. Najhoršie je, že ma ani nezaujal a pritom je dosť filmov o vietnamskej vojne, ktorým sa to podarilo. ()
Jeden z těch filmů, které jsou tak propracované, že je prostě radost se na ně dívat, ačkoliv se v nich dvě hodiny "jen" mluví. Scénář je málem na úrovní Dvanácti rozhněvaných mužů a prostřednictvím příběhu ze 60. let vypráví dost jasně také o současnosti, monology i dialogy jsou vycizelované, napětí stoupá třeba jen tím, že se někdo odmlčí nebo naopak že někdo někomu skočí do řeči. Aaronovi Sorkinovi se to zkrátka povedlo napsat i natočit, a navíc s takovým obsazením, kterému pro mě sice vévodí dokonalí Sacha Baron Cohen a Mark Rylance, nicméně ostatní rozhodně nejsou do počtu. I díky hudbě Daniela Pembertona je to velká lahůdka. ()
Galerie (51)
Zajímavosti (13)
- Postava Abbieho Hoffmana, ktorého vo filme stvárnil Sacha Baron Cohen, sa objavila aj vo filme Forrest Gump (1994) – vo svojej charakteristickej košeli pozval Forresta (Tom Hanks) na pódium na proteste proti vojne vo Vietname. (mijec)
- Michael Keaton (Ramsey Clark) mal 68 rokov, keď v tomto filme stvárnil bývalého generálneho prokurátora. Skutočný Ramsey mal v tom čase 42 rokov. (belinko)
- Ve filmu byl Bobby Seale (Yahya Abdul-Mateen II) připoután k židli s nasazeným roubíkem na pouhých pár minut. Ve skutečnosti byl v tomto stavu několik dní, než William Kunstler (Mark Rylance) označil toto soudní řízení za středověkou mučírnu. (Clik)
Film asi neni zamyslen jako dokumentarni. Tvurci si moc nedelali hlavu s historickou presnosti. Take to pusobi neusporadane. Z expozice filmu budete vědět, že ideologická východiska, taktika i cíle obviněných se různí. Všechny ale pojí nesouhlas s vládou. U soudu mají příležitost vyjádřit svá politická přesvědčení. A stejně jako předchozí Sorkinovi hrdinové. ani členové "chicagské osmičky" nemají problém artikulovat své myšlenky. Navíc nic neposlouchají raději než sami sebe. Protivníkem, který jim umožňuje zas a znovu dokazovat rétorickou zdatnost, je rasistický soudce Julius Hoffman (Frank Langella), zosobňující systém, proti němuž demonstrující vystupují. Budovu soudu opouštíme díky flashbackům. Retrospektivy se liší tonálně i tematicky. Zpravidla ale odkrývají rozličné projevy nerovného rozložení moci, ať jde o rasové předsudky, třídní rozdíly, nebo zneužívání policejních pravomocí. Nelze přehlédnout okaté odkazy k současným nepokojům v ulicích amerických měst, třeba v podobě policistů sundavajících si odznaky před zákrokem.Postupné odkrývání informací nám sice pomáhá vytvořit si ucelenější představu o demonstrantech, ale nevede k odhalení překvapivých skutečností, které by průběh soudního řízení zvrátily. Od začátku je zřejmé, že filmař stojí na straně protestujících a za nečestné považuje jednání vlády. Oproti režijně suverénnějšímu Davidu Fincherovi nebo Dannymu Boyleovi nevypráví Aaron Sorkin tak, jako by skládal jednotlivé dílky puzzle. Jenom předkládá další argumenty podřízené jedné a té samé tezi. Zejména díky pingpongově rychlým slovním výměnám nicméně vyprávění nestagnuje. Minimálně postava Richarda Schultze (Joseph Gordon-Levitt) navíc prochází jistým vývojem. Mladý žalobce, scénu od scény projevující čím dál více sympatií s obviněnými, rozšiřuje Sorkinovu početnou galerii nedokonalých mužů, kteří za pět minut dvanáct pochopí, že morální principy stojí nad profesními zásadami. Přes pestrost hereckých výkonů a rozmanitost idejí, k nimž se hlásí, jako by hrdinové promlouvali jedním hlasem. Mají podobnou dikci i smysl pro humor. V jejich emotivních proslovech, v nichž místo nuancí hrají prim efektní zkratky, splývá, kdo je marxista a kdo skaut. Ve výsledku neříkají nic, s čím by se většina diváků bez ohledu na politické přesvědčení nedokázala ztotožnit. Sorkin na základě vlastního přesvědčení proměnil protagonisty v mírumilovné centristy, kteří stojí na správné straně dějin a činí správná rozhodnutí ve správnou chvíli. Kdo z diváků by nepochopil, že tato chvíle ve filmu právě nastala, poradí mu návodná hudba, střih na detail tváře či jiný doklad nepříliš sebevědomé režie a málo důmyslné dramaturgie. Dynamické střihy z postavy na postavu sice udržují pozornost a bezeslovná scéna umlčení Bobbyho Seala patří k vrcholům filmu, jinak ale Chicagský tribunál mnoho vizuálních podnětů nenabízí. Neinspirativní je v něm práce se světlem, prostorem i rozmístěním herců. Sorkinův film působí jako levné televizní drama. Zvlášť scény z demonstrací připomínají spíš venkovní karneval. Na hollywoodské poměry skromný rozpočet 35 milionů dolarů ale nese i své ovoce. Brutalitu policie namísto inscenovaných momentů zpřítomňují černobílé dobové záběry, obohacující film o prvek autenticity, který strojené dialogy postrádají. K navození dobové atmosféry Sorkin nevyužívá žádných retro filtrů ani ostentativně neupozorňuje na dobový design. Oproti zvyklosti také nezapojuje dobové songy. Vystačí si s původní hudbou. Snáz se díky tomu můžeme napojit na postavy. () (méně) (více)