Já, Olga Hepnarová

Olga Hepnarová a pokroucení lidské mysli v té nejtěžší možné podobě. Michalina Olszańska zahrála tak neuvěřitelně přesvědčivě a působivě, že na její recitaci dopisů Olgy pravděpodobně nikdy nezapomenu. Tvůrci se chopili nesmírně těžké látky a zvládli ji vysloveně na jedničku. Vědomá černobílá kamera v kombinaci s atmosférou sedmdesátých let perfektně vystihuje nemohoucnost doby něco řešit a tak se Olga odkazuje stále na sebe, svoje nitro, své myšlenky a my, jakožto divák, máme možnost přihlížet a přemýšlet nad tím, co se jí asi honí hlavou. Ve výsledku to stejně jako diváci nevymyslíme, ale mám pocit, že s takovou osobností by měl opravdu co dělat i renomovaný psychiatr. Nicméně bylo zajímavé takovou postavu dvě hodiny sledovat. A ve spojení s některými scénami, na které patrně nikdy nezapomenu, si myslím, že lépe tento film nemohl být odvedený. Jsem moc rád, že se tato herecká spolupráce mezi Čechy a Poláky povedla. A teď jsem zvědavý, za jak dlouho se někdo pustí do Horákové nebo bratrů Mašínových… (23.03.2016)

Postavy, včetně té hlavní, nejsou funkčně naexponované, divákova empatie se tedy nemá čeho chytat a navíc mu to dost znesnadňuje i podivný rytmus uvnitř záběrů, respektive absence přirozenějšího rytmu uvnitř většiny záběrů. Připomínalo mi to kadenci vyskládávání nákupu z tašky. Celkový rytmus vyprávění je podobně zbytečně uspěchaný a monotónní, větší prostor kupodivu dostávají sexuální scény, přestože informační hodnotu mají po prvních pár vteřinách už zanedbatelnou. Snímek nenudí, mě osobně ale opravdu zaujala jen jedna sekvence asi kolem 5. minuty a dvě, tři scény v závěru. Už v průběhu filmu jsem dostal pocit, že je úplně jedno, nakolik je děj vůči skutečným událostem a charakterům věrohodný - i kdyby dokonale byl, stejně jsem se nenapojil, nevěřil jsem ničemu, nebylo mi to umožněno (když Olga řekla, že je otloukánek, překvapilo mě to - divák vlastně neví, jestli s tím může souhlasit, předešlý děj tak moc nepůsobí). Naopak jsem si představoval, jak velice silný by ten příběh byl ve formě povídky, aniž by se musela měnit jediná replika. Místo sledování pitvořící se herečky by si divák/čtenář dosazoval vlastní představy o tváři O. H. Je to vlastně taková "zfilmovaná beletrie", jenomže tím zfilmováním nic navíc nezískala. Naopak. (spoiler) Naprosto fascinující je pro mě scéna, kdy matka Olgy přijde poprvé po jejím činu domů. Z kontextu zatím nevíme, jestli o té události už ví. Přisedne si ke stolu k zbylým členům rodiny, o kterých také zatím nevíme, jestli o činu už ví. Z výrazů tváří se to s určitostí nedozvíme. Snad. Možná. Asi. Sedí všichni chvíli u stolu. A střih. Dokonale bezobsažná scéna. (21.03.2016)

Já, Olga Nevybouřená. Punkový riot girrrl přišlo až o dalších 20 let později, tohle všecko se dost možná vůbec nemuselo stát... Aspoň už je ale konečně jasno, kde bral Moore inspiraci pro svýho watchmenovskýho Rorschacha. P.S. Hvězda navíc za bezchybnej výběr Gerarda Waye (mrk, mrk) do hlavní úlohy. Nelze nemilovat. (06.07.2016)

Z historických análov som o tejto tragickej udalosti Husákovského Československa vedel, o to viac som sa tešil na filmové stvárnenie tohoto masakru nákladným autom. Už od začiatku som sa pevne usadil v kresle, hneď po prvých záberoch kamery. Všetci vychvaľujú hlavnú predstaviteľku, naozaj skvelú Michalinu Olszańsku ( a ja sa s nikým o tom nejdem prieť), ale mňa uchvátila úžasne presná a krásne nostalgická čiernobiela kamera. Kamera, prostredníctvom ktorej som sa akoby dostal do československej filmovej novej vlny. Každý detail bol nádherne vykreslený a tá hra svetla a tieňov! Krása! Teraz trošku z iného súdka. Niektoré zábery boli až príliš dlhé a také bazírovanie tvorcov na lesbo-sexuálnu orientáciu Olgy, bolo až "přespříliš". Napriek tomu je zaujímavé hľadať rozdiely medzi nespornou sexualitou a bezcitným pohŕdaním okolitým svetom Olgy Hepnarovej. 3*** (23.03.2018)

Nejdříve musím napsat, že případ Olgy Hepnarové znám cca patnáct let z televizního dokumentu, natáčení snímku jsem sledoval s napětím, hlavně, když to vypadalo, že mu hrozí nedokončení. Film umělecký, psychologický, nestranný, až tak, že závěrečný dialog hlavní hrdinky s obhájcem a její proměna vás pomalu ochromí. Snímek pomalý, hypnotický, připadlo mi, že točený tak, že každý záběr, scéna, mají svoji pointu, vyvrcholení a význam. Dílo tak přemýšlivé a NEČESKÉ, že jen nechápavě kroutíte hlavou. Dumáte o něm minimálně několik dnů a několikeré zhlédnutí je povinnost. 90% - zbytek si nechávám jako nezbytnou rezervu pro pozdější vytříbení svého názoru. Aspirant na nejlepší český film za ... nevímkoliklet. :-o (31.03.2016)