Princezna a bojovník

-4* Sice nemám Toma Tykwera ve svých oblíbených režíserech, ale přesto mám jeho filmy moc rád a zatím se všechny viděné drží nad 4 hvězdičkami. Tento nebude výjimkou, ale přesto jsem od něho odcházel trošku zklamaný, protože jsem čekal víc. Sice tam bylo všechno pro něj typické: krásná kamera, pomalejší tempo s napjatou atmosférou, poetická nálada i komplikované existence, ale tentokrát mi přišel asi zbytečně překombinovaný příběh... nevím. Prostě na hraně mezi 3-4 hvězdičkami a momentálně nejslabší film Tykwer. [ PŘÍBĚH: 3 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (05.01.2017)

Trochu absurdní dramatickoromantický film o lásce sice předurčené, ale zprvu odmítané. Velkolepé podání sbližování dvou společenských outsiderů, kteří se i přes životní překážky dostávají k sobě, aby nalezli svůj ostrov uprostřed nepřejícího okolí. Bodo Riemer (Benno Fürmann), bývalý voják, který nemůže nalézt stálou práci. Vyřazen z normálního uvažování a tím i z života tragickým úmrtím své ženy, připravuje se svým milujícím starším bratrem Walterem (Joachim Król) bankovní loupež pro nový začátek. Ale osud nepřelstíš a tak je natrvalo sveden dohromady se zdravotní sestrou psychiatrické léčebny Simone 'Sissi' Schmidt (Franka Potente), kterou navíc ještě "tak duchapřítomně" zachrání při automobilové nehodě. Sissinina osudová láska, zprvu odmítaná, pak dostává svou podobu při bankovním přepadení a pozdějším společným útěkem o záchranu holého života a svobody a konečným vykoupením Boda z jeho truchlivé minulosti. Z dalších rolí je tu Steini (Lars Rudolph), třetí z lupičů, doktor psychiatrické léčebny Thomas Kupfer (Peter Ender), pacienti z téže léčebny Otto (Melchior Beslon), Werner Dürr (Ludger Pistor), Paul (Gottfried Breitfuss), a zdravotní sestra Maria Blum (Sybille J. Schedwill). Pohádka pro dospělé o nepřejícím světě, velké lásce, dramatických okamžicích a dobrém konci. (05.01.2012)

Režisér Tom Tykwer si upevnil svou pozici jednoho z nejnadanějších současných evropských filmařů. Po zběsilé, formálně dokonalé "Lola běží o život" prokázal, že nemá potíže ani s vnitřním tempem pomalu se vyvíjejícího, obsahově silného příběhu. T.Tykwer "pocitové" filmy umí (filmem "Nebe" to potvrdil) a celou "Princeznu a bojovníka" provázejí dlouhé, takřka hypnotické scény podbarvené náležitě zasněnou hudbou, které Tykwer rozumí a jež hraje v každém z jeho filmů ve vytváření (ať strhující - "Lola", nebo magické - "Nebe") atmosféry významnou roli. F.Potente podává (stejně jako T.Tykwer po režijní stránce) v roli mírně retardované Sissi svůj zatím nejpřesvědčivější výkon a má našlápnuto k tomu, stát se velkou evropskou (pokud né světovou) hvězdou - ikdyž, ona jí už asi dávno je. (05.11.2004)

Na půl cesty do Nebe. Princezna a bojovník je film, kterému absolutně nechybí "Tykwer touch" a nabízí tak asi vše typické, co lze ve filmech Toma Tykwera najít. Na můj vkus toho ale obsahuje až příliš mnoho. Jako kdyby chtěl Tykwer do filmu nacpat všechny svoje nápady a jejich množství upřednostnil nad jasnou formou. Právě proto působí Princezna a bojovník jako přípravné cvičení na Nebe, na film, který mě uchvátil čistotou formy a jasným a silným rámcem vyprávění. Princezna a bojovník chce vlastně asi říct skoro to samé a v mnoha momentech se to i daří. Jenže příběh je sám o sobě strašně překombinovaný, roztahaný a na můj vkus až opravdu příliš závisí na osudových náhodách (těch bylo tolik, že by je snad i Hitchcock považoval za přehnané). Výrazové prostředky balancují na hraně mezi zvýrazňováním thrillerově pokřivených lidských charakterů (podobný přístup jaký Tykwer zvolil již ve Smrtelné Marii) a osudem předurčené lásky (Nebe). Nejsem si jistý, zda si mix těchto přístupů neřeže sám pod sebou větev. Je však nutné říct, že Princezna a bojovník není v žádném případě špatný film, ba naopak, je to film sršící nápady, filmařským umem a snahou natočit něco jiného, něco tykwerovského. 6/10 (21.02.2018)

Vlastně je to pro své období celkem ikonický příklad evropského artu pro širší veřejnost. Pomalý příběh u dvou uťápnutých outsiderech, jejichž vykolejenost vytváří prapodivné situace, které umožňují předvést režisérovi a kameramanovi, kolik toho vlastně mají v rukávu. Lze to úplně stejně nenávidět jako si to pustit k tělu, protože scénář je zamořen všelijakými berličkami, skrze které motivuje příběh, aby se dále děl (viz slepý kamarád protagonistky se chce objímat v jedné jediné chvíli, kdy ona chce být sama, tak ho odbude a on se hned vydá jíst zářivku. Jíst zářivku?! Ano, jíst zářivku.), ale zároveň ty přerostlý děcka v hlavních rolích jsou v něčem hrozně roztomilá (třeba Franka Potente, co pořád chodí, jakoby jí praskla voda) a díky tomu se například podařilo vytvořit z polní tracheotomie nejromantičtější scénu roku. Flus. Tykwer a Griebe byli dvojka, která dokázala přemazat kdejakou scénáristickou divočinu do dechberoucí vizuální podívané a není divu, že po nich sáhly zahraniční prachy. Že druhý jmenovaný naposled kotvil i měsťácké podívané 25 km/h je smutným dokladem aktuální úrovně německého filmového mainstreamu. Mimochodem režisérův trademark, totiž demonstraci teorie motýlích křídel a neovládnutelná vzájemná propojenost věcí se objevuje i zde. (05.11.2020)