Zrcadlo

Otázkou je, či dokážeme ako nezainteresovaní diváci vôbec pochopiť obraz v zrkadle, ktoré sa "niekomu" rozbilo. Alebo nikdy nebolo celé. Alebo nám ho rozbité predvádza len Tarkovskij, aby nám to zbytočne neuľahčil? Pozrel som si to dvakrát za sebou a stále neviem. Pri tomto filme som si uvedomil, že lyrické diela by mali byť asi vždy rovnako lyrické ako sugestívne. Aby to zaujalo aj niekoho iného ako autora. Nie som si istý, či sa tu tieto dva faktory úplne rovnajú. "Životom by som zaplatil dobrovoľne. Keby tá ihla ako niť ma svetom naviedla." (10.04.2013)

Kdo psal text - zde uvedený jako obsah - na Letní filmové škole, tak ten film asi moc neviděl. O duchovní zážitek tady skutečně nejde, dokonce jsem ani v jedné místnosti neviděl „krasnyj ugol“, zase na druhou stranu jsou zde mystické podtóny, které jsou velmi důležité. Mně nejdřív hodně vadilo to skákání v časech tam a zase zpátky a jinam, ale on je v tom úmysl - jak ostatně vidíme v zrcadle, kdy se mladá matka vidí jako stařena, nebo ve scéně, kdy stařena vede malé děti, prostě čas a prostor se prolínají. Do toho sny - skvělé scény, bez legrace! Vlastně je zde zapracován i sen matky o tom, že přehlédla při korekturách překlep. Což ke skutečně noční můra každého korektora i dnes, natož tehdy ve stalinistickém režimu. Dokonce jsem s překvapením zjistil, že měl Tarkovský lucidní sny. I když mě to asi nakonec tak nepřekvapuje. Chápu, že film jako vidíme režisérovýma očima, takže režiséra samotného nezahlédneme, ani v odraze zrcadla. Ale možná mohl víc nadhodit ostatní postavy, u nichž naprosto tápu, kdo to je - ti Španělé a všichni kolem nich, ta starší paní s šálkem kávy nebo čaje, ta žena, kterou navštíví matka v závěru a vezme si modré náušnice... Asi to mělo nějaký význam, ale netuším jaký. Možná ve filmu vodítka jsou, ale mně přišlo, že ne, případně jen slabá. Ono těžko obecně někomu vyprávět své dětství a dospívání, protože to, co mělo pro vás velký význam, druzí nepochopí bez znalosti kontextu a souvislostí, a možná ani s touto znalostí prostě vaše city nedokážou vzít za své. Navíc se Tarkovskému celkově sype celková forma. Začátek je skvělý a kdyby film zůstal jen v rovině vztahu syna a matky, asi bych byl nadšený. Ale ty dokumentární záběry z vojny - asi mají svou sílu, ale musel jsem si dohledat, oč šlo. Takhle mi ty záběry přišly mimo mísu, vůbec se sem nehodily, ani do zatím nastolené atmosféry. Chápu, asi to měl být vzpomínkový film, kdy a kde a komu Tarkovský ublížil svou sebestředností a sobectvím a nepochopením, ale takhle se to skutečně dělí na Zrcadlo a jakýsi mix Ivanova dětství či Jdi a dívej se. Tenhle film měl mít hodinu dvacet, vynechat vojnu, a pak by šlo myslím o majstrštyk. Protože jednotlivé scény - s výjimkou válečných - jsou snové, nadčasové, nabízejí nějaké sdělení (někdy i po lopatě, když dvakrát krátce po sobě zazní, že "všichni jen spěchají a nikdo nemá čas", líbila se mi věta "Ležím na zemi a vidím podivné věci, kořeny, keře." (trochu připomíná mou oblíbenou větu ze Sekerezády) a následující rozvinutí, jestli mají rostliny nějaké pocity... Ale málo platné, celkově to při sobě nedrží a je mi to líto. (27.02.2021)

Zrcadlo je Tarkovskijho zrcadlem vzpomínek na dětství. A jak je u něj zvykem, tento osobitý tvůrce nenatočil nic přímočarého. Mnohdy je divákovy jasné, že je příběh vyprávěn z pohledu Tarkovskijho - dítěte, kdy vzpomíná na maminku a tatínka, načež jsou do příběhu zakomponovány obrazy Tarkovskijho - básníka, které nesouvisí s jeho vzpomínkami, ale do filmu vlastně sedí. Takže i když chvíli sledujete jasně daný děj, v příštím okamžiku můžete přemýšlet nad tím, proč jsou do něj zakomponovány právě tyto obrazy. Na to zná odpověď jen jejich autor. Artové filmy mají pro diváka velmi tenkou hranici mezi nepochopením a prozřením. Tarkovskijmu se, i dle hodnocení, povedlo nezůstat pod touto hranicí. (05.06.2014)

"Byla to pro mne velice neobvyklá zkušenost. Udělal jsem film, ve kterém nebyla ani jedna epizoda vytvořena nebo vymyšlena proto, aby vzbudila zájem diváka, připoutala jeho pozornost nebo mu cokoli vysvětlovala. Byly to skutečné vzpomínky spojené s naší rodinou, s mým životem. A bez ohledu na to - a možná vlastně kvůli tomu - že to byla vlastně velice soukromá historie, obdržel jsem po tom filmu velice mnoho dopisů, ve kterých se mě diváci rétoricky ptali: Jak se vám podařilo dovědět se o mém životě? A to je velice důležité. Co to znamená? Uvádím to jako velmi důležitý fakt ve smyslu morálním, duchovním, protože jestliže člověk vyjadřuje v uměleckém díle svoje skutečné pocity, nemohou být nesrozumitelné pro ostatní." Andrej Tarkovskij (14.06.2011)

Tenhle film je moje srdeční záležitost, těžko se to objektivně vysvětluje, protože spousta lidí ho nijak výjimečným nebo zajímavým neshledává. Poprvé jsem ho viděl někdy v polovině devadesátých let ve filmovém klubu Golem v pražském Paláci kultury. Bylo tam tenkrát vyprodáno a uvaděčka nechala asi deset nešťastníků, na které se nedostalo místa (včetně mě), sledovat film v sedě či v leže na zemi mimo prostor se sedadly, to už by se dneska v Praze asi nestalo. Film na mě zapůsobil příjemně jako morfium, šel jsem pak pěšky domů noční Prahou přes Nuselský most a věděl jsem, že jsem byl ten večer svědkem něčeho významného. Viděl jsem ho pak ještě mnohokrát, spolu s jinými Tarkovského filmy, a pokaždé to byl hluboce niterný zážitek, bylo mi to něčím ohromně blízké, oslovovalo mě to, promlouvalo to přímo ke mně... Já vím že to zní hrozně, sám nesnáším patetické kecy, ale tak to prostě je. Všechny obrazy ve filmu mají vztah k Tarkovského vzpomínkám, k jeho dětství a dospívání, jak jsem později zjistil při četbě jeho deníků. Ale na Zerkalo se dá koukat i "jen" jako na filmovou báseň, uklidňující a meditativní. A ta překrásná barokní hudba! Hlavně skladba od Purcella mi zní často hlavou, je nadpozemská. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil její název. Možná teď tedy někomu usnadním práci - je to 25.píseň s názvem "They tell us that you mighty powers above" z Purcellovy barokní opery The Indian Queen, ovšem v aranžmá Bath Festival Orchestra pod taktovkou Yehudi Menuhina (červenec 1965). https://www.youtube.com/watch?v=JRKZh6RNgCc (25.02.2013)

Osobná filmová báseň postupujúca vo vláčnom tempe cez obrazy surrealistckého (ešte lepšie ich vystihne prívastok "snového") charakteru, realistického až dokumentárneho rázu, kde sa k slovu dostávajú vojnové ozveny. Je úžasné sledovať obrazy vojny prelínajúce sa s Brueghelovsky vyobrazenou zimnou krajinou, alebo osobu levitujúcu nad posteľou, snovo pôsobiace sekvencie v hladne čierno-bielych,alebo sépiových odtieňoch. Všetky časti pevne spája poetická, mystická atmosféra s významnou úlohou prednesu básní otca A. Tarkovskeho a impozantne zakomponované diela vážnej hudby. Tarkovkij sugestívny, vrcholne perfekcionistický a emocionálne hlboký, jedinečný ako vždy, skúmajúci duchovnú stránku človeka, svoje posolstvo prenáša na plátno v osobitom, signifikantne mnohovrstevnom básnickom rukopise tvoriacom úchvatné obrazy dlhých záberov, plné symbolov, niekedy príbuzné dielam Brughela alebo Vermeera v príznačne náladotvorných interiéroch a exteriéroch. (19.04.2013)

Deti sú obrazom svojich rodičov. Nie úplným, ale to nie je ani pohľad do zrkadla. Nie je to úplny obraz nás samých. Aj keď sú príležitosti, kedy sa o to všemožne snažíme. Problém je že oblbujeme skôr seba ako zrkadlo. Nemu je to vlastne jedno. To čo vidíme v zrkadle nie je realita, je to obraz reality, ktorá sa na realitu len podobá. Prekrucuje ju. Nie úplne, ale svojim špecifickým spôsobom. Tarkovského zrkadlo je film postavený na podobnom princípe. Jeho obrazy, dávajú zmysel. Sú to výseky zo situácií, ktoré nám môžu prísť dôverne známe, alebo ktoré definujú dobu a krajinu v ktorej hlavný hrdina vyrastal, alebo na ktorú má spomienky. Film sa sústreďuje na postavu ženy a matky. Je prítomná v mnohých scénach a cítiť z nej rozpor a určitú nechuť k udalostiam, ktoré ju stretávajú, ale aj pokoj, ktorý sa jej dostáva v naozaj výnimočných momentoch. Hlavným hrdinom je tu kamera, ktorá neprechádza priestorom tak často ako tomu bolo v predošlých Tarkovského filmoch, ale ktorá má tendenciu do miestností a priestorov vstupovať a tým nám dovoľuje nazrieť do všedných dní jednej rodiny. Kontrast prírody a človeka je tu podobne ako v predošlých filmoch viditeľný a umocňuje emocionálny zážitok z videného. Film strieda rôzne rozprávačské postupy aby odovzdal divákovi nejakú emóciu. Čo sa mu aj darí. Spolu s Andrej Rubľevom najúchvatnejšie dielo tohto tvorcu. (16.07.2011)

Vizuální bakchanálie toho nejopulentnějšího zrna... PS: Mimochodem fakt super jsou komentáře lidí, kteří píšou, že film nepochopili, i když Tarkovského "mají rádi" a dají tomu jednu hvězdičku. To je jako kdyby přišla do Louvru kráva, vysrala se před Monou Lisou a ještě na to hovínko byla pyšná... PPS: 10.2.2007 měním hodnocení na ultimátní - film, který mě při třetím shlédnutí (konečně v kině) tak dostane, že ani necítím bolavou zadnici, si nic jiného nezaslouží 10/10 (25.10.2006)

"Slovy se přece nedá vyjádřit všechno, co člověk cítí.. Jsou jakási mdlá.." (26.08.2016)

Za mně doposud neslabší Tarkovskij. Touha o něčem podstatném a nadobecném vypovídat se v Zrcadle podrobuje režisérově touze po návratu po stopách vlastní paměti do dětství. Faktem je, že mechanismy nespolehlivé paměti dostaly zajímavý ekvivalent ve filmových prostředcích. Někomu to bude zřejmě stačit a užije si lehce surreálný trip do hlubin vzpomínek. Pro mě je to ale málo. (05.08.2017)

Lars měl pravdu. Nepitvat, nehledat logiku, nesnažit se pochopit, pouze si vychutnávat Tarkovského snovou obrazovou poezii. U mě to fungovalo na sto procent. (27.11.2011)

Autobiografické dielo, kde poznáte veľa vecí z jeho života, poznáte tam mnoho historických udalostí, je tam veľa poézie, symboliky, obrazov, len mu chýba silnejší cit. Opäť môžem konštatovať, že je to výnimočné dielo, ktoré vám môže veľa ponúknuť, je hlboké, nedivácke, no menej rozťahané napríklad na rozdiel od Andreja Rubľova, Stalkera, či Nostalgie, ktoré som doteraz videl, ale aj keď ma to opäť upútalo, tak som si to znova naplno neužil. Je to inteligentné dielo, ťažko pochopiteľné s mnohými výkladmi, ako takmer všetky jeho diela, no nezískalo si ma to. Nemyslím, že bolo hocikedy gýčovité, ale zas ani také geniálne. (03.06.2013)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (15.02.2009)

Filmová, nielen obrazová báseň. Sugestívne obrazy, podprahové myšlienky v podobe recitácie a náväznosť deja s históriou. Myslel som, že ma to po 15-20 minút dostane na hranice udržateľnosti mojich zmyslov a na sústredivosť, ale Tarkovskij mi predstavil zatiaľ svoj najpríťažlivejší snímok. (20.10.2021)

,,Udělal jsem film, ve kterém nebyla ani jedna epizoda vytvořena nebo vymyšlena proto, aby vzbudila zájem diváka, připoutala jeho pozornost, cokoliv mu vysvětlovala." A to je ten problém, který se Zrcadlem mám. Zážitek z nádherných obrazů podkreslených silnou hudbou mi kazí to, že nebyly natočeny pro mě. Jako prohlížet si fotoalbum neznámého člověka, říkat - ,,Ó, tato fotografie má moc pěknou kompozici," ale v duchu si přitom myslet - ,,Dobře, hezké, ale proč mi to vlastně ukazuješ?" (25.09.2011)

I když tento film asi plně nechápu, nezabrání mi to dát kvalitní ohodnocení. Nevím jak to Tarkovskij dělá, že mě jeho poetika tak baví a nepřestává mě fascinovat. Proto se těším na jeho další filmy, které v brzké době plánuji a na druhou projekci dvou filmů, které jsem už měl tu čest vidět (kromě Zrcadla je to Andrej Rublev). ___ Jelikož byl Andrej Rublev o kousek lepší a zážitek z jeho zhlédnutí byl vyšší musím tento film hodnotit - 75% (04.06.2012)

Zrkadlo je jeden z najťažších filmov, ktoré som videl. Lákadlom pre mňa bol Tarkovského film Ivanovo detstvo, ktoré som hodnotil najvyššou známkou. V Zrkadle je to opäť zásah do 2. svetovej vojny, ale už nie v takom meradle ako u Ivanovho detstva.V podstate ide o jeho autobiografiu, rodičia sa mu rozviedli a on ostal silne citovo fixovaný na oboch rodičov. Po rozvode žil s matkou a sestrou v Moskve, ale vojnové roky 1941 až 1943 prežil na vidieku v Jurjevci a práve motívy z tohto obdobia svojho života premietol do filmu Zrkadlo. Okrajovo sa zmieňoval o všetkých udalostiach, ktoré ho míňali v období dospievania. Celá vojna sa mu premieta v hlave cestou otca, ktorý sa periodický zjavuje. Začína sa to Španielskou revolúciou, cez blokádu Leningradu, útok na Moskvu až do celkového víťazstva ale vrátane aktivít Sovietskeho zväzu v Maovej Číne, ale všetko je napísané a vyjadrené veľmi neurčito, nejasne. Predovšetkým z dôvodu rozhádzaných Tarkovského obrazov a zrkadiel dávam tomuto filmu slabé 2 zrkadlá. (05.10.2016)

9/10 Pomocí Zrcadla je možno něco vyjádřit. Možná se dotknout vlastní duše... Jenže co ten film vlastně znamená? Možná něco tuším...Určitě nejnepřístupnější Tarkovskij už proto, že je o jeho dětství, o životě jeho rodiny. Prý tam není žádná scéna, která by nebyla pravdivá... Nedoporučuji pro seznámení s Tarkovským hned na úvod. Spíš jako komplexní završení jeho tvorby. (08.07.2006)

Po uhrančivém Stalkerovi a těžko proniknutelném Solarisu, který jsem docenil až značnou dobu po zhlédnutí, jsem sáhl po Zrcadle. A nebyl to tah zrovna šťastný. K alespoň náznaku pochopení toho, co se v Zrcadlu děje, mi totiž chyběl nejen přehled o ruské literatuře, dějinách a kultuře, nýbrž především 500 stránkový manuál k Tarkovského psyché, který by mi mohl trochu pomoci k rozkrytí hluboké symboliky nejasné mozaiky asociací a vzpomínek z nejrůznějších období a stavů. U Stalkera jsem se sice také topil, ale byl jsem fascinován od začátku do konce a nakonec jsem si dokázal utvořit alespoň hrubé povědomí o poselství filmu. Tady jsem jen pokukoval po hodinkách. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale u Zrcadla chybí tvrdá ruka producenta, která by Tarkovského uměleckou svobodu trochu přiškrtila.. (16.03.2015)

Uplne stejna nuda jako Nostalgie a vetsina ostatnich Tarkovskiho filmu. Umelecky faktor zde navic ani neni na takove urovni, aby si to tu nudu mohlo dovolit jako treba v Solaris. Nekolik peknych lesnich zaberu to vazne nezachrani. 3/10 (03.04.2010)