Stoker

Režijně skoro bravurní a po scénáristické stránce skvěle budovaný příběh (tohle, že napsal Scofield z Prison Breaku?). Jenže místy je to na mě až příliš divné a temné a i přes několik výtečných režijních nápadů mě to zkrátka úplně nevtáhlo. Z některých scén a výjevů mi ale bude mrazit ještě hodně dlouho. Člověk, aby už se bál brát děti i na pískoviště. (21.06.2013)

Park Chan-wook je synonymum pro efektní, ale vyprázdněný manýrismus. Při pohledu na vystřižené scény mi bylo jasné, že celek musel velmi bojovat o to, aby to bylo stravitelnější i poněkud jinou cestou, než jsou jen přepálené nápady ve stylu rozpohybovaných manga panelů. Ale pokud vás zaujme Emo Wasikowska nebo si potřebujete odškrtnout Nicole Kidman v kolonce ona a módní režiséři (a potřebujete více, než ona a Lars von Trier), směle do toho. Pokud hledáte inspiraci pro večerní masturbaci, kupodivu i tudy cesta vést může, ovšem jen v případě, jestliže máte rádi kožené opasky. Ze srdce mi promluvil verbal. (26.01.2015)

Obavy z toho, že Park Chan-wook po přesunu do Hollywoodu vyměkne nebo se bude muset podřizovat tamním pravidlům, se ukázaly jako zcela liché. Naopak, Park ve Stokerových všem svým americkým kolegům ukázal, jak neuvěřitelně účinným a opojným způsobem pracovat s některými základními principy hollywoodských filmů. S tím souvisí i to notně pomýlené srovnání s Terrencem Malickem, protože zatímco texaskému stydlínovi jde v první řadě o vytváření poetických impresí, Park podobně vypadající záběry působivě zužitkovává v narativním opakování (a variaci), čímž jim dává i jiný účel než čistě atmosferický nebo symbolický. Dále jsou samozřejmě nesmyslná všechna ta silácká obvinění z manýrismu nebo "vizuální onanie", jelikož - podobně jako v Lady Vengeance, kdy se přestylizovanost filmu zrcadlila v touze hlavní hrdinky vykonat "krásnou pomstu" - je ona všudypřítomná prostupnost časových a prostorových rovin (potažmo práce z mimozáběrovým zvukem) motivována schopností Indie slyšet a vidět věci, které jiní nevnímají. Ve Stokerových jsou minimálně dvě křížově stříhané sekvence, které jsou natolik sofistikované a geniálně vygradované, že mi u nich padala čelist a popravdě nevím, kdy jsem naposledy viděl něco tak dokonalého. Svým způsobem chápu, že je to hodně formalistická potěcha, ale u filmu, který tak důmyslně pracuje s očekáváním (a jeho několikanásobným podvracením), napětím a distribucí informací, bych i u "imerzivně" naladěných diváků čekal víc než jen otrávená hlášení o neskonalé nudě. Spolu s Lady Vengeance nejlepší Park. (06.06.2013)

Pózerstvo vo všetkých ohľadoch. Nie je element filmu, ktorý by nebol sprznený Parkovým egom. Najbizarnejší príklad sú záverečné titulky - ani tie nemôžu byť "normálne", ale musia ísť zhora dole. Celé to vyzerá akoby sa technicky zdatný no umelecky vyprahnutý imitátor Wesa Andersona rozhodol nakrútiť thriller. Postavy sú absurdne preštylizované a nemajú nič s ľudskými bytosťami. Ich motivácie, či psychologický pôdorys sú ohraničené iba účelom, na ktorý majú slúžiť tvorcom. Podobne príbeh je len výluhom thrillerových klišé v až komicky preštylizovanom vizuále. Už som vyšiel z puberty, tieto samoúčelné egocentrické artové sračky ma už nebavia. Radšej si opäť pozriem oveľa úprimnejší Orphan. (23.05.2015)

Po 20 minutách jsem si říkal, že tentokrát to bude bohužel jen prázdná samoúčelná jasně nalajnovaná onanie, která ničím nepřekvapí, ale pak Park začal házet bomby a zase mě dostal. Jak bylo psáno, chce to ještě jednu projekci P.S. Střihová sekvence "sprcha" je totální. Slečna vedle mě svýmu příteli myslím při téhle scéně zahlásila, že to je asi nejúchylnější film jakej viděla :) (06.03.2013)