Vyšší moc

Tak tohle je vztahová depina jak hroší prdel a jako na potvoru se mě trefila do takový divný vztahový situace, takže fakt mám chuť na pelyňěk, abych si trošku osladil náladu. Pokud jde o děj, tak mě teda absolutně neseděl, nebo pokud by si objevil ve vztahu nejěkej výser, tak by si k sobě vzal pomalu cizí lidi a všem říkal (a) ty duševně nejintimnější věci s tím, že budeš zranovat sebe, svýho partnera a přivádět do rozpaků ty lidi ? Jestli jo, tak já teda asi žiju na jiný planetě. A vůbec co scéna to pitomost, třeba s tím sněhem ke konci co to mělo jako znamenat. To je běžný, jít lyžovat když je sněžná mlha ? To si zase jednou vzala pitomost korunu a šla vládnout do filmu, ale ta atmosféra se musí filmu nechat, to každopádně. Viděno v rámci projektu Challenge tour 2015 jako film číslo 9. (05.04.2015)

Tzv. malé filmy nestíhám už sledovat vůbec, tenhle tip od kolegy jsem ale zhlédl. Dočkal jsem se klasického filmu, se spoustou náznaků a delších, pro herce vděčnějších scén. Film má zajímavý výchozí námět a zpracovává selhání jednoho z páru v podstatě nadčasovým způsobem. Závěr ten, že nám mužům to jde spíše v davu, vám nemusí dojít hned, ale potěší. Aspoň něco. (09.11.2017)

Zajímavá vztahovka natočená jako psychologické drama rodiny vytržené ze stereotypu domácí rutiny a vystavené zkoušce důvěry. Nedá se jí upřít smysl pro atmosféru daný střihem a výběrem hudebních motivů, stejně jako slušné herectví neokoukaných herců ze severu a konec konců ani schopnost místy tnout do živého. Čtvrtou hvězdičku ale nakonec přece jen nedám, protože místy se Östlund ztrácí v intelektuálních tezích, místo aby věcně charakterizoval problémy partnerského života. Někteří diváci včetně mě budou tak trochu tápat, co chtěl dejme tomu autor sdělit pěším sestupem hotelových hostů serpentýnami z hor vstříc civilizaci. Pokud je celý konflikt postaven na historce s lavinou, pak režisérovi uniká mnoho z lidské psychologie i z toho, co tvoří fundament partnerských vztahů. Podobná příhoda patří do kategorie těch, co dokážou naštvat, ale tak jako klesne zvířený lavinový sníh, opadnou záhy i emoce a střízlivě uvažující člověk se jim bude jenom smát. Mnohonásobně větší nebezpečí pro partnerskou soudržnost tvoří hysterický výlev sebelítosti, malosti a pohrdání sebou samým, jaký předvedl filmový hrdina tváří v tvář manželce. Patří k těm, co můžou navždy změnit pohled na partnera a snadno zničit perspektivu dalšího soužití. Mimochodem, i z hlediska dramatické stavby bylo pro film mnohem lepší nechat diváka balancovat v jeho sympatiích pro aktéry příběhu a nechat ho na vážkách, na čí stranu se nakonec přiklonit. Do zmíněné scény snímek nutil k přemýšlení, pak už jen k zaujímání postojů. Pokud bych byl ochoten pohlížet na lavinovou historku jako na katalyzátor dlouhodobě doutnající nespokojenosti, kdy stokrát nic umořilo osla a jedna jiskra dokáže nečekaně zapálit sud prachu, dávaly by mnohem víc smysl reakce i skutky všech členů rodiny. K tomu mi ale Östlund nedal žádné indicie a patrně to myslel přesně tak, jak to natočil. Celkový dojem: 60 %. (07.10.2014)

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)

[Be2Can 2014] Neviem sa zbaviť dojmu, žeby ma Östlundova chladná analytická štúdia otcovského archetypu prevráteného naruby zasiahla o poznanie viac, keby vypustil líniu s druhým párom, skrátil to cca o polhodinu a svoj komorný severský rukopis zovrel obsahovo i formálne do podoby antickej tragédie - to by pre zrozumiteľné vyjadrenie posolstva úplne postačovalo. I tak výnimočne dobre natočené (precízna práca so scénou, zo záberov na sneh mrazí a niektoré pasáže sú nepríjemne fyzické), zostrihané (významové prechody a použitie hudby vytvára niekoľko úchvatných momentov) a zahrané (Johannes Kuhnke dominuje). Rozvrátenie tradičnej rodiny od základov ako vnútorná lavína a záverečné vztiahnutie myšlienky z jedinca na spoločnosť je od začiatku premyslenou konštrukciou, na ktorú odvoláva už samotný názov a ktorú završuje absurdná peripetia s autobusom. Navyše je Ruben Östlund brilantným psychológom, ktorý na jednu stranu svoje observačne snímané postavy (nechýbajú dlhé statické zábery a rozdelenie na jednotlivé dni evokuje denníkovú formu pri ktorej už takmer očakávame, kedy postava začne rozprávať na kameru) poľudšťuje, a na stranu druhú odstupom od látky vytvára chvíle, v ktorých fungujeme opačne - zo strachu z pripustenia si, že by sme reagovali rovnako, sa uchyľujeme k smiechu. A práve to sú najsilnejšie okamihy filmu, ktoré ho posúvajú o úroveň vyššie oproti podobne zameraným dielam. 80% (14.10.2014)