Muka obraznosti

Filmový přepis vcelku věrně odráží úroveň i určitou konjukturálnost tohoto "libereckého" Páralova románu. Pozoruhodně přesný je i přepis a zachycení doby, do níž se hlásí. To ostatní už tolik neupoutá: banální pubertální příběh dravce, který se pokusil - špatně - lovit dřív, než dospěl. A také podle toho dopadl. Rozhraní všednosti i již dotčené banality posléze vyznívá ve prospěch té druhé. A "socialistického" výrobního příběhu, který limituje možnosti prakticky všech herců. Nad průměr jak literární předlohu, tak i MUKA povznáší páralovské kultivované literární řemeslo. Drhově režii nelze vytknout úroveň zpracování - ta je špičková - ale volbu námětu. Diskuse nad tím, zda i tato kniha náleží do někdejší "severočeské literární školy" je dnes pro vyčpělost podnětu anachronní. Film kupodivu nikoliv. V polistopadovém kontextu totiž stále patří do nadprůměru tvorby. (25.03.2008)

Musím přiznat, že z druhého setkání s filmem po více než dvaceti letech mám o dost lepší pocit. Drha opustil svoji v minulosti opakovaně osvědčenou polodokumentární formu a slušně zvládnul pohyb v jiném filmařském terénu. Mírné rozpaky vzbuzují některé herecké výkony (střídání lepších a horších momentů i v rámci jednotlivých postav - Pomeje, Bláhová...), velké rozpaky pak snad nejtrapnější možná typicky komerční „osmdesátková“ hudba Karla Svobody, která se rušivě vnucuje k dobře fungující dobové muzice konce 50. let (Kučerovci, Rudolf Cortés ad.). Jo, a taky ten „Stááándal“ a vůbec výslovnost francouzských jmen tahá za uši. Ale to všechno naštěstí nepřebíjí pocit příjemného nadhledu, který mám z filmu jakožto celku. (20.11.2012)

Na tento film jsem se dlouho těšil a dobře mi tak. Jedno z největších zklámání. Žádného Párala jsem nikdy nečetl a ani to nemám v úmyslu, nicméně nevěřím, že by byla předloha tak slabomyslná. Tak strašlivě slabomyslná jako je tento pokus o skloubení reality reálného socialismu se standhalovskou „obrazností“ ing. Paara (mimochodem, nic proti představiteli hlavní role, ale při povědomí o jeho další kariéře dodává „Pomeje standhalující“ celému dílu správně úchylný šmrnc). Obzvláště politováníhodné je, že tím, co kazí celek nejvíce, je právě ona nefungující hra na obraznost. Je to doslova „slátanina“: jednotlivé složky jsou prostě slátány k sobě. Signifikantní je trapná titulní píseň na otřesnou hudbu Karla Svobody v podání zcela mimo mísu se nacházejícího idiota Káji Nejromantičtějšího Milovníka Gotta. Nelžu vám, že na samém počátku jsem tu píseň i s Gottem považoval za podařené jemnně parodické intro; ale čím dále postupovala, tím víc sílilo hrůzné vědomí, že to pan režisér myslí vážně. Podobným vývojem jsem pak procházel i u samotného filmu. Co je ing. Paar vlastně zač? Snad to vědí čtenáři předlohy, já ne. SPOILERY A co ta trvale udržovaná nevěra s telátkem z koupaliště: proč vlastně? A přece jsou Muka obraznosti zajímavým filmem, byť zřejmě kouzlem nechtěného. Jednak finále, v němž je mi coby divákovi závěrečné sebedojímání hlavního hrdiny k smíchu, děsí mě však osud Ziny, když vidím, jak ji Bartoška laskavě přebírá zpět do své péče – ta ženská je prostě v kleci. KONEC SPOILERŮ A celkový dojem z onoho reálného socialismu. Jelikož jsem po celou dobu nebyl schopen rozlišit dobu vzniku a dobu příběhu (přes všudypřítomné dobové reálie), působil celek sympaticky bizarním dojmem, díky čemuž se mi místy jevil skoro až jako neúmyslný předskokan Hanákova Kouře. Díky postavě hygienika Artla a jeho ženy (Jirásková, Čepek) došlo i ke kýženému prolnutí reálného a románového světa (vždyť ing. Artl nemohl být než romantickou románovou postavou), takže nakonec bylo možno celý příběh sledovat dvoj(-troj)vrstvě. Ostatně, jako Páral to sice nestálo za nic, ale citáty ze Standhala (kterého asi taky nikdy číst nebudu) byly pěkné. Pokud jde o erotično, tak krom nebývalé sympatické odvážnosti postelových scén bohužel není co komentovat. Snad jen, abych neurazil, Zina byla dobrá. Komentáře: janisska (!), farmnf, jerrik7. (13.11.2011)

O problémech čerstvě vystudovaného chemického inženýra, který nastupuje do svého prvního zaměstnání a jehož představy a plány se střetávají s tvrdou realitou života. Takové je motto knižního románu autora Vladimíra Párala, který byl koncem osmdesátých let zpracován do filmové podoby. Přestože se v předloze příběh odehrává v osmdesátých letech, ve filmu je zasazen do let padesátých, čímž se vlivem námětu řadí mezi takové snímky, jako je „Svět otevřený náhodám“ 1971) a „Rytmus“ (1980), byť se děj v obou případech odehrává v letech třicátých. Podstata námětu o hlavním hrdinovi je stále stejná. Zajímavé je, že oba snímky jsou natočené taktéž dle knižní předlohy a každá je přitom od jiného autora. Jako kdyby bylo za socialismu spisovatelům dáno zadání, o čem mají psát. K tomu nelze připojit také film „Hauři“ (1987), který sice už knižní předlohu nemá, ale podstatu věci má stále stejnou. No nic. Tentokrát tu tedy máme mladého inženýra chemie, který je vášnivý čtenář romantických historických románů a tak trochu snílek. Charakterově je inteligentní a talentovaný, ale zároveň také naivní a impulzivní. A právě to je jádro věci, neboť ve svém prvním zaměstnání se dostává do silné konfrontace svých snů a skutečnosti. Ve svých představách je sice úspěšný hrdina jak v práci, tak i u žen, avšak společenská realita v pracovním nasazení i v soukromí je pro něj katastrofálně jiná. Je mučen realitou ve víru své obrazotvornosti, čímž na své cestě životem musí hledat sám sebe a hlavně to, co v životě doopravdy chce. Na konci osmdesátých let byla v politice v plném proudu tzv. *přestavba*, což pro filmové tvůrce znamenalo jisté uvolnění, takže hlavně častým erotičnem se od podobných výše uvedených snímků hodně odlišuje. Moralizační aspekt však zůstal zachován. Film je, jako obvykle, kritický vůči tehdejšímu společensko-politickému systému. Mladý inženýr je představen coby symbol mladého generace, který se snaží najít svůj vlastní hlas v socialistickém prostředí. Po dějové stránce je kapánek náročný, obzvlášť v psychologických oblastech a projevovaných symbolech, takže vyžaduje od diváka určitou míru zapojení. Nejedná se o obyčejně jednoduchý příběh o lásce a ztrátě, jak to může na první pohled vypadat. Především se prezentuje úvaha o životě, společnosti a lidské existenci. S tím je spojeno také určité varování před nebezpečím manipulace a ovlivňování lidí a právě v tom je celý koncept hodně zajímavý. Na bodech ale hodně ztrácí vizuální stránka. Padesátá léta přece jen vypadala poněkud jinak. Jednou dobovou tramvají v pozadí to tvůrci nezachránili. Sice je škoda, že se jedná o další film, který v době uvedení vlivem politické situace naprosto zapadl do divácké nevědomosti, ale protože má svoji moralizační hodnotu nadčasovou, má divákům co říct i dnes. (07.09.2023)

Drha prokázal i tentokrát, že mu ta režie pěkně drhne jako ostatně vždy. Páralova předloha je socialisticky poetická a místy velmi vtipná. Pomeje tu čumí do kamery jako kdyby od táty dostal facku za to co neudělal. Opilecké scény mu taky moc nejdou, což se divím, s chlastem je přece jedna ruka. Naopak Dáša z Austrálie hraje skvěle, sex ji asi opravdu baví a dokonce na kameru ukáže kožíšek. Po shlédnutí mě napadlo, že film byl o inženýrovi, co přišel na sever a všechno posral. Po přečtení páralovi předlohy před mnoha lety jsem měl pocit nepromarněného času! (10.04.2011)