Chicagský tribunál

Předně mi připadá na sorkinovský projekt pozoruhodné, že konstrukce celku je v tomto případě jednoznačně nadřazena konstrukci konkrétních dialogů, které celku slouží. ___ Aby přitom tento celek o mnoha liniích a vrstvách udržel pohromadě, zvolil Sorkin schéma detektivky. Kauzálně propojené vyprávění tak probíhá v postupně odhalované minulosti, zatímco soudní přítomnost je překvapivě eliptická, postavená především na paralelách, na určitém katalogu postojů a na střídání dvou typů scén (soudních a mimosoudních). Jako hlavní sjednocující linie, která to nakonec svazuje dohromady, mu pak slouží časově nezařazený stand up jedné z postav. ___ Upřímně řečeno, mnohem CHICAGSKÝ TRIBUNÁL mnohem více funguje právě jako kompozičně impozantní filmařská hra než jako síť postupně se propojujících životních i hodnotových perspektiv a politicko-filosofický film o demokracii, spravedlnosti a názorové pluralitě při sdílených principech, jimiž by rovněž chtěl být. (Za mistrovské dílo v obou těchto ohledech považuji LINCOLNA, podle mě nejlepší Spielbergův film od půlky devadesátých let. Jsem ale u nás dost možná jediný, kdo si to myslí.) ___ Vlastně by se dalo říct, že jistou významovou banálnost těch načrtnutých disputací či prezentovaných tezí "zachraňují" herci, kteří i na docela malém prostoru vytvoří silné figury (zejm. Keaton) - a i zprvu trochu nešikovné paralely díky nim nakonec zaklapnou (zejm. v přímé paralele Cohen vs. Redmayne a v nepřímé Rylance vs. Levitt). Oproti tomu obecně chválený Langella je sice typicky langellovsky démonický, ale v tom uměřeném pojetí působí už trochu jako - jistě, impozantní - karikatura, víceméně jako o něco méně růžová Umbridgeová v Potterovi. ___ Ačkoli tedy nakonec Sorkinův film hodnotím pěti hvězdičkami, protože ta konstrukce je strhující a mám pro Sorkinovy hry slabost, srovnání se Spielbergem či Fincherem mi přijdou dost neadekvátní. To je vidět hlavně na inscenování těch klíčových klimaktických scén (zejm. v hodině filmu), kde si namísto postupného budování prostorově, časově a kauzálně vrchlící akce dost pomáhá vypravěčským komentářem a vřazováním archivních záběrů. ___ Oproti tomu vypravěčsky elegantní je úvodní předávání si "slova" mezi liniemi jednotlivých postav. Činí tak pomocí dialogových háčků, kdy se nedokončené věty v jedné linii jako by dopovídávaly v první replice té bezprostředně následující... s určitým posunem důrazu a interpretačního rámce. Řečeno slovníkem časopisu Cahiers du Cinéma v 50. letech, pořád jde ze všeho nejvíc o (parádní) scenáristický film… který si scenárista i zrežíroval. Mohl se přitom spolehnout na herce, který odvádějí pozornost od relativně mechanické práce s inscenováním natolik suverénně, že z této spolupráce nakonec vzešel jeden z nejpozoruhodnějších snímků roku. (22.10.2020)

Sorkin poňal tento historický exkurz ako nonstop súdnu drámu s krátkymi flashbackmi k onému osudnému dňu. Mohol urobiť inak, ale osobne si myslím, že pre dramaturgiu diela to bol správny ťah. Nie je tu ani sekunda nudy, čo sa nedá povedať o každej súdnej dráme. Samozrejme ide o film s vlastným, angažovaným postojom, ale to k tomu patrí a snáď len zarytí fanúšikovia Nixona The Trial of Chicago 7 odsúdia ako zavádzajúci. Paradoxne tak vám ale najviac ostane v pamäti dokonalý výkon Franka Langellu v úlohe tak trochu nesvojprávneho sudcu. (28.11.2020)

Ze začátku jsem se ztrácel ve jménech a kdo je kdo. Naštěstí je to umně udělané a postavy se postupně odkrývají, stejně jako události na tom protestu, a vy budete vědět přesně. Nejvíc mě zaujal Cohen. Ze stereotypu hipíka se z něj vyklubal nejchytřejší obžalovanej. Jeho protipól Eddie Redmayne mi taky utkvěl. (24.10.2020)

„Súdny proces s chicagskou sedmičkou” , mi bol vskutku až doteraz absolútne neznámy, skrátka sa tak extrémne dôkladne (ne)venujem aktivistickým agitkám z konca 60. rokov, dvadsiateho storočia, keď som ani poriadne nevedel, alebo si jednoducho už vôbec nepamätal, kto boli vlastne týmito náruživými demonštrantmi, menovite vyberám niekoľko zvučných mien, trebárs - Tom Hayden, Abbie Hoffman, či ešte aj Bobby Seale, ale zase sa celkom vyznám v tých typických, protivojnových náladách, pretože viem, že sa kvôli vojne vo Vietname, vo veľkom protestovalo, a toto je iba »hŕstka« z nich, ktorým to chcela federálna vláda USA i náležite spočítať so všetkými úrokmi, na čele s nahluchlým sudcom, menovcom Juliusom Hoffmanom, že v podstate títo obvinení z podnecovania nepokojov, tvorili nakoniec 3 skupiny, a to konkrétne: Študenti za demokratickú spoločnosť (SDS), Medzinárodná strana mládeže (Yippies) a Národný mobilizačný výbor na ukončenie vojny vo Vietname (MOBE). Na jednej strane máme obžalobu vo federálnom prokurátorovi Richardovi Schultzovi a na strane druhej obhajobu s obhajcom Williamom "Billom" Kunstlerom, spoluzakladateľom Centra pre ústavné práva (CCR), člen rady amerických občianskych slobôd. A medzitým množstvo súdnych pojednávaní, a taktiež i zaujímavejších « vsuviek » , aby sme si to dokázali trochu lepšie predstaviť, čo tomu sprvoti predchádzalo, t. j. nebyť len neustále medzi štyrmi stenami zavretý, ísť sa tiež pozrieť aj von do exteriérov, kde sa už prakticky schyľuje ku stretom s políciou, z čoho automaticky vyplývajú samé zranenia, / čiže samými prestrihmi a flashbackmi, nazriem presne do tejto problematiky, v ultra prehľadnom, retro spracovaní, s naprosto božským obsadením, pod taktovkou Aarona Sorkina, ktorý nielenže napísal pôvodný, štipľavo-ostrý scenár, ako britva, ale si to aj rovnako kvalitne koordinuje i za kamerou, ako režisér s chirurgickým zárezom jedného z najlepších filmov roku, ktorý má asi najväčšiu šancu zabodovať s premyslenou montážou Alana Baumgartena, či súčasne by nemal ostať nepovšimnutý ani jeho scenário, vďaka ktorému som si neuvedomoval hodinky, a už bol „The End” . Zároveň si začínam čoraz viac uvedomovať najmä to, že Netflix sprostredkuváva také počiny, ktoré by inak asi len tak neuzreli svetlo sveta, a preto ho beriem, ako rovnocenného partnera na poli hollywoodských štúdií, ktorým začína byť veľkým konkurentom. Síce nie sú každý deň hody, ale ešte určite nepovedali posledné slovo. The Trial of the Chicago 7 je mimoriadne nadpriemerný film, pred ktorým mám rešpekt ! (24.10.2020)

„Chicagský tribunál“ je film, který se u mě po zhlédnutí okamžitě katapultoval mezi nejlepší filmy roku 2020. Film mě zaujal proto, že ho napsal i režíroval velice uznávaný a šikovný scénárista Aaron Sorkin, kterému tahle látka naprosto sedí a proto, že jde opět o další silný osobní příběh vycházející ze skutečných událostí z roku 1968, kdy údajně plánovaný protest několika demokratů a velké skupiny lidí vyeskaloval později do soudního procesu, do usvědčení a opravdu do něčeho co si pravděpodobně ti všichni zúčastnění ani nepředstavovali. V samotném středu téhle demonstrace byla sedmička zúčastněných. Od toho je ten originální název „The Trial of the Chicago 7“. Chicagská sedmička – těch sedm usvědčených – je v dnešní Americe takový pojem, něco, na co se odkazuje ve velkém a něco, co se stalo jakousi živoucí legendou. Pokud by si někdo náhodou myslel, že tento film je jenom další nastínění nějakých historických událostí, něco, co pochopí jen ten, kdo se orientuje v historii, koho zajímá soudní proces či něco podobného, tak se extrémně plete. Já sám vím o politice naprostý kulový. O téhle konkrétní události jsem slyšel jen z doslechu, takže jsem neznal žádné podrobnosti. Vlastně jsem ani netušil co přesně tam zanítilo ten rozpor a už vůbec jsem neměl páru, jak tohle všechno dopadlo a přesto, že mě toto téma tak trochu míjí, že mě moc nezajímá, tak ten film si mě naprosto získal. Aaron Sorkin už v minulosti díky psaní scénářů dokázal, že i relativně komorní ne úplně záživná témata dokáže díky své dravé podobě a formátu předat divákovi tak, jak bych prostě vůbec nečekal. Téma filmu fakt není něco, co by vás mělo extra bavit, ale Sorkin umí to téma na ploše dvou hodin neuvěřitelně dravě svěže a zajímavým způsobem podat. Musím pochválit skvělý casting toho gigantického obsazení. Všichni podávají neuvěřitelné výkony a každá postava si to krade pro sebe. Díky tomu, že chicagská sedmička nemá na všechno úplně stejné názory, tak tu mezi nimi vzniká hodně zábavná dynamika. Film je navržen a vykonstruován tak, že nemá úplně přímočarou linku, vždycky je prokládán nějakými flashbacky a vedlejšími příběhy, přesto to všechno drží pospolu velice tuhým lepidlem a já jsem zíral na to, jak to dohromady dává dokonalý smysl. „Chicagský tribunál“ je zkrátka dobře na jedničku s hvězdičkou vystavěn. Nemohl jsem uvěřit, jak ve mě toto téma dokáže vyvolat tolik emocí, kdy se dokážu usmívat, kdy se dokážu doslova smát, nebo kroutit hlavou nad tím, co tam ty postavy dělají, obzvlášť když vím, že je to podle reality, ale pak okamžitě přepnu do strachu, nějaké lítosti či nepochopení. Je to kolotoč emocí a já musím tleskat, protože tohle se jen tak nevidí. Film doporučuji naprosto všem. /90% + FILM ROKU/ (21.01.2023)