Vrahové pořádku

Jeden z asi pěti šesti filmů staré francouzské (ko-italské) školy, který bez uzardění doporučím na zařazení do filmových učebnic a ještě k tomu přidám adjektivum: aktuální. Jacques Brel je ten nejlepší státní návladní, Charles Denner ten nejlepší obhájce. O dabingu nemíním ztrácet čas, zaslouží absolutní uznání, obsazení si přečtěte tady. Hudba na konci je pomyslnou oponou příběhu, který má do standardních měřítek hodně daleko. Závěrečný dialog pánů advokátů na schodech si mohu jen domýšlet, stejně jako "opileckou" pasáž před policejní stanicí, dochovaná kopie je o tyhle scény v české verzi kratší. Film, u něhož není důležitý výsledek (protože jak se to stalo, víme od začátku), ale proces, který k výroku soudu vede. Dobovka, na kterou bych bez váhání šel do kina, kdyby něco podobného dávali. A Cupák, už navždy nejlepší dabér všech dob. (28.06.2015)

Tyhlety kritiky justice, systému společnosti apod. uměla vždycky francouzská kinematografie, dobře vyobrazovat. A dokázal i to Carmé v tomto filmu, který zaujme na první pohled už jenom svým výstižným názvem a přesvědčivým bojovníkem Brelem, ale také jeho odporným protihráčem Dennerem. Tempo filmu velmi pomalé a zpracování klidné. Objeví se, pravda, i hlušší místa. Ale to je mi úplně jedno. Protože každý inteligentní divák, pozná v čem spočívá pravá podstata tohoto filmu. A kde je ta nadčasová pointa. Ovšem, ta zde není jenom jedna. To mám vždycky rád. Závěrečná scéna na schodech dává celému filmu zcela jiný rozměr. Jaksi ho pozvedává ještě někam výš. Nebudu zde psát nějaké moudro, které mi film řekl a jestli si myslím, že Level prohrál nebo vyhrál. To je už trochu subjektivní kolonka. Jak si to kdo vyloží, podle závěrečných Levelových slov je na něm. Takže jenom řeknu, že jsem viděl velmi přínosné drama, které bych doporučil. No a hlavně mě zase donutí k nějakým myšlenkám. (03.12.2017)

Přišlo mi to zbytečně utahané a Brelovi jsem žel toho poctivce moc nevěřil. Jinak samozřejmě téma zajímavé, ale podané poněkud jednoznačně a černobíle. Je jasné, co se po divákovi chce, s kým má sympatizovat. Ano, samozřejmě, ten systém, kde větší pes m.dá, je jasně špatně a můžou na to časem dojet právě ti, kteří tomu pomáhali (jediná skutečně zajímavá myšlenka filmu), ale jinak jsou to jasně dané teze, přes které nejede vlak, a doplácejí na to i charaktery postav (včetně "hodné" prostitutky). (05.05.2023)

Rozhlédneme-li se byť jen zběžně po starší francouzské produkci filmů, zjistíme, že zde uváděli za totality plno zajímavých a krásných filmových děl. Tuším, že Vrahové pořádku k nim patří. Jde zcela o nestandardní film z policejního prostředí, který se vymyká obvyklému kriminálnímu žánru. Režisér Marcel Carné se nechal volně inspirovat skutečným případem, který se stal v Bordeaux roku 1954 a přenesl ho interesantně do novější doby. Sluší se dodat, že ani u nás by filmový tvůrce možná nemusel pro podobný námět chodit daleko. Přestože se dnešní svět hodně změnil, tak jsem uvažoval nad hypotetickou otázkou: Jak by asi dnes odsoudila justice bohyně spravedlnosti své policejní bratrstvo v podobném případě? No nic, necháme to koňovi... Všimněme si raději herce par excellence v hlavní roli, jehož umění je třeba vyzdvihnout, neboť v užším slova smyslu jde o bravurní herecký výkon bývalého fenomenálního šansoniéra a také sympatického herce Jacquese Brela. Jen ještě dodám, že jde o skutečně mimořádný film, který na první pohled není patrný, ale je vzácně věrohodně pojatý. Nemluvě o tom, že tu najdete mnohé k zamyšlení, což není na starší film málo. (13.02.2011)

Také souhlasím s panem soudcem v tom, že „nejhorší odpovědí na násilí je další násilí...“ Brilantně napsaný scénář rozevřel otevřenou kritiku policie, justice a systému společnosti, s jasným zaujetím tvůrčího stanoviska v něm reflektoval poměrně čerstvou záležitost studentských bouří v květnu 1968 a na pozadí toho dal vzniknout údernému souboji dvou stran v napínavém soudním procesu. Začátek s brutálním incidentem mě spolehlivě polhtil do dění, stejně jako rozjezd neobvyklého vyšetřování ze strany soudce Levela. Závěrečným procesem to všechno vyvrcholilo a dokonale mě uzemnilo v tom, že vždycky mohou existovat nejen oficiální, ale i jiní – morální vítězové. Byť filmové plátno zde patřilo v první řadě Jacquesu Brelovi, musím říct, že tentokrát mě o něco víc odzbrojil ve své negativní roli Charles Denner. Škoda, že uprostřed filmu párkrát došel dech i atmosféra, jinak by Vrahové pořádku mohli klidně naplno konkurovat mnohem známějším francouzským a italským thrillerům s kritikou systému (např. Poslední adresa). S mírným zklamáním musím říct, že jak jsem zvyklý téměř pokaždé u podobných filmů na mimořádný hudební doprovod, Colombierův soundtrack byl za mě v tomto případě otřesný. I přes drobné slabiny jsem ale za tento snímek velmi vděčný, za jeho zmíněné kvality a nadčasové poselství. 75% (06.01.2021)