Až vyjde měsíc

„Deník oddílového vedoucího, 2. září. První den pátrání po Samovi Shakuskym. Morálka je nízká. Asi proto, že Sam je nejméně oblíbeným skautem v oddílu. S velikým náskokem.“ Další bizarní, divný, vtipný, hravý a nápaditý výlet s panem režisérem, na jehož filmy si už snad (?) začínám pomalu ale jistě zvykat a přicházet jim na chuť. Práce se všemožnými detaily, barvami, dekoracemi a rekvizitami se mi moc líbila (technická a vizuální stránka na jedničku). Stejně tak casting, ostatně užívat si pohromadě takové herce jako jsou Murray, Norton a Willis se člověku nepoštěstí každý den, že. Ovšem myslím, že se podařilo vhodně vybrat i dětské představitele a konkrétně hlavní dvojice mě i přes svoji účelnou mentální „převyspělost“ (na kterou jsem obyčejně ve filmech dost háklivý) slušně bavila, stejně jako všechny ty fóry, ať už záběrové nebo slovní. Paradoxně nejslabší na filmu mi přijde příběh jako takový. Člověk se sice vzhledem k výše vyjmenovanému nudit nestihne, ale já osobně se dějem necítil strhnutý natolik, abych si film dokázal užívat naplno (a scény s bleskem a skákáním přes vodu mi i přes tu nadsázku přišly mimo a zbytečné). Proto to vidím na „pouze“ solidní 4*. „Někdy si dávám listí do vlasů. Ochladí to hlavu.“ – „Dobrý nápad. Možná by taky pomohlo sundat si beranici.“ (20.07.2015)

Člověk si myslí, že už ho Anderson nemá absolutně čim překvapit a on přijde s tak brilatní dávkou nadhledu, nápadů a toho "svého" humoru, že prostě nelze odolat. I když se vlastně pořád jedná o toho starého dobrého Wese, v tak neodolatelném balení jsme ho tu snad ještě neměli. Tenhle film zkrátka musí zlepšit náladu i tomu největšímu pesimistovi. A kariéru Kary Hayward budu asi pečlivět sledovat. (07.10.2012)

Na ideové rovině v podstatě hraná verze Fantastického pana Lišáka, pouze s větším zájmem o nedospělého hrdinu, který je ale u Andersona roven hrdinům dospělým (což pěkně ukazuje parťácky vztah kapitána Sharpa a Sama). Svou nechuť opustit krajinu dětství, vzdát se divočiny a vlastní přirozenosti ve prospěch civilizace, tentokrát král filmové indie říše vyjadřuje s velkým nádechem nostalgie (která se trochu bije s několika nečekaně dospělými scénami první mládežnické lásky). Ustoupit před ní občas musí i jeho nenapodobitelná hravost. Banálnost některých dějových zvratů a charakterových proměn, zaviněná nadbytkem postav a snahou každou z nich po zásluze odměnit, kontrastuje s neskutečnou vypiplaností každého záběru. Vtipy nekřičí, aby upoutaly naši pozornost a napoprvé snad ani není možné je všechny pochytit, resp. najít v mizanscéně. Právě s ní Anderson dokáže pracovat s podobnou nápaditostí a smyslem pro poezii prostoru jako třeba Jacques Tati. Na rozdíl od něj ale pracuje s menšími plochami (příbytek Bishopových vytváří díky „rozkouskování“ na jednotlivé místnosti dojem domečku pro panenky) a také rozsáhlejší exteriérové prostory panorámuje tak, že působí velmi ploše (asi jako side-scrooling videohry). Obdiv, s jakým puntičkářstvím a nápaditostí je film udělán (tedy ne vymyšlen) protentokrát převážil nad okouzlením, ale i tak jde o ohromný posun, neboť před pár lety jsem Andersona řadil mezi režiséry, s kterým na dálku nikdy kamarádi nebudeme. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec, sinp (19.07.2012)

Bezprostředně se mne to dotklo spíš v hlavě, než v srdci. Uvidím, co si budu myslet, až se mi to rozleží. Ale co si budeme povídat, film, který se zastává dětí, co jsou divné, to přece nemůžu odsoudit. - Po opakované projekci dodávám, že jsem si uvědomila, že tohle je snad zatím jediný film, kde nejenže toleruji Edwarda Nortona, ale dokonce ho miluji! (18.01.2013)

Kdo by to byl řekl, že se jednou v jednom filmu sejdou drsní filmoví borci Derek Vinyard a John McClane, v rolích značně humorných postav, které lidem vykouzlí úsměv na tváři:) Edward Norton coby skautský vedoucí a Bruce Willis jako dobrácký místní polda, který snad ani nenosí zbraň:) Zbytek dokonalé herecké party tvoří esa Bill Murray, Frances McDormand, Tilda Swinton a Harvey Keitel. Dětští herci za svým dospěláckým doprovodem nikterak nezaostávají a jejich výkony jsou podpořeny stejnou kvalitou. Zejména herecky zcela nezkušená Kara Hayward je skvělá a já doufám, že na tuto zajímavou dívku v budoucnosti čekají skvělé role. Jared Gilman mi zde připomínal (že by to bylo těmi brýlemi a chytrostí?:) chlapeckou verzi Abigail Breslin v roli Olive z Little Miss Sunshine. Zaujala mě také krásná hudba Alexandra Desplata a kamera, u níž mi přišlo, že snad každý záběr byl jakoby dokonale upravený, souměrný a ve středu:) Wes Anderson je jeden z těch režisérů, kteří disponují svým specifickým rukopisem, který se Vám buď líbí, nebo ne. A mně se Moonrise Kingdom velmi líbilo. Jo, a ty originální náušnice z brouků, která na sobě Suzy měla, jsou vskutku velmi působivým nápadem:) (02.04.2013)