Režie:
Bernardo BertolucciScénář:
Gilbert AdairKamera:
Fabio CianchettiHrají:
Michael Pitt, Eva Green, Louis Garrel, Robin Renucci, Anna Chancellor, Jean-Pierre Léaud, Jean-Pierre Kalfon, Valentin Merlet, Florian Cadiou, Lola Peploe (více)Obsahy(1)
Autor završuje snímkem SNÍLCI pomyslnou trilogii pařížských filmů, kterou zahájil KONFORMISTOU a v níž pokračoval POSLEDNÍM TANGEM V PAŘÍŽI. Tři postavy příběhu se na pozadí studentských nepokojů kolem roku 1968 v Paříži oddávají podobným hrám jako kdysi Marlon Brando a Maria Schneiderová v nejproslulejším Bertolucciho díle. Mezi experimentováním, kam až lze dojít ve svobodném sexu, si dvojice sourozenců a její náhodný host z Ameriky libují v neustálých citacích z kultovních filmů. Ventilují svou zlobu vůči nepřítomným rodičům, jejichž peníze vesele projídají. Film je Berolucciho nostalgickým ohlédnutím za vlastní minulostí. Na rozdíl od svých tehdejších radikálních postojů, dokáže dnes vidět své hrdiny s ironickým odstupem a něhou. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (306)
Pokud jste měli dojem, že není snad nic krásnějšího než pohled na Monicu Bellucci v podobně "odhaleném" snímku Zvrácený, nejspíš po tomto filmu možná pozměníte názor. První film, ve kterém jsem viděla Evu Green v její celistvé kráse a byla jsem okouzlena. Velmi působivý a zajímavý snímek, plný nahoty, otevřených sexuálních scén, filozofie (kupříkladu vize o zapalovači byla úžasná) a hovorů o filmu s odkazy na něj. Michaela Pitta příliš ráda nemám, ale tady byl v roli zaskočeného mladíka excelentní. Stejně jako krásný, černovlasý Louis Garrel. Snímky jako Snílek jsou těmi, ve kterých zřejmě jen velmi zřídka uvidíte většinu těch nejslavnějších Hollywoodských hvězd. A nejspíš je to tak dobře. Taková díla prezentují spoustu volnosti, nespoutanosti a otevřenosti. Což je v metropoli úspěšného a pozlaceného Hollywoodu hodně vzdálená a odstrčená kolej, přes kterou příliš vlaků nejezdí. ()
Film, který staví na pocitech, francouzské nespoutanosti, snaze šokovat. Dvojčata, jejichž vzájemný vztah je, zdá se, o trochu víc než jen sourozenecká láska. Nesmělý americký student, který s dvojčaty sdílí lásku k filmu a studuje v Paříži. Rodiče, odjíždějící na venkov a nechávající dětem volný celý dům... A orgie můžou začít... Snílci jsou ale citlivější, než se zpočátku nebo po přečtení libovolného obsahu děje můžou zdát. Nahotou a sexem režisér nešetřil, film nemá v podstatě žádný pořádný děj, ale přesto je na něm něco, co ho žene dopředu a co ho dělá zajímavým. Mně osobně se nejvíc líbily pasáže, kdy byl děj prostříháván se starými filmy (dvojčata totiž hrají hru "poznej, z jakého filmu je to, co teď předvádím"), uvolněná atmosféra a úžasná kamera. ()
Tak tohle je prvotina Evy Green. Ta je jako vždy okouzlující. :) Jinak je to dost zvláštní film. Moc se tam toho neděje. Celý týden se jenom flákají. A až na pár dobrých scén je to docela nuda. Hlavně vztah těch sourozenců je docela divný. Taky se mi moc nezdálo, že by ho hned po pár dnech zvali k sobě domů. A závěrečnou reakci rodičů jsem taky nepochopil. Celé to vedlo k revoluci. Bohužel neznám ani ty filmy, nad kterýma se tam rozplývali, takže to asi dostatečně neocením. Ale je to určitý odraz té doby... "Chceš ze mě udělat chlapečka?!" ()
Snílci se sice snaží honit více zajíců, než by bylo zdrávo, ale i tak zůstávají energií nabitou podívanou, kde nejpůsobivěji vyznívají režisérovy snahy zachytit lásku ke kinematografii. Revoluce i incestní vztah dvou hrdinů zůstávají na druhé koleji a nejsou vylíčeny jinak než efektně (a že dívat se na Evu Green je radost). I tak se mi ale Snílci hodně líbili. Ale mohlo to být ještě lepší. *** 1/2 ()
Bertolucci je jako malé dítě, které se nedokáže soustředit na jedno téma a patřičně ho rozvíjet. Jednou si hraje s filmem jako takovým, pak přeskočí k sexem prodchnutému vztahovému dramatu jedné podivné mladé trojice, aby nakonec zauvažoval o revoluci jako o zdánlivému vyřešení všech problémů (to zdánlivého zdůrazňuji). Zkrátka se jedná o tři rozdílné kapitoly, které mě příliš nepřesvědčily o vzájemné souvislosti důležitosti v příběhu. Což je škoda, protože samy o sobě fungují více než dobře viz komentář Douglase. ()
Galerie (230)
Zajímavosti (11)
- Režisér Bernardo Bertolucci byl velice nadšen z toho, jak přirozeně se herci chovali při natáčení scén obsahujících nahotu, že scénu, kdy všichni tři leží nazí ponechal delší. (HellFire)
- Z četných filmových odkazů můžeme jmenovat tituly: Modrý anděl (1930), Světla velkoměsta (1931), Zrůdy (1932), Zjizvená tvář (1932), Páni v cylindrech (1935), Paisa (1946), Žijí v noci (1948), Johnny Guitar (1954), Zriodila se hvězda (1954), Rebel bez příčiny (1955), Dotek zla (1958), Nikdo mne nemá rád (1959), U konce s dechem (1960), Jules a Jim (1962), Banda pro sebe (1964), Bláznivý Petříček (1965), Persona (1966), La chinoise (1967), Chladnokrevně (1967), Butch Cassidy a Sundance Kid (1969), Langlois (1970), J'ai faim, j'ai froid (1984). (NinadeL)
- Na konci filmu zazní krátký úryvek písně „Non, je ne regrette rien“ (česky: „Ne, ničeho nelituji“) Édith Piaf, která ji nazpívala roku 1959. Hudbu složil Charles Dumont a slova napsal Michel Vaucaire. (noelcoward73)
Reklama