Looper: Nájemný zabiják

Rianu Johnsonovi se Looperem povedlo to, o co se loni neúspěšně snažil Duncan Jones Zdrojovým kódem nebo Andrew Niccol Vyměřeným časem. Natočil za málo peněz ambiciózní originální sci-fi, které je současně zábavné, chytré a bez větších nelogičností. Se splněním té poslední podmínky tu mnoho lidí nesouhlasí (soudě podle docela četných negativním komentů), ale já jsem prostě přesvědčený, že Looper se z těch časovo-cestovatelských nelogických paradoxů velmi hezky vylhal právě tím, že nijak přesně nepopisuje, jak to v daném filmovém vesmíru funguje. Zdrojový kód se o vysvětlení snažil, ale moc to nedávalo smysl. Looper nad něčím takovým jen mávne rukou a se slovy "Je to prostě složitej bordel" se o nějaké vysvětlování nestará. U mne tím vyhrál. (Spoiler) Ale slyším ty nářky. Pokud to, že z budoucnosti se navrátivší Willis zabil klukovi mámu, udělalo z kluka nebezpečného záporáka, kvůli kterému se vlastně Willis vracel, tak to nedává smysl, protože v realitě, ze které se Willis vrací, k ničemu takovému nedošlo. Jo jo, vidím radost těch chytráků, kteří taky konečně jednou na takovouhle nelogičnost přišli, takže se tím chtějí hned pochlubit a označí tu Loopera za hloupou blbost. No, ten film samozřejmě nepracuje s takovouto přímou kauzalitou, v závěru nastíněný průběh událostí, vedoucí k zezáporáčtění chlapce, je jen jedním z mnoha způsobů, jak k tomu mohlo dojít. Různé cesty vedou k jednomu cíli. Hodně různých cest vede k pravděpodobnému cíli, málo různých cest vede k nepravděpodobnému cíli. Ono přeci o tom, že Looperův filmový vesmír s "pravděpodobností" pracuje, pár slov přímo ve filmu padlo (rozhovor v bistru). Trochu bordel v tom je i tak, ale už tím, že se pravidla přesně neřeší, je jasné, že tvůrci chtějí stavět na něčem jiném. Na emocích. A tak to na mě fungovalo. (Konec spoileru). Takže tak. Looper prostě podle mne nemá daleko k tomu, aby se stal opravdu opěvovaným dílem. Je to do značné míry originální, suprově natočené, pěkně zahrané, chytře napsané a vůči svým postavám docela zlé a nekompromisní scífko. Kolik takových je? (19.10.2012)

Vivat té low-cost sci-fi vlně, které nebrání ani omezené rozpočty, aby mohly věci chytit řádně za pačesy. Rian Johnson potvrzuje své režijní devizy a i s dolarovou oprátkou na krku servíruje propečený příběhový steak s extra omáčkou navrch. V prvních minutách fascinuje schopností prodat základní pravidla, v těch příštích elegantně proplouvá audiovizuálními nápady a pak už se vrhá do spárů polemik o tom, co by kdyby, a má k tomu při ruce sakra schopné herce odvádějící mistrné dialogové i akční kejkle (Willis má dlouhé době opravdu dobře napsané scény). Looper je přehledný a prodává se v rovině srozumitelného vyprávění nejen pro nenáročné popcornožrouty, ale i badatele hledající ve filmových rozuzleních velkou lidskou osudovost. A dokážu si představit, jak na fórech opět začnou probíhat velké diskuze na téma časové paradoxy (které Willis ve filmu umně setře jednou větou). Tempo není až tak dravé a ve druhé polovině se nezřídka pohmatává i po zpátečce, ale ten výživný koktejl budoucích motivů, hrátek s časem a vizuálních lahůdek se nestihne jen tak snadno okoukat. Johnson drží v napětí až do samého závěru a svého diváka odměňuje silným chuťovým jazykem, který posiluje touhu po opakovém zhlédnutí. (08.10.2012)

No jistě! Zase to tu vypadá, že se všichni zrovna vrátili z pitevny, kde kuchali játro z mršiny exaktní logiky, aby byli chytří a mohli s artovým gustem opětkovat třeba Avengery. Takže si všichni konečně vytáhněte z prdelí to pravítko a narvěte si tam ony čerstvě nabyté, exaktní znalosti anatomie! Film je především zábava a rozhodně se neočekává, že by tu měl kdejaký samolibý mozkoun po ryze popcornovém spektáklu cupovat s Aristotelem v zádech Schoppenhauera a hledat díru v Kantově sýru. Navíc se divím, že se vám nepodařilo nadšeně přilnout k hlavnímu hrdinovi. Vždyť vypadá jako jeden z vás! Pepíkha maskovala pravděpodobně zfetovaná Cher, a tak kdoví proč připomíná hošššana, co se snažil zachránit prošlé, čínské Botoxové injekce Solvinovým peelingem a pak celou noc propařil v gayklubu. Ale to je asi tak jediná vada na kráse. Wiliš po dlouhé době zase zavadil o normální film, ořezávání přečnívajících částí je naprosto genitální a při pohledu na Emilku se mi opět chtělo vyrábět statickou elektřinu. Tudíž jednoznačné, slabé dvě. Tak, a teď si hledejte v mém komentáři logický nesoulad, hnědopichové! (07.11.2012)

Film, který zákonitě zklame každého, kdo čekal nový Počátek. Důležitější než cestování časem a sci-fi propriety je totiž osudový příběh jedné utahující se smyčky, ze které se hrdina hrozně moc chce vymanit (hodně mi to celé v dobrém slova smyslu připomínalo Carlitovu cestu). Motivace jednotlivých postav, to je oč tu běží. Díky dobře rozehraným kartám divák netuší, komu vlastně fandit, protože všichni hlavní aktéři mají dobrý důvod, proč by zrovna jejich budoucnost měla být ta důležitá. Mile oldschoolové, nekompromisní a hlavně sympaticky dramaticky prokreslené (Willisova "volba", jak situaci řešit, je opravdu silné kafe). Tichá pecka, která to nebude mít u diváků vůbec lehké, neboť není zdaleka tak vděčná, jak by člověk od filmu se zabijáky a cestování v čase očekával. O to silnější ale dokáže nabídnout zážitek. Pevných 90%. (09.10.2012)

Po úvodních dvaceti minutách jsem byl připraven na futuristickou variaci existenciálních krimi à la Samuraj. Johnson však režíruje s mnohem menší soustředěností než precizní Melville. Výsledek se sice nesype tak jako Bratři Bloomovi, jednotný styl film každopádně postrádá. Kromě naprosto seriózních a velice působivých prostřihů do zmechanizovaného života nájemného vraha (ač mi jaksi uniklo, proč nejsou nepohodlní posílání z budoucnosti rovnou v neživém stavu) dojde i na fraškovitě černý humor, nasládlou romantiku, brutální „rambo“ akci nebo lekce telekineze pro začátečníky (nemluvě o hodně westernovém závěrečném střetu na silnici). Hodně je nejen žánrů, hodně je také vypravěčů, mezi nimiž Johnson přepíná. Vyprávění se tím sice zajímavě rozvětvuje, ale k žádnému překvapivému „seběhnutí“ do jednoho bodu to nakonec nevede. Zohlednění více úhlů pohledu v zásadě jenom potvrzuje pravdivost mé oblíbené hlášky z Pravidel hry: Na světě je hrozné, že každý má své důvody. Obávám se, že snaha aplikovat na film Bordwellův model forking-path narace, s tím, že před sebou namísto dvou časových rovin máme dvě vzájemně se ovlivňující lidské mysli, by skončila ve slepé uličce (jakkoli rád bych si tuto domněnku nechal vyvrátit druhým zhlédnutím). Důležitější než časové paradoxy jsou pro Johnsona totiž morální dilemata, jež před postavami vyvstávají a jež také nás nutí k neustálému vyhodnocování situace z emocionálního hlediska. Komu patří budoucnost? Kudy vede hranice mezi promarněným a naplněným životem? Jaký máme nárok na to, činit rozhodnutí za druhé? Tady se opět hlásí ke slovu ona nehollywoodsky bezvýchodná osudovost, jenomže přebalená do okoukanějšího, rodinně-melodramatického hávu. Věřím, že kdyby Johnson zůstal u krátké metráže, jak byl původní plán, máme před sebou bombu, o které nadšeně tweetují geekové z celého známého internetového světa. I takhle ale jde o velmi nápaditý film, který akorát, poněkud v rozporu se svým dominantním sci-fi žánrem, dá víc na city než na rozum. 80% (08.10.2012)