Umění tančit v dešti

Není těch filmů o psech poslední dobou nějak hodně? Tady je ale ironicky film nejsilnější v momentě největších lidských osudů, nikoliv psích. Poslední dny se ženou jsou skvěle natočený, smutný až na půdu a člověk by skoro až slzel, jak moc je mu Mila a Amandy líto. Vzhledem k tomu, že je film vyprávěn z pozice psa a jeho života vedle závodního jezdce, bych čekal i trochu humoru, ten tu ale vlastně není a pokud nepočítám scénu s papričkou, tak je to vyloženě jedna velká, skoro dvouhodinová deprese a smutek. Pěkný den vám Umění tančit v dešti rozhodně nepřinese, ale vzhledem ke scénáři, příjemnýmu Milovi (konečně se prosadí i jinde než v Hrdinech?) a Amandě moc fajn drama. (15.01.2021)

Už od prvních minut Vám bude jasné, že snímek The Art of Racing in the Rain bude hodně tlačit na emotivní stránku, při níž ani jedno oko nezůstane suché. A i když to ve finále tak opravdu je, výslednému dojmu to vůbec nevadí, jelikož se jedná o slušně natočenou jednohubku se solidními hereckými výkony. Rovněž zde zaujme Kevin Costner v "roli" psa Enza, který z vlastního úhlu pohledu nahlíží na osudy svého páníčka a jeho rodiny. Pokud tedy hledáte nenáročnou podívanou, u níž si pěkně pobrečíte, The Art of Racing in the Rain je přesně tím pravým. Skvělá práce! „He picked me out of a pile of pups, a tangled mass of paws and tails. He'd stopped at the farm on his way home from the speedway at Yakima. Even back then, I knew I was different than other dogs. My soul just felt more human.“ (03.11.2019)

Název filmu symbolizuje nejen zálibu hlavního lidského hrdiny v závodění na kluzkých promáčených vozovkách, ale také celkovou životní dráhu libovolné bytosti, která je nepředvídatelná a plná nejistot - veliká škoda, že něco takového se nepodařilo otisknout do samotného příběhu, jenž je od určité a relativně brzké chvíle předvídatelný až hanba. To by ve finále možná tolik nevadilo, kdyby film diváka zpočátku tak okatě nepřesvědčoval, že bude jiný a originální. Pohled do Enzovy hlavy je totiž super, chraplák Kevina Costnera dodává retrospektivnímu vzpomínání skoro až hloubavý přesah a vztah Dennyho s inteligentním chlupáčem, okořeněný o jejich společnou závodnickou vášeň, se rozvíjí velmi nadějně a zajímavě. Pak ale přichází povinné rodinné zvraty, z nichž minimálně jeden je překvapivý, ale vyprávění se začne drolit do ohrané emocionální výpovědi, která hrozně tlačí na pilu. Od lidských hrdinů navíc nelze čekat nic moc objevného nebo překvapivého a celkový příběh vyznívá trochu jako strojově sestavená kulisa pro jinak hezké povídání s divákem. Ale rozhodně nejde o špatný nebo vyloženě odfláklý film - jede se sice vyloženě na jistotu, ale ta podbízivost a líbivost je podávaná zkrátka příliš zkušeně a uvědoměle, aby ji nešlo alespoň částečně podlehnout. Poctivé klišé podávané s železnou jistotou a s určitou podmanivou výmluvností, která nás nakonec, byť poněkud klikatě a zbytečně zdlouhavě, dovede až k příjemné závěrečné katarzi, podtržené finální písní od Creedence Clearwater Revival, podmalované odrazem očí Amandy Seyfried a doprovázené kýženým zjištěním, že pořídit si z náhlého popudu oddaného psího kamaráda není vůbec špatný nápad... Marley a já dostal solidní konkurenci, i když Enzovi přeci jen schází jeho energie a tah na bránu. 65% (19.09.2020)

Začínám nemít rád psí filmy. Všechny mají totiž úplně stejný průběh a depresivní konec. The Art of Racing in the Rain je rozhodně ten typ snímku, jež bych se nebál nazvat výborně natočeným, se zajímavými postavami, poselstvím a celkovým prožitkem. Ale rozhodně bych jej nenazval feel-good, ačkoliv se do toho ranku do jisté míry řadí. Po velkou část filmu jsem z něj měl docela slušnou depresi a nijak mě nemotivoval k světlejším zítřkům. Vlastně jsem rád, že to není totálně naivní jako všechny ty Psí poslání, ale tohle je zas na opačném spektru. A knížka je pochopitelně lepší (haha)...7,5/10 (17.01.2020)

Život jedné rodiny viděný psíma očima. Myslím, že to je ta nejlepší charakteristika tohoto filmu o jednom automobilovém závodníkovi, který si napřed pořídí štěně labradora, pak manželku a pak i dcerku. A jak už to tak bývá u filmů s psími hrdiny, měl jsem připravený i kapesník, který jsem samozřejmě využil, protože jako téměř celoživotní pejskař prostě nemohu a neumím být vůči takovýmto filmům imunní. Film nabízí vše, co se od něj dá očekávat, od těch nejkrásnějších štěněcích okamžiků hlavního hrdiny, přes jeho dospělost a smiřování se s tím, že v životě jeho páníčka jsou další lidé, které miluje stejně jako svého psího přítele, až po konec jeho života. Pejska Enza jsem si zamiloval a ten úplný konec byl jakýmsi balzámem na mou duši a zároveň nadějí, že psí existence v tomto světě má svůj smysl. Samozřejmě film asi obsahuje řadu klišé, kdo v něm chce vidět jen běžný doják pro pejskaře hrající na city, ten ho v něm uvidí. Já v něm však vidím krásný film o psím a lidském přátelství, film, který mi, stejně jako třeba filmy Hačikó, Marley a já či Můj pes Skip, pronikl až do nejhlubších míst mé duše a tam zůstane, i kdybych už nikdy neměl odvahu se na něj znovu podívat, což je u těchto mých psích srdcovek dost běžné, že aplikuji systém jednou se podívat, pobrečet si, a dost! Zde nemohu a ani nechci být objektivní. Jsem maximálně dojatý a spokojený a hodnotím na max. (28.07.2020)