Cesta do hlubin študákovy duše

Hvězdné "studentské" dvojhvězdí české filmové komedie konce let třicátých patří nesporně k vrcholům předcházejícím dnes už také historickou vlnu šedesátých let. Jaroslav Žák, přední prvorepublikový autor vysoce atraktivního čtiva, sám studetské kvítko svých jinošských let a posléze středoškolský profesor, svému prostředí opravdu rozuměl. Až satirickokarikaturní nadhled, který podává, nás nesmí mýlit. Vztahuje se opravdu k času vrcholného vzmachu našeho školství, k době, která národu dala stovky a tisíce potenciálních osobností, jejichž další životní cestu deformovaly a tarasily bariéry dějin druhé poloviny dvacátého století. Autoritativní školství neznamenalo nutně absenci osobností: dnes se naopak zdá, jakoby ji podmiňovalo. Atraktivní téma umocňuje i dnes skvěle pointující scénář, invenční, dnes možná až nedoceňovaná noblesní Fričova režie (pomohl takto filmově na nohy i V+W) a samozřejmě hned přehršle skvělých filmových výkonů. Neznám nikoho,. kdo by nebyl připraven mládnout s tímto mladým filmem pro mladé o mladých. (27.08.2007)

Hloubavější film z kolekce študáků a kantorů. Nejzajímavější je asi Plachtova proměna od dob jeho učitelského alter ega z filmu se zcela opačným žánrovým znaménkem Před maturitou. Jinak samozřejmě vyčnívá figurka Futuristova a rodokapskový seriál o Ruhém ďáblovi. Z hereček se překvapivě prosadila v dalších letech Jana Ebertová, ač dnes mají nesmrtelnou popularitu Pešek, Hrušínský a Filipovský, zatímco například Strejka, Salač nebo Pruner jsou již zcela pasé. A mými soukromými favority jsou samozřejmě Vnouček hrající Voříška a Slavíčková jako slečna z trafiky. (22.02.2009)

Žákova útla knižka Študáci a kantoři sa stala námetom hneď pre dva filmy. Oba nakrútil Martin Frič, do oboch pretavil svoj nevšedný talent a do oboch obsadil výrazné herecké osobnosti. Nemožno sa čudovať, že aj po 70 rokoch a nesčíselných reprízach v televízii si nájdu svojich divákov, a to aj u časti najmladšej generácie, ktorá síce už kdečo nechápe, kdečomu sa čuduje, ale nestarnúci humor má šancu udržať ju u obrazovky aj keď film je čiernobiely. Mne osobne sa oveľa viac páči Cesta, než Škola napriek tomu, že keď svojím slizkým hlasom prehovoril Voříšek, otváral sa mi Sarajevo-nerez vo vrecku. Aj hercov by bolo lepšie vyberať tak, aby študáci a kantoři neboli rovesníkmi (Nedbal, Pešek, Filipovský). Na druhej strane Jindřich Plachta s výzorom pripomínajúcim Jeana Rena skúškou časom prešiel rovnako úspešne ako skúškou vo filme a jeho výkon možno považovať za dokonalý. (09.09.2010)

Jeden z mála českých filmů, který můžu vidět pětkrát, desetkrát, stokrát, nikdy se mi neomrzí. Vždycky se na něho těším, když běží v televizi. Je to parádní zážitek. Ve filmu je obsažen laskavý a nesmrtelný humor, který je geniální. Martinu Fričovi se výborně podařilo zpracovat stále aktuální téma věčného boje učitelů a žáků. Tenkrát měli studenti ještě z učitelů respekt. Dnes už se bohužel takové filmy netočí. (02.04.2009)

Filmy pro pamětníky s panem Peškem, Marvanem a mým oblíbencem panem Plachtou si zaručují mou účast u televize. Tento film je nejen o vytříbeném humoru, ale i o tom, jak si žáci uvědomí, že jejich učitel je má rád a chce pro ně jen to nejlepší. Líbí se mi ta solidarita a chtít pomoci. Pokaždé, když ho vidím, tak mám ke konci slzy na krajíčku jak mě to dojímá :-) (03.08.2011)