Člověk ze železa

Velice kvalitně natočený snímek, ale že si tu nikdo z uvědomělých uživatelů nestěžuje na ideologickou předpojatost? Zvláštní. Film totiž není nic jiného než hagiografické vyprávění o dobru a zlu, je to jakýsi obrácený budovatelský film, v němž se namísto socialismu a spokojených dělníků buduje morální demokratický život pomocí nespokojených dělníků. Když se něco převrátí z hlavy na nohy, tak se jen vymění znaménka, ale struktura zůstane stejná... Co je ale ve filmech budovatelských (komunistických) ideologie a propaganda, je zde - v situaci o 180 stupňů otočené - odraz pravdivých dějin, samozřejmě. Wajda se zjevně jako pravý Polák systematicky snaži svými filmy budovat legendy o svém národě, což možná může imponovat Polákům, ale lidem, kteří vidí pod žvásty o "životu v pravdě", posvěcovanými navíc neustálým (modloslužebným, pro někoho těžce morálním) "ve jménu otce i syna i ducha svatého" jen jinou formu vlastní zaslepenosti, se tato agitka jeví i díky své délce jako ne příliš příjemný zážitek. (18.06.2014)

Člověk z mramoru je nejen zajímavou výpovědí o jisté době, ale i formálně vybroušený, Člověk ze železa již pouze na dobrém nápadu, jehož původcem je mimochodem Godard, pouze parazituje. Vysoce lze hodnotit Wajdovu odvahu natočit kritický film v době, kdy kritika komunistů vyžadovala odvahu. Dopomohla tomu určitě euforická atmosféra z doby vzniku Solidarity. Člověk z mramoru pro své natočení určitě vyžadoval mnohem větší dávku odvahy. Člověk ze železa na jednu stranu těží z toho, že je takřka přímou výpovědí o době vzniku Solidarity, na druhou stranu se právě tento fakt stává jeho největší přítěží. Celý film je značně afektovaný, svým nadšením připomíná budovatelské snímky z padesátých let, čemuž bohužel odpovídají i herecké výkony. (27.02.2022)

Strach a hnus v pozdně socialistickém Polsku, to bude z našinců bavit asi jen málokoho. Prazáklad děje tkví v předchozím Člověku z mramoru, ale divák se může poměrně solidně orientovat i bez znalosti původního díla. Hlavním hrdinou je novinář Winkel. Sloupek o dobré náladě ve společnsoti by asi nenapsal, navíc máme možnost ho vidět v značně pokřiveném světle. Tenhle opilý mužík nebude hrdinou, nemá k tomu předpoklady. To nic nemění na tom, že ve své okleštěné pozici odkrývá (mnohdy nevědomky) úděl každého, kdo si jednou zadá s totalitní mocí. Přivinout si ji příliš blízko k tělu končí rozpadem osobnosti, ale cožpak tak nekončí i osud revolučně smýšlejícího Tomczyka? Zkrátka, Wajda je dobrým pozorovatelem a zdaleka se nestaví do pozice jednoznačného vykladače dějin. V době vzniku filmu měl už zasebou konec konců dostatečnou životní zkušenost, aby si to mohl dovolit. (24.01.2010)

Polským přátelům se díváme na paty nejenom v tomto případě. Skutečnost, že film byl natáčen a do kin uváděn v Polsku mimořádného stavu osmdesátých let, vůbec frustruje: u nás by vzdáleně této laťce odpovídal rok Pražského jara (ŽERT), ale aby takto aktuální námět mohl být pojednán s tak pro režim brutální věcností a přesností a aby se jedním z jeho hlavních hrdinů stal skutečný Lech Walesa, to skutečně u nás ani v době největší tolerance režimu k alternativnímu světu disentu a šedé zóny nemá obdoby. Napětí v tomto filmu budeme hledat marně. Jeho poslání totiž nespočívá v atraktivním napínavém ději, ale v divácky vděčném ztvárnění ožehavého tématu, pojednaném Wajdou s velkou vnitřní kázní a ohromující uměleckou bezprostředností. Zdá se být až snovým, že téma, pro některé nejen naše tvůrce volající po spíše publicistickožurnalistickém ztvárnění, je tu pojednáno do zralého a nanejvýš poučeného uměleckého tvaru. Na první pohled uchvátí, že ČLOVĚK na natáčení až pohádkově ožívá, že vše do sebe zapadá se snadností, která je ovšem jen velmi zdánlivá a předpokládá důkladnou znalost prostředí, potřebný autorský nadhled a schopnosti opravdu tvořivé v dalších částech práce. Film je pomníkem nejenom událostí r. 1980, ale i těch gdaňských, o deset let starších, v nichž bylo patrné přímé odeznívání Pražského jara. Neméně věrohodně působí i postižení policejního a mediálního komunistického prostředí. Kvalitní výběr herců patří k tradičním přednostem wajdovského osvojování tématu. Dokument, který je povýšen na výsosotné umění, pandán nadnárodního významu k československým budovatelským filmům padesátých let. V tom tkví pro někoho až příliš latentní, ale o to skutečnější dramatičnost děje, atraktivnost jen zdánlivě šedého všedního dne, štafeta, předávaná s pověstnou polskou zarputilostí z jedné do druhé generační ruky. Pokud bychom hledali obdoby v naší národní kinematografii, nalezneme je v zdánlivě méně výrazných dílech typu děl jako OBŽALOVANÝ, STATEČNÁ SLEČNA, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a asi nejvíce v průhledně alegorické BÍLÉ PANÍ. Ale i tato díla si ponechávají poslední zbytky někdejšího budovatelského idealismu a o otevřenosti, věcnosti a pronikavosti wajdovského rukopisu si mohou nechat dát zdát. Polský velikán světového věhlasu se tak stal velkým kronikářem polských dějin dvacátého století a jeho tragických momentů počínaje dílem nejzralejším - KATYNÍ - , jež stojí na konci jeho hvězdné umělecké dráhy, na něž jen zdánlivě navazuje naopak dílo rané - POPEL A DÉMANTY, které zobrazuje poslední okamžiky polské poválečné protikomunistické rezistence. Polské kinematografii jen svědčí, že na na tento velký úkol není Wajda osamocen. Před velkou a námi často nedoceňovanou kinematografií hraného filmu našich severních sousedů bychom měli smekat. V polistopadovém čase Česka zvláště často. Srovnání, které nám nabízí, pro nás totiž vyznívá až příliš jednoznačně a nelichotivě. (04.07.2011)

Reportér Winkel - obraz Polska, které žilo přes deset let na vodce a jen tvrdá protialkoholní léčba ho může zachránit, i když kocovina bude obrovská. A i když postava Macieka je o poznání jednostrunější než ta otcova v Člověku z mramoru (takový romantický rebel zdánlivě bez příčiny) a některé jsény jsou naivně a oslavně revoluční (Tomczyk dělá ochranku Walesovi, přibíhá jeho žena, kterou právě pustili z vězení a společně se slzami v očích sledují z pozadí sálu podpis mezi Solidaritou a vládou - vyjádřeno prostě: stávka to nebyl jen Walesa, ale mnoho bezejmenných dělníku a jejich oddaných manželek), film je neobyčejně silný - záběry z roku 1970, vyhazov z TV, problémy s hrobem... / A co my Češi? Zmůžeme se někdy na takovou reflexi komunismu? Nebo se budeme donekonečna tvářit, že to byla šílená sranda (viz Černí baroni od Švandrlíka, švejkování v Koljovi apod.)???? (28.08.2009)