Velká nádhera

,,NAŠE ŽIVOTNÍ POUŤ JE ČISTĚ VYMYŠLENÁ. V TOM TKVÍ JEJÍ SÍLA. NARODÍME SE A ZEMŘEME. LIDÉ, ZVÍŘATA, VĚCI. VŠECHNO JE TO VYMYŠLENÉ.…“ /// Sedím a tupě zírám. Japonec chcípne při prohlídce památek za zvuku vážný hudby (srát na to, je jich jako sraček…), pak dýza, míchání zvuků – páč Jep má 65- a hromadná taneční scéna. Ptáci, Slunce, nahá ženská zabalená do plátna skáče do zdi za potlesku umění milujících, na louce sedících, hipíků. Filozofující Jep, kameraman i režisér. Příběh o stárnoucích snobech z vyšší společnosti, cejtících prázdnotu, o fantasmagoroidním umění, o … prostě o věcech, který nechápu a nevzbuzujou ve mně vůbec nic. Nic. KURVA NIC! Umění, ve kterým bych spíš našel známku punku, než filmařinu. Ale třeba to vo tom je. Nemůžeš rozumět filmu, když nepochopíš VELKOU NÁDHERU! (nádhero!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Federico Fellini a Michelangelo Antonioni. (Ne vole, to nejsou ti vod Fantozziho!) 2.) ,,Pička“ (ty seš dneska nějakou outlocitnej…) pro mě znamená jen páchnoucí obydlí starejch lidí. 3.) Thx za titule ,,retvi“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (16.11.2013)

Velká nádhera je jako leporelo. Některé obrázky jsou krásné(Řím je popsán jako krásné město), některé ne, u některých nevím co znamenají a u jiných co znamenají. Po stránce vizuální a hudební stránce je film dobře udělán. Jep Gambardella je charismatický a připomněl mi svým chováním mého otce, pouze částečně, ale připomněl. Překvapilo mě vysoké hodnocení filmu. Musím však přiznat, že i Grande bellezza když není úplně mým šálkem kávy, tak je to film se svými kvalitami. (18.01.2014)

Žádná velká nádhera, nýbrž velká blbost. Dokonce tak velká, že se to i blbě popisuje. Jediné, co se mi občas zalíbilo byla hudba. Vše ostatní jako by nebylo stvořeno pro moje oči. Čekal jsem nějakou zábavu okořeněnou zajímavými filosofickými názory. Já vím jsem vůl. Od party diskutujících debilů, kteří měli pouze více štěstí než ostatní se nic moudrého čekat nedá. Dočkal jsem se tedy pouze obrovského množství prázdných keců, která s přibývající stopáží nabíraly na intenzitě nudnosti. A humor zůstal zřejmě v pořádné dáli. S tou komedií se tu nějaký idiot pořádně upsal. Jsem si jistý, že jsem z téhle sračky nepobral úplně vše, co se mi snažila říct, ale další zhlédnutí by mohlo být smrtelné, takže se budu raději utápět v nevědomosti. Odpad, ale opravdový! Kdo má jen trošku dobrý vkus, nechť od tohoto nesmyslu utíká rychle a daleko. (04.01.2014)

Neskutečná energie, skvostná kamera - velká nádhera! U nové generace La dolce vita jsou orgie out, stárne s větší grácií a trvalý úpadek rozhání vírem skupinového tance na mondénních večírcích - a Koloseum dál tiše zírá... Hlava mi jde kolem, oči přecházejí, v uších hučí - světský klokot i duchovní očista, ryzá současnost i šepot věků, velkoměstský šum svistu i spořádanost přírody, euforie a náhlé ztišení - ten film s vámi bezostyšně manipuluje, stejně, jako život se svým uživatelem Jepem, i jemu na velkou nádheru padá stín nicoty a smrti, a ani návrat k čistotě vzpomínek nezastaví setrvačnost bytí, které už nemá sílu měnit... Zmatenost mého komentáře je odrazem frenetičnosti snímku, je čistě pocitový, nejde popsat, dá se jen vnímat - přesně, jak pravila performerka v interview: "Jsem umělec, nevysvětlím ti ani hovno" (11.01.2014)

(1001) Nepobrala jsem úvodní citát. Rozčiluje mě neustálý pohyb kamery a iritující doprovodná hudba. Hlavní postava v průběhu filmu v souvislosti s ohřátou rýží pronese větu: "The older is better than the new." S tímto podáním nemůžu souhlasit, takže jsem vlastně ráda, že jsem film viděla, abych si to uvědomila. Nezáleží na stáří, záleží na obsahu a smyslu. V poslední době jsem se zabývala filmy, kde dialogy postav sloužily zejména jako jeden z prvků zvukové složky, jejich obsah nebyl z narativního hlediska důležitý. Tady režisér chce, abychom poslouchali pozorně každé slovo, a stejně ty rozhovory nic neznamenají. Místo neustálého dívání do kamery bych chtěla obsah. Vidíme Jepa plakat příliš mnoho na to, aby to mohlo mít nějaký smysl. Film ve mě vytváří stejný pocit jako fotografie muže (Ivana Fraňka, haha), který se fotí každý den. Jeho tvář má na každém snímku tak rozdílný, zaranžovaný, nespontánní výraz, že to nevypovídá vůbec o ničem - nebo přinejmenším mě to vůbec nezajímá. (05.03.2014)