Hačikó - příběh psa

Jedna z mála výjimek, kdy se remake povedl více než originál (kdo chce porovnávat, originál najde v Levných knihách ve zrůdném růžovém obalu a pod krycím názvem "Věrný pes Čiko"). Tohle je jeden z nejsmutnějších filmů, jaký jsem kdy viděl. Doják je to prvoplánovitý, ale velice účinný, i díky výborné Kaczmarekově hudbě a hlavnímu psímu představiteli, který by měl za ty smutné kukuče dostat zvláštního Oscara (i když jich asi bylo víc). Akita je skutečně nádherné plemeno, a to nejsem pejskař. Skutečný Hachi má v Tokiu tuto sochu, hned vedle té křižovatky s rušným přechodem pro chodce, která musí povinně být v každém filmu odehrávajícím se v Tokiu. (05.03.2010)

Tak jsem si zase jednou pobečela...:) Od určitého okamžiku už jsem cítila, že se ty slzy chtějí dostat ven, ale to jsem je ještě zvládla udržet. Říkala jsem si, že bych film možná i zvládla bez pláče. Jenže od scény, kdy se Richard Gere už nikdy domů nevrátí, jsem to prostě už nedokázala zastavit. Bylo to silnější než já:) Několik scén bylo tak dojemných a tak strašně "heartbreaking," že se to prostě nedalo vydržet. Zvláště pasáž, kde už zestárlý Hachi pomalu ťapká po kolejích, nebo scéna, kdy se po letech setká na nádraží s Joan Allen. Nádherný film o mimořádné psí lásce a věrnosti k člověku a o její nesmrtelnosti, který je o to více dojemnější, že se skutečně stal. Myslím, že lidé se mají od zvířat ještě co učit, zejména co se týká naprosté oddanosti, věrnosti a silného pouta. Zvláště v dnešní "moderní" době, kde si lidé jeden druhého už přestávají vážit, a pojmy jako "tolerance", "respekt", či "pokora" a mnoho dalších, se začínají ztrácet v dáli. (28.07.2013)

Hačikó - příběh psa se snaží fungovat jako zprostředkovatel přenosu nepochybně zajímavého a dojemného příběhu z Japonska do západního světa. Již dle prvních záběrů ze školního prostředí se dá očekávat, že snímek se bude minimálně tvářit jako oslava přátelství mezi člověkem a psem. Ačkoli se žactvo na umístění toulavého psa hned vedle Kryštofa Kolumba dívá zprvu s despektem, je jasné že Hačikův příběh nakonec přijmou se slzami v očích a hromovým potleskem. Nejspíš není třeba psát, že stejný vývoj tvůrci očekávají i od diváka a využívají k tomu prostředků lehce přízemních. Jak už jsem uvedl na začátku, příběh Hačika a jeho pouta k adoptivnímu majiteli je fascinující a dojemný, ve snímku, resp. v této adaptaci, na mě však příliš nezapůsobil. Hlavní vinu kladu zejména na strukturu filmu, který pro mě postrádá dějovou kostru. V podstatě dojde jen k dvěma přelomům mezi třemi pseudodějovými fázemi. V první fázi je nalezen Hačiko, nejdříve je odmítán, ale velmi rychle se mu podaří přejít do druhé fáze, kde se stane nedílnou součástí roviny. Obě tyto části kladou hlavní důraz na roztomilost psího představitele a přenos pouta mezi Hačikem a profesorem na diváka (ať je to první příchod na nádraží či pozdější aportování). Druhým důvodem je i zbytečné použití digitálních berliček, které příliš očividně působí pouze jako zaplácnutí prázdného místa, během kterého musí Hačiko zestárnout (rychlé změny ročních období). Na druhé straně je třeba pochválit kameru, které zejména na začátku krásně ukazuje, že navodit pocit nezávislého pozorovatele lze i bez divokého švenkování. (27.06.2011)

Osmička ani zaboha nechcela aportovať a tak profesor Wilson navštívil svojho japonského priateľa Katana Wakizašiho , aby mu o Akite niečo povedal. On mu povedal, že modrá krv neaporuje a kedˇ tak, tak to musí byť veľmi špeciálna udalosť. Jedného dňa sa však profesor nevrátil a Osmička si uvedomil, že prejebal aportík a tak chodil čakať na stanicu dlhých desať rokov každý deň. Takže záver: tu neplatí staré známe " Kto si počká, ten sa dočká. " (20.11.2010)

Hallstrom zase tlačí na to, aby byly slzy za každou cenu, ale dělá to tak přirozeným a nenuceným způsobem, že za to nelze nedat palec nahoru. Based on true story přiběh mezi pánem a psem je podaný bez zbytečného sentimentu, bez přebytečných kýčovitých emocí navíc, jinými slovy úsporně akorátní. V půli filmu budete držet pěsti a fandit, aby se téhle idylické rodince v idylickém maloměstě, kde se všichni mají rádi a všechno funguje, zastavil čas a to dobré bylo napořád. Ač je to nereálné. (28.05.2017)