Jako ty

Vynikajúci námet a aj spracovanie sa mi veľmi páčilo. Nevnímam to len ako romantický film, ale hlavne ako výstrahu, že bez emócií ľudia nebudú už ľuďmi, ale len bezduchými strojmi. Nevidím to ani len ako nejaký sci fi blábol, ale ako celkom jasne viditeľnú hrozbu, ktorá už sa dávno rozbehla a speje presne k tomu, že sa čoraz viac odosobníme od pocitov ako sú láska či empatia. Už dnes nereagujeme na utrpenie iných živých bytostí tak, akoby bolo zdravé. Už dnes sme schopní dívať sa na bolesť či dokonca umieranie inej bytosti a necítit skoro nič. Niekomu sa to može zdať drsňácke a občas aj prospešné, ale takí ľudia by nemali zabúdať na to, že ak náš vývoj bude smerovať k tomuto cieľu, jedného dňa by mohol niekto s takýmto nezúčastneným pohľadom a bez emócií sledovať aj ich vlastné utrpenie. Každopádne skvelý výber hlavných hrdinov a skvelá réžia aj práca s kamerou. Ak na to pohliadnete len ako na romantiku prídete o veľa. (03.10.2016)

Lidstvo postihla jistá Velká válka, oni žijí v chladných komunitách, pracují v podivných týmech, fyzický kontakt a emoce jsou naprosto zakázané a potlačované, jsou vyjevení z čmeláka, žijí po jednom, před spaním řeší hlavolamy, ctí tvrdá pravidla, jsou mírumilovní a klidní. A mezi nimi je jistý Silas, který právě „chytl“ oslabující nemoc, kdy jeho problémové geny znovu ožívají. „Čistá“ podle všeho není ani Nio, dívka, která odmítla jít k doktorovi, ale Silas to na ní poznal. Zakázaná láska, šnečí tempo a futuristické aranžmá. Režisér Drake Doremus, autor pro mě dvou velmi slušných vztahových kousků Zamilovaní a Breathe In, tentokrát docela zklamal. Rozhodl se pro ambiciózní látku, využívá japonskou architekturu, nerozvíjí striktní pravidla téhle společnosti, sází na příběh. Jenže ten nemá pevné švy. Chemie mezi těma dvěma navrch není nějak zvlášť silná, oba se sice snaží, ale na slušné herce a atmosféru to tentokrát neuhrajeme. Chybí spád, chybí vyloženě dramatické momenty. Ale něco do sebe to přeci jenom má. Uvidíme, s čím mladý tvůrce přijde příště. Možná méně ambicí. (22.07.2016)

"Členové Zdraví a bezpečnosti zpacifikovali dvě osoby, které se dopustily pohlavního styku. Obě byly převezeny na oddělení Deformované emoční neuropatie DEN, kde jim budou v detenci podána emocionální supresiva." Už se těším na dobu, kdy se mi bez zabudovaného čipu nezvedne ani záchodové prkénko, budu idiotům ze zkumavky děkovat za kritiku a nařízení EU mi zakáže provozovat či snít o sexu. To bude tak skvělé a vyrovnané. Snad budou alespoň v kinech promítat filmy o zákazu emocí. Já už jsem jich viděl poměrně dost, ale žádný z nich mě nedokázal tak skvěle ponudit jako tento. (15.02.2017)

Nevím kolik z nás si uvědomuje, že k tomu, co popisoval již Orwell, jedna část civilizace směřuje. Protipólem jsou všichni, kteří usilují o návrat k přírodě, obecně označováni jako "zelení". Na obou stranách jsou radikálové a řekněme si rovnou - všeho moc škodí. Další kapitolou je náboženství (kterékoliv a opět ta radikální forma), která má tendenci ničit vše, co není podle nich. A poslední velká kapitola je politika. Ve výsledném efektu je každá ideologie schopná totalitního způsobu jednání. Eguals mi - možná nechtěně - připomíná již zmíněného Orwella a jeho již klasický román 1984. Rozdíl obou děl je patrný samosebou na první pohled. Zůstanu u té první části civilizace... Za pár let se můžeme dočkat očipování již při narození, naše auta nás mohou záměrně zpomalit, když vyhodnotí rychlost a situaci kolem za nebezpečnou, naše ledničky nás nemusí pustit k jídlu, pokud se budeme přejídat a problém nemusí zůstat u zavřených ledniček, ale všechny naše spotřebiče se k nám mohou chovat tím "nejlepším" způsobem. Ale kdo nebo co má právo určit, co je nejlepší...??? Ještě je čas, abychom byli svobodnými lidmi i v budoucím věku. Abychom se sami mohli rozhodnout a sešlápnout pedál. Abychom se klidně přežrali a žádný umělý systém nás za to nekáral. Dosud jsme tvořili svět ke svému obrazu (i když to někdy bylo i je pod obraz). Ať nás tedy žádný "systém" neoseká do šediváckého stejnokroje. Příběhů o tom už bylo napsáno i natočeno docela dost. A Equal je v řadě jedním z nich. (23.03.2017)

Čekala jsem něco na způsob filmů jako Dárce nebo Divergence, a i když základ tam je, tak tomu něco chybělo. Možná mi tam scházela nějaká pořádná akční scéna. Film se mi celou dobu zdál být klidný, příběh vůbec negradoval ani když dvě hlavní postavy porušili pravidla jejich komunity. Takové nemastné neslané. Kristen Stewart se mi navíc ve filmu moc nezamlouvala, ale to možná bylo make-upem nebo účesem. Pro mě docela zklamání. (25.12.2016)