Lída Baarová

První dojem: zoufale směšný. Ale upřímně, bylo a bude hůř. Což na druhou stranu neznamená, že budu vůči Renčově filmové podívané jakkoli shovívavý. Naopak. Vizuálně je snímek v pořádku, ale jen do chvíle, než divák pochopí, co se za těmi barvotiskovými obrázky vlastně doopravdy skrývá. Umělé, prázdné šablony. Příběh Baarové se pod Renčovým vedením proměňuje v bulvární hollywoodskou romanci, šaržírovanou podle obvyklých mediálních floskulí, utvářejících cosi jako obecné povědomí. Hubač se potom jako scénárista nenamáhal jít dál, než ostatní a vyprodukoval standardní blábol o čtyřech jednáních. Objektivně jsou všechny pasáže s Baarovou a Goebbelsem k smíchu, včetně legendární postelové scény, dohnané prostřednictvím laciné umělecké reminiscence ad absurdum. To ostatní zbytečně podléhá prázdným emocím. Čaj u Hitlera, Babelsberg, Barrandov, Fröhlich, Pankrác, křišťálová noc, vyhazov a sebevražda Zorky Janů i epilog. Ten je směšný už tím, jak povrchním a ledabylým zájmem ilustruje celek jako téma; pro cílového diváka, kterým lze bezpochyby označit všechny příznivce Renčova kultu osobnosti, se stává ryze didaktickým vodítkem, smyšlenkou, interpretovanou osmdesátiletou pošetilou dámou se zatemněnou myslí a sklenkou vína v ruce. Pokud bych se měl vyjádřit k hereckému obsazení, není moc co chválit. Kdo zaujal, byla samozřejmě Pauhofová, ale Baarovou jí prostě nevěřím, dále snad už jen vynikající Huba, Vlasáková a Gedeon Burkhard. Zbytek je jedna velká tragédie. Asi nejvíc selhávají tzv. pražské postavy, tedy matka Baarové, hraná Simonou Stašovou v neadekvátní, hloupě se pitvořící poloze, Adina Mandlová, Ljuba Hermanová a další hvězdy českého předválečného filmu v podání vulgárních, nesympatických modelek bez talentu. Hitler Pavla Kříže se pohybuje někde na rozhraní těchto paralel, troufám si tvrdit, že pod vedením jiného režiséra by jeho výkon získal mnohem závažnější charakterovou zkratku, než jakou mu nakonec přiřkl Renč. Gobbels-Markovics dopadl o poznání hůř, je to směšná, neživotná figurka, chvíli zoufale škemrající o trochu lásky, jindy zas dojemně plačící nad krutým osudem politika, tvořícího zvrácené dějiny. Předmětem k diskusi by byl samozřejmě také dabing a (ne)používání titulků, včetně Soukupova cirkusového videoklipu s Lucií Bílou, ale v rámci něčeho tak schizofrenního, jako je tenhle film, je to víceméně vedlejší. Jisté je, že se Lída Baarová zásluhou Renčova zmanipulovaného mediálního obrazu stala aférou, virtuálním pojmem, o kterém je možné šířit další a další fámy, lži a nepravdy. Má-li tento Renčem předložený patvar znamenat výsledek patnáctileté usilovné práce několika lidí, pak je to spíš k pláči, než k smíchu. Chtěl-li Renč vyvolat další nevyhnutelný zájem o svou osobu, mohl si odpustit Baarovou. Ta se, bohužel, stala nedobrovolnou záminkou k povrchnímu vnímání jedné lidské tragédie s cejchem absolutní nenávisti. Baarová podle Renče není herečkou, ale prodejnou kurtizánou. Ale jak se říká, podle sebe soudím tebe. Možná, že tak nějak to ve skutečnosti bylo. (25.01.2016) (méně) (více)