Tobě hrana zvonit nebude

Břídil Trapl nezklamal, natočil tezovitý, pseudointelektuální a proklamativní film, v němž jsou navíc všechny postavy černobílé. Samotná myšlenka boje prokurátorky proti zlu spáchanému v rámci davového šílenství by přitom mohla být velice nosná. To by ji ovšem svým neumětelstvím nesměl znásilnit zrovinka Trapl. K veškerým nešvarům tohoto filmu bych doplnila ten, který mne zaráží nejvíce. Traplovi se podařilo režírovat Růžka tak, že i jeho kreace vyznívají trapně. Neuvěřitelné. Tímto si tento snímek zařazuji na druhé místo mého osobního žebříčku nejhorších československých filmů. Na vedoucím místě stále zůstávají Talíře nad Velkým Malíkovem. (03.05.2019)

Peklo na zemi, aneb mechanismy normalizace obnažené až samu hranici trapnosti, neumělosti a ideologického balastu, jehož křečovitost si díky absenci esenciálního nadšeni nezadá s kinematografií 50. let. Trapl zřejmě zapomněl, že nerežíruje rozhlasovou hru, herci jsou bohužel po většinu času vidět. Naprosto bizarně působí lyrické vsuvky, které matlají detailní záběry na kaluže, hroby rudoarmějců, růže a pekelný švorckovský přednes Jiřiny Petrovické. To, co se děje na rovině ideové, bych bez váhání označil za kolotoč pro mentálně zaostálé. Legitimizace srpna 1968 na obrazu socilogického vzorku spodiny, která zneužije tzv. "svobodu" k lynčování uvědomělých soudruhů a zamazávání vlastních hříchů z let 50., probíhá na tak kreténské úrovni, že uražen se musel cítit i dobový divák. Smutná skutečnost, že normalizační idelogie zcela postrádala svůdný utopický moment a byla založena na bohapustém falšování, tu vystupuje na povrch se vší obludností. Nicméně pokud odhlédneme od dnešních předsudků a sledujeme film jako dílo insitního pitomce, který chtěl vytvořit cosi jako satiru a společenské drama, jedná se o jeden z nejzábavnějších snímků v dějinách filmu. (29.10.2008)

Snesu hodně, ale co je moc, to je příliš. Černobílejší ztvárnění postav v žádném jiném snímku československé kinematografie z období normalizace snad už ani nelze zhlédnout, pokud není režisérem Vojtěch Trapl či Karel Steklý. Udělat z novináře absolutního trotla, který předá prokurátorce důkazní materiál, jímž si sám na sebe uplete bič – idiotštěji to snad ani vymyšleno být nemohlo. Nepřesnosti ve jménech postav – pán, který tak miluje svou hospůdku, se nejprve prokurátorce představí jako Matěj Brebera, při přelíčení je z něj však najednou Viktor B... A jestli měl bejt vtípek to, že jeden ze svědků lynče se ve filmu jmenuje Karel Vochoč, zatímco skutečný Karel Vochoč zde hraje inženýra Balcara, no, nevím... A dále vše to, co zde zmínili už jiní, kteří film právem odsoudili do propadliště dějin. Schematismus nakvadrát, v mnohém snad schematičtější než v 50. letech. Never more!!! (09.11.2010)

To se takhle tenkrát běžel maratón. Vyhrála to nějaká pani v růžovym (rudym) kostýmku, ale zbytek závodících měl pocit, že si cestu zkrátila a v cíli si to s ní chtěl pěkně vyříkat. No jo, trošku se to vymklo a vítězka skončila v nemocnici. A tak zasedla disciplinární komise, která měla pro příští závody diskvalifikovat ty z běžců, kteří se cítili nejublíženěji. A taky že se jí to povedlo. O tom, jestli vítězka podváděla nebo ne, se pochopitelně nejednalo. Jedna z nesjstrašnějších propagandistickejch sraček! (15.04.2012)

Geniální srágora. Propagandistický majstrštyk natočený bez špetky talentu. Ale je dobře, že existují bizarní tvůrci a jejich bizarní výplody. Toho si byl vědom už Rudolf II., který vedle sbírky hodnotných uměleckých děl měl i speciální kabinet kuriozit. Právník a režisér-diletant Vojtěch Trapl je takový český Ed Wood, na rozdíl od něho ovšem netočil z lásky k filmu, ale z lásky ke straně. Interiéry jsou zařízené tak uboze, že i televizní Bakaláři jsou proti tomu výpravným velkofilmem. Ale díky tomu je portrét Julia Fučíka od Maxe Švabinského v kanceláři hlavní hrdinky na té prázdné papundeklové stěně nepřehlédnutelný. A ta soudružka prokurátorka je poetická duše: když se prochází městským parkem, v hlavě jí znějí verše. Exteriérové scény jsou vůbec výživné, např. ta, ve které se pomýlení vlasatí mládežníci („vypadají všichni stejně, jsou zarostlí jako opice,“ říká o nich postarší uvědomělá svědkyně) srocují za účelem zlynčování soudružky Balcarové, která se bude vracet z pietní návštěvy hrobů rudoarmějců, a za zvuků maďarského bigboše si krátí čas demolováním zaparkovaných aut. Scéna z továrny, kde přesvědčují soudruha Balcara, aby podepsal prohlášení „2000 slov“, je trochu slabší, ale taky ujde. Soudruha Balcara hraje herec Karel Vochoč. A pak je ve filmu ještě jiná postava, která se jmenuje Karel Vochoč, ale tu už nehraje herec Karel Vochoč, tu hraje nějaký jiný herec. A hlavní soudružka všechno neochvějně ustojí, v závěru i za pomoci sekretářky s geniální pamětí, a ještě stihne vlepit morální políček svému oportunistickému manželovi. - Co s tím? Pět hvězdiček i odpad zároveň, záleží na úhlu pohledu. A ten by v případě takových bizarností asi neměl být jen striktně esteticko-humanistický, ale zároveň i historicko-sociologický. A jako dokument doby je toto dílo nenahraditelné. Ještě že byl JUDr. Vojtěch Trapl tak dokonale talentuprostý, jinak by jeho film upadl v zapomnění a nestal se málem kultovním. - A obžalovaný Brebera byl usvědčen, zamyslel se, konečně prohlédl a řekl: „Pane předsedo, jak jsem jen moh bejt tak blbej?“ (14.08.2012)