Tah pěšcem

Jistě, dalo se čekat, že si někdo počká až Fisher zemře a teprve potom o něm natočí film. On sám by totiž s tímto pojetím nepochybně nesouhlasil. A to se přitom tvůrci drželi velmi zpátky a prezentovali ho jen jako psychicky nemocného člověka. A ještě nepřímo. V mnoha ohledech je tento film jen plytké připomenutí jedné z nejkontroverznějších šachových partií. Americký cirkusák, proti staré škole. Chybí mi nějaký boční pohled, vyhraněnost, teorie...prostě odvaha ukázat Fishera jako nesnesitelného génia, se kterým mnoho lidí manipulovalo, aby ho mohli použít jako pěšce ve studené válce. A to přestože byl psychicky narušený a měl být pod prášky...což jak trefně poznamenal jeho sekundant, by bylo jako zalít pramen betonem. A to se v okamžiku, kdy se z této bitvy stala mezinárodní událost, vládě nehodilo. Taky mohli tvůrci přijít s teorií, že měl Fisher pravdu a jeho paronoia byla jen důsledkem opravdových snah ho rozhodit. Mohlo to být zamyšlení, že pokud má někdo IQ 180 a jeho mozek funguje na jiné úrovni, tak podvědomí vyprodukuje nejpravděpodobnější scénář...že je kolem mnoho nepravd a manipulace, že se jeho úsudek blíží pravdě víc, než by se zdálo. Dnes by Fisher patřil k jádru největších konspirátorů, stejně jako kdokoliv, kdo vidí rozpory a lži v mainstreamovém zpravodajství. Přestože hraju šachy víc než 35 let a IQ mám jen 116, pomáhají mi šachy zachovat si odstup od různých tvrzení a propagandy, díky nim se snažím dívat na svět z perspektivy a hlavně vím, že život nabízí mnohem víc možností, křižovatek a kombinací, než deska o 64 polích. Možností jak by to mohlo být doopravdy, je hodně. Podvědomě mi Tah pěšcem připadá jako slaboučký odvar událostí, které před padesáti lety hybaly jak politikou, tak světem šachu. Asi by mě víc zajímal film o Spasskim, resp. jeho pohled na Fishera, tlaky, které na něj vyvíjela strana... . Nebo ještě líp, nějaká třídílná minisérie, první epizoda Spasskij, druhá Fisher, třetí jejich bitva. A možná i nášup v podobě jejich odvety po mnoha letech, za kterou už ale vláda Fishera neoslavovala, ale naopak donutila k vyhnanství a zbavila ho občanství. Ovšem takový seriál ne v režii USA, ani Ruska...ta propaganda je zřejmá na obou stranách...dnes stejně, jako v sedmdesátých letech. Pokud jste důvěřiví, nejspíš vám bude stačit skvělý výkon Tobey Maguira a atmosféra té doby. Já to tak nemám, navíc to bylo celé tak nevtahující a postava Fishera ploše nesympatická... . (17.05.2022)

"Tahle hra... je králičí nora. Už po čtyřech tazích je k dispozici přes 3 miliardy kombinací. Her o 40 tazích je víc než hvězd v galaxii. Takže vás to snadno může dovést na hranu." Ne, že by Fischer nebyl zajímavou postavou, ale přece jen je dost nesympatický a o jeho protivníkovi se nic moc nedozvíme, stejně jako o šachovém sportu. Takže ani výživná biografie, ani napínavé sportovní drama se bohužel nekonají. (08.08.2020)

Nejsem žádný šachový fanoušek, ale příběh nejslavnějšího amerického šachisty všech dob se mi líbil. Hlavně jeho démoni, kteří ho provázeli celý život a s přibývajícím věkem a slávou čím dál tím víc. Tobey Maguier hraje svou roli dobře, stejně jako jeho hlavní sovětský soupeř Boris Spasskij v podání Liev Schrebera. (13.06.2018)

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák! (09.01.2016)

Edward Zwick se tentokrát přesměroval do sportu a vybral si pro něj nezvyklé téma na film, a to šachy. Leckomu film může připadat nudný, ale mně se to líbilo. Zwick ukázal, že z na prvního pohledu nezajímavého filmu se dá vymačkat maximum. Prostředí 70. let zafungovalo na výbornou a přineslo nostalgickou atmosféru. Tobey Maguire měl hodně těžký úkol, ale roli Bobby Fischera trochu překvapivě zvládl s bravurou. Ve vedlejší roli taktéž zazářil Liev Schreiber. Hudba byla dokonalá, ale to už tak od Howarda očekávám. Trochu mě mrzelo, že samotné šachové zápasy se zde objevovaly sporadicky. Jinak skvělý film. Za mě dávám 80 % (20.08.2016)