Love in the Grave
Režie:
David VondráčekScénář:
David VondráčekKamera:
Jan KadeřábekHudba:
Stefan ValdobrevObsahy(1)
Film Láska v hrobě je sběrným dokumentem, v němž se líčí příběh milenecké dvojice bezdomovců Jana a Jany, kteří se poznali na starém německém hřbitově ve Strašnicích. Příběh s rozměry antické tragédie přináší každodenní obraz života lidí bez domova se všemi průvodními jevy – příležitostnou hygienou v provizorních podmínkách, starostí o „domov“ v hrobce, sháněním obživy vybíráním kontejnerů… Širší rozměr získává příběh nenásilným pokusem nalézt minulost našich hrdinů a pokusit se o jakousi introspekci jejich životů, které poznamenalo nefunkční rodinné zázemí a osobní tragédie. I když vyhlídka společného života a domova vybudovaného na hřbitově přináší nevšednímu páru naději, ve skutečnosti nedokáže uhnout z cesty k sebedestrukci. (Česká televize)
(více)Recenze (161)
Pěkný dokument o životě dvou ztroskotanců, kteří se na chvíli našli a cítili svobodní. Víc se k tomu napsat nedá, doporučuji shlédnout. Dojem, který mi zůstal, je - smutek a spousta otazníků. Pozn. Pavel Bém, který po sestupu z "Everestu" vyšel mezi lid a naléval jim vánoční polévku, byl asi nejhorším zážitkem z celého filmu. ()
Drsné, kruté, zajímavě pojaté a poučné..... ()
Opravdu silný příběh dvojice, nacházející své životní zakotvení v polorozpadlé hrobce na neopraveném hřbitově. Téma lásky je zde nahlédnuto skutečně neotřelým způsobem - láska ve své nejzazší a možná i nejčistší podobě v podobě bytostné potřeby někoho druhého, obrany před samotou a posledního útočiště před naprostým zoufalstvím. Bohužel, jak se ukáže i tato láska má své limity, viníkem je však především vnější zásah do vyrovnané existence protagonistů. I když kamera skutečně nesplňuje standard přijatelný pro velké plátno, dokáže velmi dobře vykreslit prostředí v němž si postavy vytvořily svůj "domov" a doplňovat různými detaily a volbou úhlů výpověď. Díky přítomnosti symfonické hudby profesionálního bulharského skladatele je naštěstí i nedokonalá obrazová stránka povýšena na úroveň plnohodnotného kinematografického díla. Za zmínku stojí i razantní střih, jenž se nebojí častých časových skoků a neulpívá příliš na situacích. Film je tak zbaven zbytenčné vaty a doplňkových situací a soustřeďuje se pouze na význačné či výjimečné momenty. Příběh postav tak získává spád a až nevyhnutelný pocit osudové determinace, jež v závěru dosahuje až mrazivé podoby zkratkovitých "ran". David Vondráček po pět let natáčel výjimečnou látku a výsledek se dá rozhodně považovat za jeden z vrcholů českého dokumentárního filmu letošního roku, jenž ve svém odstupu a střídmosti předčí i oslavovaná díla Heleny Třeštíkové. ()
Drsný film o lidských osudech, který vás dovede zasáhnout. Díváme se na ně jako na póvl společnosti, ale stačí je chvíli sledovat a uvědomíte si, že jejich životy a city nejsou o moc jiné, než ty naše, jen jejich potřeby se zredukovaly, a přesto nedojdou naplnění. Ke konci si říkáte, jestli už se kamera měla jen dívat, anebo udělat i něco víc. ()
Romeo a Julie mezi náhrobními kameny. Není to takové terno jako s Třeštíkovic Kačenou, ale ošklivé to je podobně. Další důkaz toho, že bez vůle nejsou koláče. A taky že láska kvete v každé sociální vrstvě, byť čpí po moči a výkalech. ()
Místy odpudivé, místy skoro až dojemné. Zajímavé, už jen proto, že to není fikce. Na konci mě mrazilo. ()
Najela jsem na dokumentární vlnu a věděla jsem, že tohle mi padne do noty. Jana a Jan jsou úžasně specifické postavy, které mají na výsledném dojmu lví podíl. Vondráček režíruje citlivě, ale také na hraně, v některých momentech má člověk chuť odvrátit oči. Bylo to nervy drásající, drsné, syrové, avšak i lidské. U dívání mi bylo smutno a film budu asi ještě dlouho vyhánět z hlavy. Ale mám o čem přemýšlet. ()
Ten film je docela dobře natočený. Je tam hodně momentů nepříjemných na pohled a je dobré, že ve střižně nezmizely. Doufám, že nám chtěl režisér jen ukázat jeden život dvou bezdomovců, protože jestli chtěl něco víc jako empatii, soucit, tak to nemohlo absolutně vyjít. Ti dva žili, jak chtěli a jak také hrdě proklamovali. Prý chtějí žít svobodně, ovšem to, že byli otroky alkoholu, tudíž nesvobodní, si jaksi uvědomit nedokázali. Skončili, jak skončili a je to jejich věc. ()
O tenhle dokument jsem zakopl v karlovarském programu díky tomu, že se odehrává ve Strašnicích, kde se též už nějaký pátek pohybuju. Možná jsem hlavní hrdiny zahlédl, možná ne, ale je dobrý si udělat takovýhle obrázek o komunitě jejíž členy potkávám dnes a denně. Nepostrádá to ani silný momenty. Pan režisér působil sympaticky a zvláště proto, že se do toho pustil s kolegy bez jakékoli grantové podpory má můj obdiv. Snad se dočkají nějaké sladké odměny... ( 46. KVIFF ) ()
"mam ji obrovsky rad, ona me taky, jenomze kam ji ja uskladnim?" krasna demonstrace zaslepenosti lidi alkoholem, ktery je posila vstric vlastni neschopnosti a nemohoucnosti, az na same dno. ()
Bukowski v kontejneru? Kam ten svět spěje! Obnažené na kost, nervy, co se cukají při letmém doteku, zatímco v hlavě víří "s lahvičkou antibakteriálního přípravku až na věky". Praha špinavá, Praha umírající, pět lidí v hrobce, z toho dva živí. Tyhle dokumenty nechávají jizvy na mozku a pachuť v ústech. Syrové. ()
1. Život dnešních lovců-sběračů v městských "savanách a džunglích" na sever od subtropů je podobně vyčerpávající a krátký jako život pravěkých předků. 2. Kromě pudu sebezáchovy člověka drží při životě zvyk a připoutanost k jiným lidem, byť třeba ve vzpomínkách. Po rezignaci život jde střemhlav dolů. Přesto je lidské tělo často až příliš odolné, což oddaluje konec. Moderní medicína nedělá vlastně nic jiného než oddaluje konec. 3. Socialismus prohrál konkurenční boj s kapitalismem, protože nestrašil lidi nezaměstnaností, nepotřebností a ztrátou jistot, nikoliv proto, že se lidé nemohli realizovat, jelikož kdo moc chtěl, ten si našel nějaké cesty, stejně jako dnes. To jest za socialismu si lidé necenili ani to maximum, kdežto dnes se lidé drží i svého minima, a to včetně těch bohatých a úspěšných, kteří své "minimum" ještě navíc neustále zvyšují. 4. Kdyby dnešní náboráři lidských zdrojů ukazovali tento dokument uchazečům o zaměstnání, mohli by klidně nabízet o 15–20 % nižší mzdu. Točit a šířit podobné dokumenty je tudíž v zájmu společnosti založené na konkurenci a zisku. ()
Nej hláška: "Domluvili se, že se domluví" ()
Bezdomovci jsou stejne vdecnym tematem pro dokument jako nackove, fetaci, prostitutky nebo cikani. Takovy film ma tedy daleko vyssi potencial nez pokud by stejnym zpusobem zpracovani mapoval zivot treba vypravciho CD. Osobne me to zaujalo, je to ale podle me dost ucelovy dokument. Jelikoz je pripadu bezprizornosti z duvodu jakesi svobody i nezodpovednosti cim dal vice, stavaji se spolecnosti vice a vice lhostejnymi, vcetne me (a ze uz jsem se rozdal desetikorun...). ()
Dokument, který ani na vteřinu nenudil a který se asi shodou náhod výborně (ač smutně) dějově vyvíjel. 80% ()
Díky nedávné návštěvě Olšanských hřitovů jsem si vzpomněl na tento dokument, a přestože snímky tohoto typu moc nevyhledávám, ze zvědavosti jsem se na něj podíval. Myslím, že podobné osudy by se daly zfilmovat na příkladu kterékoliv jiné dvojice lidí bez domova, protože všichni bezdomovci musí procházet víceméně tím samým (zima, alkohol, podloudné získávání peněz atd.). Co mi na těchto lidech nejvíc vadí, je to, že si nedokážou přiznat pravdu a neustále si lžou do kapsy (přitom opak by mohl být oním světélkem na konci tunelu). Tak např. Honza nejdřív prohlašuje, že se o Janu dokáže bez problémů kdykoliv postarat a o pár desítek minut později tvrdí, že se sice mají rádi, ale ona musela odejít, protože jí nemá kam "uskladnit". Stejně tak se Jana utvrzuje v tom, že s Honzou bude "za každých podmínek", přičemž v dalším záběru se raduje z toho, že od něj utekla. Celé to korunuje Honza tím, když opakuje, že se cítí být šťastný, protože je absolutně svobodný... a ke konci: "co já můžu dělat, neudělám nic, protože nemám prachy". Taková svoboda je mu potom platná jako slabomyslnému svoboda projevu. V jeho případě totiž vůbec nejde o svobodu, nýbrž o únik před realitou, před nepřiznaným pocitem vlastní neschopnosti a zdánlivé bezmocnosti. Z tohoto pohledu lze nakonec zrelativizovat i samotný název dokumentu, protože je možné jen odhadovat, jestli spolu byli oba protagonisté skutečně z lásky, nebo si to jen vzájemně i sami sobě nalhávali. ()
Tenhle dokument je fantastickej. Intimní a přitom ne patetickej. Tragickej, ale ne bez humoru. A hlavně zábavnej a živej - žádný vzpomínkový pásmo nebo talking heads. Jeden z mála vítězů letošních Českých lvů, kterému radostně tleskám. ()
Hlavně lásku a bejt svobodnej potřebujeme...(svobodní alkoholici :-) Po skončení natáčení se německý evangelický hřbitov, který byl od r.1945 uzavřen, začal rekonstruovat. Náklady dosáhly 60 milionů kč. Na podzim 2015 jej otevřeli. Rekonstrukcí prošla i hrobka, která se oběma protagonistům dokumentu stala na čas domovem.Režisér Vondráček ji říká Janina hrobka. ()
Láska v hrobě není ani tak dokument o bezdomovectví, jak se na první pohled může zdát. Autor dokumentu se touto společensky ožehavou otázkou nezabývá, spíše ze životní situace a životního postoje dvou hlavních hrdinů těží, co se dá. Sledujeme balancování dvou jedinců doslova na hraně otevřeného hrobu. Chvílemi se snaží o návrat, ale nakonec stejně opět končí na hřbitově. Ve chvíli, kdy jsou nuceni opustit tento prostor, jejich svoboda je narušena a oni pomalu začínají padat do svého předem připraveného hrobu. Nejedná se o klasický dokumentární přístup, o to více si cením, že se s ním setkáváme v českém kontextu. Jde spíše o dokumentaci vnitřních stavů, proto poetické pojetí celého dokumentu nepovažuju za nevhodné. ()
Je mi z toho filmu dost ouzko. Je totiž zvláštní vidět věci reálně, tak jak opravdu jsou. Běžně před nimi totiž zavíráme oči, děláme, že je nevidíme, že neexistují. ()
Související novinky
Psycho Film 2011
Psycho Film 2011 se uskuteční ve dnech 3. – 5. června 2011 v Praze a 8. – 10. června 2011 v Opavě. Věnuje se tématům psychiky člověka, letos se zaměřuje na hranici mezi vírou a duševní nemocí.… (více)