Hacker

Thor sice nemá kladivo, ale klávesnice a šroubovák mu sluší i tak. A Michael Mann kvůli nejrůznějším technickým finesám až příliš pokouší divákovu pozornost a nemůže tak cílit na čistý střed, ale jeho elektrizující styl je stále stejně uhrančivý. Předobrazy v podobě Heat a Collateral jsou chvílemi jasně patrné a je to jedině dobře. Digitál, náboje, Hemsworth, ruce zaražené do opěradel, tepající soundtrack Gregsona s Rossem. A srdce bouchající do rytmu ještě teď. (14.01.2015)

Michael Mann je něco jako otec, který jezdí s kamionem. Synek ho vídává málo (Mann si dává hodně velké pauzy), hodně se na něho těší, a když už přijede, je plný zážitků. Mě si získal mnohokrát. Nelítostný souboj, Insider, Poslední Mohykán, Collateral. Teď chtě nechtě úkrok stranou udělal. Jeden z nejosobitějších amerických tvůrců nabízí příběh o tom, jak si čínské a americké tajné služby nevědí rady s hackerem, který nadělal neplechu v jaderně elektrárně, a tak musejí z vězení vytáhnout špičkového experta, který v něm má o tom, koho všeho okradl, přemýšlet nějakých 15 let. Blonďák začne bušit do klávesnice, erudovaně se u toho tváří, tu a tam sundá tričko, aby bylo jasné, že u počítače se nemusí jen tloustnout, a postavy okolo si mezi sebou začnou na můj vkus docela nezáživně vykládat. A prakticky hned mu důvěřovat. Občas se něco semele, jinak je to ale na mě mnoho kódů a nul. Napětí kolísá, zábava chybí. Příběh drhne. A nestrhne. Chris Hemsworth vytasí pár zadumaných pohledů, Mann volí nadávky přes klávesnici, namísto toho, aby nás těšil tím, co umí nejlépe – atmosférou a akcí. Ta přijde, dvakrát (bohužel finále nemyslím) je skvostná, ale celek prostě neuteče tak rychle, jak bychom si přáli. I přes fajn hudbu nebo kameru, která mě při minulé zastávce léta páně 2009 rozčilovala a mnohdy připomínala spíš záznam nějakého videoamatéra než renomovaného tvůrce. Nějaké zásadní zklamání necítím. Jednou to přijít muselo. Snad nepřijde další příděl za příliš dlouhou dobu. (16.04.2015)

Realistická a setsakra vážna Mannova forma opäť funguje parádne a jedna scéna, bohužiaľ nie tá finálna, je strhujúca i dopadom na vývoj príbehu. Hemsworthova nekompromisná postava hackerského trestanca dodáva filmu grády, je dobrým ťahúňom. Problém je ale v scenáristickej báchorke, ktorá proste nie je chytrá a prepracovaná adekvátne k unikátnej Mannovej forme (a viacej by jej to svedčalo v podaní béčkového rěziséra a s Wesleym Snipesom). Mannove filmy nepotrebujú komplikovanú zápletku. Sú silné v psychologickom portrétovaní hlavných hrdinov, a ich osudovom zasadení do banálnych, ale ostrých kriminálnych komplotov. Hacker pracuje s nebanálnou krimi zápletkou a bohužiaľ podáva príliš zjednodušene ako ju, tak i psychologickú kresbu postáv. (14.01.2015)

Hacker nakonec splnil moje nepříliš velké očekávání. Scény mohly být více strhující, ale to se dá odpustit i díky tomu, že to pochází z českých studií. Hacker v podání sympaťáka Chrise Hemswortha fungoval celkem dobře, nic inteligentně náročného. Stejně tak téměř všechny ostatní postavy měli svojí opodstatněnou roli. Co se mi ale moc nelíbilo, bylo, že hacker Hathawaye byl nejen geniálním hackerem, ale také prvotřídním vojákem a profesionálním nájemním zabijákem, který předčil CSI nebo NSA agenty levou zadní. Dále se mi sem moc nehodila role ze začátku nenápadné číňanky, která se poté rozjela. V neposlední řadě musím ještě zmínit hodně zbytečných scén v tomto filmu, které se taky nejednou opakovaly, například třeba efekty datového toku, který znázorňoval blikající obdelníčky, které jezdily po obvodu datových kabelů a s přehřátím sítě rotovali a blikali čím dál více a rychleji. To mě trošku přišlo zbytečné, scény s těmito efekty byly dlouhé a nezáživné. (17.01.2015)

Herr Mann po dlouhé době šlápl do hovna. Vyhlášenému puntičkáři a realistovi asi někdo háknul logické hradlo a kompl, v němž mu vyměnil původně vymazlený a neprůstřelný scénář za slaboduchou kokotinu nějakého krutopřísného počítačového mága, který se v životě úspěšně naboural leda tak do svého elektronického bankovnictví, a to pouze proto, že znal heslo. Jen háknout sousedovi růtr s trapně 256-ti bitovým kryptováním, aby měl člověk zadara internety, obnáší tak hodinu instalace všelikých vyfikundací, dva dny odchytávání paketů a pak tak týden brutálního zavařování čtyřjádrové ísedmičky. Když pak jeden vidí, jak Homosvort během dvou vteřin naboří NASU ze chcíplého tabletu, výkonného akorát tak na sdílení assbukových statusů, jde znovu omrknout, jestli si náhodou blbě nepřečetl jméno režiséra, a to nezní Harlin nebo Emerich. Polemice o vhodnosti obsazení nejžužovějšího manekýna Viktoriina sekretu do role ultrahustého karatehekra se vyhnu pouze konstatováním, že mu s notnou dávkou benevolence lze uvěřit akorát to, že by se po ukrutném snažení možná opravdu naboural do vagíny té čínské pipinky, kdyby do ní předtím aploudoval tak litr vodky. Co mi však nejvíce podráždilo aristotelovské klástry, to byl ten genitální záporák, který ladným stisknutím entru vyčoruje během minuty z burzy skoro osmdesát míčů, a pak, místo aby to tak desetkrát tiše zopáknul na více místech, raději vyhazuje do luftu čínské jaderné reaktory, verbuje mezinárodní žoldáky a osnuje složité globální komploty, na nichž vydělá zhruba stejné prachy. Asi aby jej rychleji chytli a mohl v tom hrát Homotór. Jsem známý tím, že často preferuji zábavu před logikou a docením kdejakou slaboduchou sračku. To by to ovšem nesměla být úmorně sáhodlouhá slaboduchá sračka, dohnána k tomu všemu výše uvedenému neštěstí až k otravným 140-ti minutám, z nichž minimálně 30 vyplňují „děsně kůl“ animace, jak ti chudáci trpaslíčci běhají v kabelech s datovými batůžky od konektoru ke konektoru. Tak s tímhle jdi do prdele, Míšo! (21.04.2015)