Muka obraznosti

Musím přiznat, že z druhého setkání s filmem po více než dvaceti letech mám o dost lepší pocit. Drha opustil svoji v minulosti opakovaně osvědčenou polodokumentární formu a slušně zvládnul pohyb v jiném filmařském terénu. Mírné rozpaky vzbuzují některé herecké výkony (střídání lepších a horších momentů i v rámci jednotlivých postav - Pomeje, Bláhová...), velké rozpaky pak snad nejtrapnější možná typicky komerční „osmdesátková“ hudba Karla Svobody, která se rušivě vnucuje k dobře fungující dobové muzice konce 50. let (Kučerovci, Rudolf Cortés ad.). Jo, a taky ten „Stááándal“ a vůbec výslovnost francouzských jmen tahá za uši. Ale to všechno naštěstí nepřebíjí pocit příjemného nadhledu, který mám z filmu jakožto celku. (20.11.2012)

Kniha je v porovnání s tím nejlepším od kdysi dobrého, dnes polozapomenutého spisovatele, který si udělal jméno popisování ústecké reality, velmi, velmi špatná. A filmové zpracování, které natočil dvorní režisér nekonečné sračky RP a VKV shitter Drha, není jen špatné, ale vskutku strašné. Pomeje v dobách, kdy se ještě podobal člověku a ne praseti, obyvklá sestava štěkařů a stínařů, mezi nimi, jak pěst na oko tehdy ještě hezká Dáša Bláhová...proč tedy jedna hvězda? No, jo, proč? Ale co, o jednu hvězdu nezchudnu a soudruh Drha je tak nějak zvyklý (06.05.2010)

O problémech čerstvě vystudovaného chemického inženýra, který nastupuje do svého prvního zaměstnání a jehož představy a plány se střetávají s tvrdou realitou života. Takové je motto knižního románu autora Vladimíra Párala, který byl koncem osmdesátých let zpracován do filmové podoby. Přestože se v předloze příběh odehrává v osmdesátých letech, ve filmu je zasazen do let padesátých, čímž se vlivem námětu řadí mezi takové snímky, jako je „Svět otevřený náhodám“ 1971) a „Rytmus“ (1980), byť se děj v obou případech odehrává v letech třicátých. Podstata námětu o hlavním hrdinovi je stále stejná. Zajímavé je, že oba snímky jsou natočené taktéž dle knižní předlohy a každá je přitom od jiného autora. Jako kdyby bylo za socialismu spisovatelům dáno zadání, o čem mají psát. K tomu nelze připojit také film „Hauři“ (1987), který sice už knižní předlohu nemá, ale podstatu věci má stále stejnou. No nic. Tentokrát tu tedy máme mladého inženýra chemie, který je vášnivý čtenář romantických historických románů a tak trochu snílek. Charakterově je inteligentní a talentovaný, ale zároveň také naivní a impulzivní. A právě to je jádro věci, neboť ve svém prvním zaměstnání se dostává do silné konfrontace svých snů a skutečnosti. Ve svých představách je sice úspěšný hrdina jak v práci, tak i u žen, avšak společenská realita v pracovním nasazení i v soukromí je pro něj katastrofálně jiná. Je mučen realitou ve víru své obrazotvornosti, čímž na své cestě životem musí hledat sám sebe a hlavně to, co v životě doopravdy chce. Na konci osmdesátých let byla v politice v plném proudu tzv. *přestavba*, což pro filmové tvůrce znamenalo jisté uvolnění, takže hlavně častým erotičnem se od podobných výše uvedených snímků hodně odlišuje. Moralizační aspekt však zůstal zachován. Film je, jako obvykle, kritický vůči tehdejšímu společensko-politickému systému. Mladý inženýr je představen coby symbol mladého generace, který se snaží najít svůj vlastní hlas v socialistickém prostředí. Po dějové stránce je kapánek náročný, obzvlášť v psychologických oblastech a projevovaných symbolech, takže vyžaduje od diváka určitou míru zapojení. Nejedná se o obyčejně jednoduchý příběh o lásce a ztrátě, jak to může na první pohled vypadat. Především se prezentuje úvaha o životě, společnosti a lidské existenci. S tím je spojeno také určité varování před nebezpečím manipulace a ovlivňování lidí a právě v tom je celý koncept hodně zajímavý. Na bodech ale hodně ztrácí vizuální stránka. Padesátá léta přece jen vypadala poněkud jinak. Jednou dobovou tramvají v pozadí to tvůrci nezachránili. Sice je škoda, že se jedná o další film, který v době uvedení vlivem politické situace naprosto zapadl do divácké nevědomosti, ale protože má svoji moralizační hodnotu nadčasovou, má divákům co říct i dnes. (07.09.2023)

Páralův román mě nadchl, film už o poznání méně. Hlavně postava ing. Ziny Zachové (v Markových představách paní de Renal) je v knize mnohem živelnější, emotivnější i složitější. Tím nechci říct, že by ji Dasha Bláhová špatně zahrála, naopak, podle možností scénáře byla hodně dobrá. Na druhou stranu: od knižní předlohy je film o něco "chudší", ale zase od ní tolik neutíká a je i celkem dobře zahraný. (24.11.2009)

♫ Musíš být jenom má, pak už ničí, nebo já přisahám, že se zničím... Příběh o rychlém vzestupu a pádu v kariéře mladého pracovníka ovlivněné milostními a sexuálními vztahy. Cílové zapůsobení na diváka pomocí erotických scén je vzhledem na dobu vzniku a premiéry jasné, z nadčasového pohledu film pozvedává z průměru intertextuální propojení filmového příběhu s literární klasikou (Stendhal - Červený a černý) v podobě monologů a obrazových výjevů s historickými kostýmy. Děj se odehrává na v letech 1959-60, čemuž odpovídají prostředí a dobové šlágry, bohužel původní filmová hudba Karla Svobody (byť povedená) s typickým soundem konce 80. let působila na mne k této době jaksi rušivě. Muka obraznosti mě jako film upoutala, ale neuchvátila... ale narozdíl od některých spolukomentujících jsem filmový návrat Dáši Bláhové /Hra o jablko, Kalamita/ po letech docela uvítal. (60%) (30.05.2018)