Dvojí hra

No to byl zase jednou kočkopes. Po tomhle filmu vím jistě dvě věci: 1, Gilroy by rád byl novým Sodenbergem, ale nemá na to. 2, Nač šáhne v poslední době Clive Owen, to je katastrofa. Dvojí hra je strašně překombinovaná a navíc je vyprávěna na přeskáčku, takže v tom má divík hrozný guláš. Sice na konci do sebe vše krásně zaklapne, ale to už budete totalně vysílení. Chvíli si dle scénáře Owen s Roberts hrají na Mr. and Mrs. Smith, ovšem zoufale jím to nejde a naprosto mezi nimi nefunguje chemie. Chvílí se z toho stává týmovka ala Dannyho parťáci. No aspoň by jí chtěla být. Opět platí, že je vše nepřehledné a málo dynamické. A občas to má být seriózní drama. A to už bych se do třetice nerad opakoval. Raději si dejte Smithovi, Po přečtení spalte, nebo i ty Parťáky, ale tohle fakt nééé! (24.04.2009)

Překombinované, dlouho jsem se dostával do děje, prostředí originální a pointa, kde každý ojebá každého se mi zamlouvala, bohužel přichází až po totálním znavení diváka, Giamatti sice ukázal komediální talent, ale režisér se až do konce nerozhodl zda točí komedii, či thriller, od Cliva a Julie jsem čekal více. (27.12.2009)

Neortodoxní romantická komedie s poťouchlým nábojem, hravostí Dannyho parťáků a sofistikovanými vyprávěcími mechanismy Tonyho Gilroye, kterému tenhle poněkud svévolný styl vodění za nos baštím i s navijákem. Clive Owen se svým charismatickým, ale poněkud nevýrazným herectvím jen sekunduje Julii, která ani po mateřské ne-dovolené neztratila nic ze svého powerful star presence. (16.05.2009)

Příběh o tom, jak korporativní James Bond najednou zatoužil po důvěře na chladném hřišti profesionální špionáže. Nebo také příběh o rivalitě. Duplicitní. Nebo také ne. Nebraňte se, chytněte se té šarmantní ruky, u níž nevíte, co skrývá v rukávu a nechte se během dvou hodin protáhnout všemi těmi slepými uličkami. Naposledy mě takhle zábavně zatahal za nos Christopher Nolan s geniálním Dokonalým trikem. Dvojí hra Tonyho Gilroye stejně jako zmíněný Nolanův film nechce diváka ohromit „prostým“ zvratem, který postaví na hlavu předešlé události, místo toho si hraje divákovou pozorností, nutí ho k dedukcím a důmyslným dávkováním informací ho neustále překvapuje a nechává v nejistotě. V tomto případě to je nejistota totožná s tou, která sužuje samotné postavy, které v oblasti špionáže a dvojitých agentů nemůžou očekávat takový komfort, jako je důvěra. Vždyť on už samotný McGuffin tohoto filmu nabývá čistě abstraktní formy, což na důvěryhodnosti také rozhodně nepřidává. ____ Tony Gilroy napsal a zrežíroval vskutku šarmantní film, který v rovině špionážní/podrazácké navazuje na důvtipné heist-movies 60.-70. let. Vzhledem k soudobé kinematografii se nejvíce přibližuje komerčnější tvorbě Stevena Soderbergha, konkrétně Zakázanému ovoci a trilogii Dannyho parťáci. Jakožto romance je Dvojí hra poněkud krutější podívanou, neboť vzhledem k (nejen) tušenému podrazáctví postav nemůže divák zcela identifikovat pravdivost a sílu vztahu mezi postavami. Veškerá tato nedůvěra se pak stává jedním z ústředních témat celého vyprávění a moment, kdy se nedůvěra mezi ústřední dvojicí vyhrotí, zapůsobí na diváka o to více, neboť i on se vzhledem k celému konceptu díla nachází v podobné situaci…pro něho je ta situace ale nesrovnatelně příjemnější, neboť mu stačí se prostě nechat vést za ručičku a každý okamžik, kdy svému voditeli naletí, vzbuzuje spokojené ušklíbnutí. Tony Gilroy mi nabídl hru, jejíž pravidla mi zpočátku byla zapovězena, na jeho hru jsem i tak přistoupil a musím uznat, že jsem se nakonec královsky pobavil. 90% (08.07.2010)

V úvodních minutách filmu vypadá Julia Roberts s prominutím děsně - jako by na plac utekla přímo z porodního sálu a nemocniční hábit odhodila do popelnice za rohem. Postupem filmového času ale vytvoří spolu s Clivem Owenem tak sympatickou popichující se dvojku, že mi dále její appearance v ději vůbec nevadila (ano, nikdy jsem tuto herečku moc nemusel, a v životě nepochopím, jak může být považována za jednu z nejkrásnějších v Hollywoodu?). Dvojí hra je moc fajn film. Je to ale "bohužel" typický příklad umění, kdy celý smysl a závěrečná pointa vyjdou najevu až v poslední části filmu. A tak je důležité si tento fakt po první podivném okamžiku v příběhu uvědomit... Když se tedy před polovinou filmu poprvé vyloupla na světlo jedna specifická, téměř lynchovská scéna, zmohl jsem se uvnitř jen na WTF. OK, režisér si s námi hraje, ale natočil Claytona, tak mu budu věřit, řekl jsem si. Věřit, a dívat se. A... skvělý přístup, který se vyplatil, musím říct! Je to pecka... Jediné zápory si nakonec snímek vykoledoval za mírnou zmatenost a občasnou ztrátu dechu. Jinak se ale jedná o velmi příjemné krimi s perfektním hereckým osazenstvem a neuvěřitelně strhujícím tempem, kdy zručnou režii doplňuje bombastický střih a efektní soundtrack. 82%. (30.07.2009)