Le Joueur
Il giocatore
Hráč
Režie:
Claude Autant-LaraKamera:
Jacques NatteauHudba:
René CloërecHrají:
Gérard Philipe, Liselotte Pulver, Françoise Rosay, Nadine Alari, Pierre Jourdan, Sacha Pitoëff, Paul Esser, Bernard Blier, Alice Sapritch, Jacques Marin (více)Obsahy(1)
Román Hráč (1867) od F. M. Dostojevského patří k nejlepším dílům ruského realismu. Příběh mladého učitele Alexeje Ivanoviče, který se pohybuje v lepší společnosti a nakonec podlehne svodům rulety, již dříve odmítal jako společenské vyžití, a nakonec skončí ve vězení pro dlužníky, byl napsán s použitím autobiografických prvků (sám Dostojevskij se krátce po vydání Hráče skrýval před věřiteli v zahraničí). Hráč se nedočkal tolika filmových verzí jako jiná Dostojevského díla, nicméně ani on neušel pozornosti filmařů a konkrétně ve Francii byl natočen poprvé již v roce 1938. Zrežírování této verze z roku 1958 se ujal renomovaný tvůrce Claude Autant-Lara a pro filmový scénář ji upravil jeden z nejlepších francouzských scénáristů Jean Aurenche. Film Hráč nepatří k nejlepším Autant-Larovým dílům a na rozdíl od jiných režisérových děl nedosáhl mezinárodního uznání; dle mínění některých mohl být příčinou fakt, že Autant-Lara se práci na Hráči nevěnoval se stoprocentním nasazením, protože v té době již v hlavě nosil plány na další, umělecky významnější filmy. Dokonce ani Gérard Philippe v hlavní roli nedokázal do kin přitáhnout očekávaný nápor diváků. Ve Francii měl Hráč premiéru 26. října 1958. (argenson)
(více)Recenze (14)
Ani to, že jsem film viděla pouze s ruským rychlodabinkem, nedokázalo zničit potěšení ze skvělého snímku. Tato verze Dostojevského Hráče je mistrovská, založená na dokonalé znalosti autorova díla i života (viz scéna s líbáním nožky pod stolem - Dostojevskij byl totiž právě dámskými nožkami doslova posedlý a v Hráči se s tím netajil). Dokonce i to, že závěr je ještě vygradovanější než v literární předloze, jako by bylo zcela v intencích geniálního romanopisce - analogicky podle pravidla, že když se na začátku příběhu objeví (např.) revolver, potom... G. Philipe zde exceluje a L. Pulver je v této dramaticky vypjaté roli příjemným překvapením, protože si ji jinak pamatuji hlavně jako komediální herečku. ()
Zajímavé spojení francouzského zpracování ruské klasiky. Přestože jsem Hráče nečetla, musím konstatovat, že mi tento snímek ruské prostředí moc nepřipomněl. Tehdejší lamač ženských srdcí Gérard Philipe sice válel a nejedno ženské oko muselo v té době zvlhnout dojetím nad jeho šarmem, mě ale spíše rozesmíval. Svou rolí trochu naivního Alexeje Ivanoviče, jenž se honosil takovou legrační bradkou, mi připomínal kozlíka. Určitě mi toto dílo ale dokázalo, že je neradno sedat za jakýkoliv hrací stůl, kde jde o peníze. (mezi námi, tady se ta ruleta točila opravdu až moc nevěrohodně) Člověk velmi snadno prohraje nejen vlastní spodky, ale i něco mnohem, mnohem cennějšího. ()
Vydařená adaptace respektující Dostojevského uvažování. Nešetřilo se na výpravě ani na hercích, čímž na bezmála dokonalé předloze vznikl film, který dodnes funguje. ()
Adaptace textů, jako jsou ty Dostojevského, by měly být sankcionovány stejně jako vysvobozování princezny - tedy půlkou království, nebo setnutím hlavy. Hráč patří k tomu málu knih, které jsem v životě přečetl a toto je jedno z nejidiotštějších nepochopení a nivelizování předlohy, co znám. Korunováno kuriózním antihapyendem: nechat Paulinu na konci žít někde nějaký banální život bylo asi adaptérům moc málo romantické. Ale dost se mi tu líbil Gérard Phillip, kterého vlastně prakticky neznám. ()
Slávna predloha od môjho obľúbeného spisovateľa, slávny režisér a slávny i obľúbený herec v hlavnej úlohe. Dalo by sa očakávať, že aj výsledok bude slávny a mnou obľúbený. Tak nejako som si ho pamätal z časov, keď francúzske a talianske filmy boli jediným oživením lido-demo filmového repertoáru vo vtedajších kinách. Dnešnému môjmu pohľadu na tento film niečo chýba do obdivného komentára a mimoriadneho zážitku. Niečo, čo nedokážem vyjadriť ani obhájiť. ()
Příliš neinveční, v porovnání s Batalovou verzí z roku 1972 dost slabé, a to mám rád Gérarda. ()
Typický ruský realizmus 19-teho storočia s miernym expresívnom, črtami nátur mešťanských obyčajov i spoločenskými konzekvenciami. Francúzsky tím v celku verne vykreslil atmosféru a zdekorovanie ateliérového i interiérového placeu, avšak na to tradičné veľké rozprávanie nepríde. Každopádne navnadilo na predlohu, Dostojevsky je majster všemožných opisov a nálad a v istých mizanscénach to vyzeralo spôsobom, že čo by on rozpísal na 5 strán tu trvá 5 sekúnd. Je to dané možnosťami a aspektami, ale niekde sa to skrátka prejaví. ()
Na Dostojevského si potrpím, zato na licousy ne a zrovna ty Gérardovi tak strašně moc nesluší, že jeho éterickou krásu proměnila v éter, a film mě skoro uspal. Ostatně Alexej je charakter plytký jako žabinec. Postava svérázné babičky byla jediná sympatická, z P. Permanenty nebo jak se děvenka jmenovala, jsem rostla, zlatokopka a její stádo línajících oslů, bažící mít s ní spoustu sexu a peněz působili úsměvně, zato francouzský milovník, který měl být v té ruské invazi svěžím vánkem, byl k zblití. Není to špatný film, ale že bych ho musela vidět dvakrát… ()
"Kdo hrál, kdo zvítězil, kdo prohrál?" ()
Vcelku zdařilá, adaptace Dostojevského románu s neodolatelným Gérardem Philipem v hlavní roli. Tím, že se příběh odehrává převážně v kasinu a na velkorysé výpravě se nešetřilo, jeví se film jako příliš francouzský. Duch díla nebyl vystižen, protože námět ruského autora má být realizován v ruském prostředí – viz adaptace z roku 1972. Varováním budiž naše Kněžna Libuše v americkém podání z roku 2009. ()
Podľa očakávania sa polovica filmu odohráva pri rulete, ktorá porušuje pravidlá teórie pravdepodobnosti, a tak sa mimoriadne oplatí vsádzať na nulu. Vo filme to tak môže byť, no zábavné to až tak nie je. Poslúži to vo filme akurát na obhajobu hazardných hier a motív lásky je akosi zdecimovaný na jedinú otázku, či pre lásku zabije alebo nezabije. Pôvodné vysoké hodnotenie filmu 85% pred dnešnou televíznou premiérou sa mi zdá absolútne neopodstatnené. –––– A o co je horší vydělávat si hazardem, než kupříkladu obchodem? ()
francouzské adaptace ruských románů (z 50. let) jsou velmi specifické. Jako kdyby měly pocit, že tu bezhraničnost a sílu různých citů a hnutí musí nějak vymezit, vysvětlit, vést nějakou obvyklejší cestou. Že se krátí postavy a děje, že se mění motivace některých postav, lze pochopit. Že měli potřebu změnit konec, i to se dá akceptovat. Ale že z postavy, která se v knize v podstatě propadne do patologické závislosti, udělají člověka, který se díky jedné šťastné a vlastně naprosto náhodné výhře jen tak trochu zapomněl, to už mi přijde jako dost razantní posun. Proč se to potom jmenuje Hráč? ()
Asi je to tím, že Dostojevský není moc čtivý a tenhle film se ho příliš držel. Je to spíš freska ala Fellini, střípky ze života Rusů v Baden-Badenu v domě zlatého věku kasin. Pro mne je to jen důkaz, že ten národ nikdy v úplnosti nepochopím. ()
Je to svým způsobem umění udělat z Dostojevského takovouhle frašku. ()