Naqoyqatsi

Završení projektu ve velkém stylu. Z reálného života zbyl jen předmět mediální abstrakce. Nastává éra simulace, technických obrazů, fabulace, programování. Prakticky žádný záběr (snad kromě nemluvňat, což má zřejmě symbolizovat přirozenost) není snímán normálně - vše pouze prostřednictvím filtrů nebo termovizí. Nekončící komputace ve světě, který je vnímán pouze skrz monitory, podávající naprosto falešný obraz... A k tomu ta úžasná reklama se slečnou a hamburgerem. (1001111001., 10011. 100. 11111011011) (21.04.2011)

Až po dopozeraní posledného dielu Hopi trilógie, som dostal ucelenú predstavu o čom Reggio neustále hovoril. Aj keď aspekty jeho názoru boli viditeľné vo väčšej alebo menšej miere aj v predchádzajúcich častiach až Naqoyqatsi ukazuje úpadok spoločnosti tak, aby to v nás vzbudilo nechuť a prinútilo nás to zamyslieť sa nad sebou. Aspoň si myslím, že film má obsahovať takéto posolstvo. Philip Glass sa vrátil k predchádzajúcim hudobným motívom a celkovo je film viacej digitálny a viacej štylizovaný ako tomu bolo v predchádzajúcich snímkoch - tým sa stáva doslovným, viacej zrozumiteľným, ale po prvej pol hodine už neprinesie nič nové a stáva sa fádnym a nudným. Aspoň pre mňa. Neviem či to bolo rozpoloženým v akom sa nachádzam, že na mňa ani jeden z filmov nedokázal zapôsobiť, ale verím tomu, že podobne ladené filmy si svojich fanúšikov nájdu. Mne aj napriek záľube v poetických dokumentoch neponúkli nič, o čom by som bol schopný dlhšie diskutovať, aj keď význam, ktorý majú im rozhodne neberiem. Rovnako ako predchádzajúce diely som to pozrel, ale vracať sa k tomu nemienim. (19.02.2012)

Po delší době jsem si zkompletoval tuhle pozoruhodnou trilogii (Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a právě Naqoyqatsi). Předchozí dvě části se mi líbily, dokázal jsem se s tvůrci naladit na stejnou vlnu a ponořit se do sledování. U poslední části tomu bohužel tak nebylo, líbila se mi nejméně a dodíval jsem se na sílu. Tvůrci se bohužel shlédli v technice a v různých obrazových filtrech. Místo úchvatných obrazů naší planety a společnosti, nabízejí rentgeny, ikony, různé technické detaily, portréty známých osobností a většinou je to v podivném filtru. Technická stránka mě extrémně rušila. Navíc opět platí, čím víc chtějí tvůrci být moderní, tím více jejich dílo zastará. Pohledy na moderní techniku o dvacet let později nikoho neuhranou. Vytratilo se pro mě tak to největší kouzlo - ponoření se do nádherných obrazů pospojovaných do fungujícího celku s výtečným vyzněním. To byla charakteristika prvních dvou snímků. Naqoyqatsi je pro mě sled odpudivých obrazů slepených do nefunkčního celku, který poselství autorů vyznít nenechá. No aspoň jsem u toho naloupal nějaké ořechy, slabé dvě hvězdy z úcty k předchozím dílům. (23.01.2022)

Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Budeme se rozplývat nad Reggiovou tvorbou (jejíž impakt by byl sotva poloviční, kdyby nebylo Glassovy hudby) a to je vše. Režisér má tudíž svědomí čisté (neb stvořil, k čemu byl vnitřně puzen) a divák má o čem přemýšlet (nebo alespoň předstírat, že tak činí). Je to dobré, je to zneklidňující a mnohé odhalující. Ale, že by zase až tak moc? A jsme na začátku:Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Robert Holdstock kdysi použil metaforu seškrábnutí civilizace, bující na těle universa (vysávajíc a ničíc je) a vidlácká Pantera blahé paměti burácela: "Drag The Waters Of War Just Like Never Before" (spisovatel fantasy hororů i banda groove metalistů měli překvapivě pravdu a dokázali ji komunikovat účelněji než film cílený na mladé intelektuálské publikum). Agresivitu netřeba eliminovat, nýbrž transformovat. V intenzitu (třeba takovou jakou sluje Glassova muzika a na druhém konci spektra některé sludge kapely, či Killing Joke). V kreativitu. V hledání. V empatii. Bez uzardění i v charitu. V niterný pokoj přemáhající zlobu. V cokoli smysluplného. Toto je ryze osobní vsuvka a není míněna jako urážka Reggiových snah; prostě nesnáším ten všudypřítomný didaktický podtón (btw: Život je přece taky boj). Ale třeba se mýlím a Reggiovy pohyblivé obrázky mají větší sílu, než mi připadá. Peace. (26.09.2010)

Godfrey Reggio pompézně zakončil svoji "qatsi trilogii", která v různých formách konfrontovala lidstvo s přírodou. Stejně jako u předešlých dílů i v Naqoyqatsi podléhá divák čistě subjektivním vjemům, na jejichž různorodosti se podílí dosti abstraktní ztvárnění, prodchnuté hypnoticko-magickou hudbou z pera Philipa Glasse. Chvílemi až nepříjemně předimenzované záběry mohou působit chaoticky, ve spojitosti s nosným tématem filmu se ale není čemu divit. Život a technika (stejně jako život a boj a spousta jiných variant). Život v neustálém shonu, propojenosti, svázanosti, bezduché masovosti a válečné zuřivosti. A technika, která jde ruku v ruce s člověkem. Schopná mu pomoci, zároveň ho obtěžující či v nesprávných rukou stávající se věcí destrukční, přesahující rámec našeho chápání. Kdo přistoupí na režisérovu hru a nechá se unášet devadesát minut v něčem naprosto odlišném, nebude zklamán. Komu i po půl hodině bude připadat, že kouká na nekonečně dlouhý psychedelický videoklip bez špetky smyslu, může si jít raději číst. (22.03.2004)