Tobě hrana zvonit nebude

To se takhle tenkrát běžel maratón. Vyhrála to nějaká pani v růžovym (rudym) kostýmku, ale zbytek závodících měl pocit, že si cestu zkrátila a v cíli si to s ní chtěl pěkně vyříkat. No jo, trošku se to vymklo a vítězka skončila v nemocnici. A tak zasedla disciplinární komise, která měla pro příští závody diskvalifikovat ty z běžců, kteří se cítili nejublíženěji. A taky že se jí to povedlo. O tom, jestli vítězka podváděla nebo ne, se pochopitelně nejednalo. Jedna z nesjstrašnějších propagandistickejch sraček! (15.04.2012)

Po všech stránkách hrůzný film, ale nesmírně zajímavý a pozoruhodný dokument své doby. Nám nepamětníkům slouží jako skvělý a autentický referát o tom, jak události roku 1968 chápala KSČ, umožňuje nám nahlédnout na její oficiální „správné“ pojetí těchto událostí. Film je zajímavý ještě tím, že se natáčel v Hradci Králové, což je několikrát velmi dobře poznat. (25.09.2008)

Můj další ponor ke dnu filmového umění. Trapl, podivná figura, kterému normalizace přinesla šanci režírovat několik (hrozných) filmů natočil propagandu nejhrubšího zrna, zlou a pitomou (tak pitomou, že ve výsledku, předpokládám , kontraproduktivní). Těžko najit něco podobného, snad Za volantem nepřítel, která je až fyzicky nepříjemná. Na začátku filmu proběhne lynčování ženy funkcionáře, do toho dav kýve autem a rozhazuje ovoce (záběr na rozšlápnuté jablíčko), do toho cynický úšklebek chuligána: "To je taky demokracie, pane profesore". Odvážná prokurátorka se nenechá zastrašit výhružnými telefonáty a jde pravdě naproti. Herecké výkony jsou hrozné, dialogy příšerné, režie k smíchu. Petrovická ví, že "Bez Sovětů nejsme nic", v myšlenkách recituje Šrámka a deklamuje Hemingwaye, který se jistě při remiéře několkrát obrátil v hrobě : Proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. A co že dělá divadelně lynčovaná manželka funkcionáře, když je puštěna z nemocnice? Jde se svým synem položit kytku k památníku rudoarmějců. Chtěl sjem se podívat ještě na divadelní hru, ale myslím, že tahle traplovnina mi stačila. (13.07.2011)

Geniální srágora. Propagandistický majstrštyk natočený bez špetky talentu. Ale je dobře, že existují bizarní tvůrci a jejich bizarní výplody. Toho si byl vědom už Rudolf II., který vedle sbírky hodnotných uměleckých děl měl i speciální kabinet kuriozit. Právník a režisér-diletant Vojtěch Trapl je takový český Ed Wood, na rozdíl od něho ovšem netočil z lásky k filmu, ale z lásky ke straně. Interiéry jsou zařízené tak uboze, že i televizní Bakaláři jsou proti tomu výpravným velkofilmem. Ale díky tomu je portrét Julia Fučíka od Maxe Švabinského v kanceláři hlavní hrdinky na té prázdné papundeklové stěně nepřehlédnutelný. A ta soudružka prokurátorka je poetická duše: když se prochází městským parkem, v hlavě jí znějí verše. Exteriérové scény jsou vůbec výživné, např. ta, ve které se pomýlení vlasatí mládežníci („vypadají všichni stejně, jsou zarostlí jako opice,“ říká o nich postarší uvědomělá svědkyně) srocují za účelem zlynčování soudružky Balcarové, která se bude vracet z pietní návštěvy hrobů rudoarmějců, a za zvuků maďarského bigboše si krátí čas demolováním zaparkovaných aut. Scéna z továrny, kde přesvědčují soudruha Balcara, aby podepsal prohlášení „2000 slov“, je trochu slabší, ale taky ujde. Soudruha Balcara hraje herec Karel Vochoč. A pak je ve filmu ještě jiná postava, která se jmenuje Karel Vochoč, ale tu už nehraje herec Karel Vochoč, tu hraje nějaký jiný herec. A hlavní soudružka všechno neochvějně ustojí, v závěru i za pomoci sekretářky s geniální pamětí, a ještě stihne vlepit morální políček svému oportunistickému manželovi. - Co s tím? Pět hvězdiček i odpad zároveň, záleží na úhlu pohledu. A ten by v případě takových bizarností asi neměl být jen striktně esteticko-humanistický, ale zároveň i historicko-sociologický. A jako dokument doby je toto dílo nenahraditelné. Ještě že byl JUDr. Vojtěch Trapl tak dokonale talentuprostý, jinak by jeho film upadl v zapomnění a nestal se málem kultovním. - A obžalovaný Brebera byl usvědčen, zamyslel se, konečně prohlédl a řekl: „Pane předsedo, jak jsem jen moh bejt tak blbej?“ (14.08.2012)

Snesu hodně, ale co je moc, to je příliš. Černobílejší ztvárnění postav v žádném jiném snímku československé kinematografie z období normalizace snad už ani nelze zhlédnout, pokud není režisérem Vojtěch Trapl či Karel Steklý. Udělat z novináře absolutního trotla, který předá prokurátorce důkazní materiál, jímž si sám na sebe uplete bič – idiotštěji to snad ani vymyšleno být nemohlo. Nepřesnosti ve jménech postav – pán, který tak miluje svou hospůdku, se nejprve prokurátorce představí jako Matěj Brebera, při přelíčení je z něj však najednou Viktor B... A jestli měl bejt vtípek to, že jeden ze svědků lynče se ve filmu jmenuje Karel Vochoč, zatímco skutečný Karel Vochoč zde hraje inženýra Balcara, no, nevím... A dále vše to, co zde zmínili už jiní, kteří film právem odsoudili do propadliště dějin. Schematismus nakvadrát, v mnohém snad schematičtější než v 50. letech. Never more!!! (09.11.2010)