Umělec

Čistý půvab filmového eskapismu. Film o době, kdy celuloid hořel, který sám hoří a přesto se skoro zázračně nepopálí o přílišnou pietnost a zahleděnost do minulosti. Práce se zvukovou stopou a němým filmem je totiž famózním režijním tahem, nejen proto, že chytře vypichuje do popředí to, co by v mluveném filmu nikdy tak nevyniklo, ale i proto, že je ve své jednoduchosti bezmála geniální. Němý film, který svou němost nepovýšil na pochybnou fetiš (kochejme se tím, jak to bylo krásný, to už dneska není a nebude), ale nejvýraznější výpovědní složku (ten film je kouzelný sám o sobě, ne proto, že nám něco připomíná). Hazanavicius odvedl práci, před kterou smekám. Jestli některý z kritiků psal o Descendants jako o opracovaném drahokamu, spletl si film. Tohle je feel good klenot, z něhož mi spadla čelist. (21.01.2012)

Obvykle zběsile nejásám, když zahlédnu cosi starého, černobílého a němého, ale tentokrát učiním výjimku. Asi proto, že tohle je nové, černobílé, skoro němé a hodně zábavné. Jsem si jist, že z němého hvizdu Peppy Miller budu mít ještě dlouho zalehnuté uši a její sexuální scénu s Valentinovým kabátem má děravá paměť jistě také nějakou tu dobu udrží, stejně jako to neuvěřitelné jiskření mezi hlavními protagonisty. Takže jeden němý aplaus za vynikající casting a pokud někomu schází v mém hodnocení pátá hvězda, tak vězte, že uhořela ve Valentinově domě při zbytečně dramatických pasážích. (14.08.2014)

Tenhle film jsem viděl asi čtyři dny před předáváním Oscarů. A po jeho zhlédnutí jsem mu přál, ať promění nejlépe všechny nominace. Nakonec proměnil "jen" polovinu, ale nutno podotknout, že tu prestižnější. The Artist je film, který skládá dokonalou poctu všem filmům a hercům němé éry. Speciálně první půlhodina je prakticky dokonalá, okouzlující, geniální, hravá… zkrátka, adjektiva mi nestačí. Pak to trošinku ztratí na tempu, ale jen proto, aby vás film v posledních dvaceti minutách odrovnal. Jean Dujardin na mě působil, jakoby nějakým nedopatřením skončil v naší době, protože ty jeho grimasy, pohyby, úsměvy… kdo viděl nějaký ten starý film (a ne, starým filmem nemyslím snímky z roku 1980, 1970) tak musí vidět, jak skvěle se s tím Jean popral a jaký obdivuhodný výkon předvedl. Totéž Bérénice, překrásná, svůdná, ztřeštěná (scéna, kdy tančí, aby se dostala do komparzu, patří asi k tomu nejlepšímu a nejsladšímu, co ve filmu najdete) a dokonalá. Trvalo mi prakticky týden, abych napsal nějaký smysluplný komentář, který by nějak vystihl to, co jsem cítil při tomto snímku. Ale stejně se mi to nepodařilo. Napíšu to takhle - tohle je opravdový vítěz Oscarů roku 2012 a film, který jsem neviděl naposled. 100 %. (29.02.2012)

(Viděno 2x v kině - v Evaldu a Aeru) Životní nadšení se nedostavilo, přeci jenom jsem tušila, že to nebude úplně ono a proto jsem taky projekci poměrně odkládala. A po té pro jistotu ještě jednou zopakovala. Není to samozřejmě úplně špatný film a pokud by inspiroval byť jen zlomek diváků k objevování skutečných němých, pak svůj smysl splnil. Na druhou stranu příběh je jen pokračováním toho špatného ze Zpívání v dešti a s tím mám obrovský problém. Krátce po té, co skutečná revoluce zvukového filmu proběhla, se tato událost zakonzervovala a stala se legendou plnou vyhaslých hvězd, zhrzených diblíků, osobních bankrotů těch "dávno minulých" a vzestupu těch "přirozených, svěžích a žádoucích" nových tváří, které se nejlépe v novém pojetí odliší tak, že hvězda němých filmů byla přece ta nablblá blondýna a na vzestupu je samozřejmě bystrá a osobitá tmavovláska. Jak prosté, milý Watsone. Hrdinou minula nemůže být nikdo jiný, než kombinace Rudolfa Valentina, Douglase Fairbankse a Johna Gilberta. Naštěstí je tu také bodrý majitel studia, kdokoli od těch legendárních hlavounů až po Williama Randolpha Hearsta (v podání vynikajícího Johna Goodmana); chytrý cvičený psík, uvěřitelná výprava, nádherné kostýmy, téměř dokonalé závěrečné taneční číslo a určitá naděje v lepší zítřky (čili, že i vyhaslá ikona němého dobrodružného filmu může chytit druhý dech v muzikálu pro své pohybové kvality). Co je poněkud ošidné, je zvuková noční můra a zejména píseň z roku 1936 použita jako background pro rok 1931. Stejně tak problematické a nadbytečné je zprostředkování skutečných záběrů z Mark of Zorro (1920). Takže zůstává otázka, jestli příběh němého filmu je skutečně zajímavý jenom tím, že ta doba je už dávno pryč? (24.04.2012)

[imdb: 8.4/10] | me: Svižné, svieže predstavenie, ktoré má skvelú atmosféru vďaka výbornej kamere, hudbe a "krásnemu" herectvu ... Je to čarovný film, ktorý vyčnieva z radu a poteší oko každého filmového fanúšika hľadajúceho niečo nové a zaujímavé. With pleasure. (17.02.2012)