Volyň

Smarzowski si v těch válečných depkách zřejmě libuje. Po Růženě stvořil další nervydrásající záležitost, ve které si už vůbec nebere servítky a ukazuje Volyňský masakr se všemi děsivými detaily, které přinesl, což kulminuje v závěrečné půhodině, ze které jsem měl oči navrch hlavy. Válečné hrůzy ještě umocňuje fakt, že místy se film divákovi snaží namluvit, že teď už by mohlo být dobře, ale hlavní hrdinka hrající si s dítětem či slunečná sklizeň jsou jen předehrou pro ještě šílenější zvěrstva, než do těchto chvil příběh nabídl. A šílený je i fakt, že se Poláci s úlevou uchylovali pod ochranu německých okupantů. Herecky bez výhrad a zajímalo by mě, kde byla dosud zašitá Michalina Łabacz. Je úžasná. Suma sumárum, dokonalý film, který už nechci nikdy vidět. 100% (02.04.2017)

Film začíná poměrnou dlouhou scénou z vesnické svatby, na níž se berou Polka s Ukrajincem. Sledujeme obě skupiny lidí, kteří se odlišují nejen národností, ale i vyznáním. Kamera nás provází dobovými zvyky a zpěvy a občas zachytí útržky rozhovorů, v nichž se dozvídáme o problémech mezi obyvateli, kteří však slaví v pospolitém a radostném duchu. Tento úvod se může zprvu jevit jako příliš detailní, postupně však vychází najevo, že tvoří silný kontrapunkt ke zbytku štědré 150minutové stopáže. Forma vyprávění trochu připomene ruskou klasiku Jdi a dívej se, v níž očima mladíka, který prochází krajinou, sledujeme válečné hrůzy. Tady je hlavní postavou mladá Polka Zoša (vynikající Łabaczová), která je nucena si vzít bohatého sedláka. Během několika měsíců zažije tolik hrozivých událostí a je svědkem takové množství zvěrstev, že jen těžko udržuje jakoukoli mentální rovnováhu. Scény vyvolávají pocit, že uplynuly spíše desetiletí, což však konvenuje se zážitky ženy, pro niž musela válka trvat subjektivně velmi dlouho. Režisérovi by se dalo vyčíst, že Zoše nakládá až nesmyslně mnoho tragédií, které působí zcela nereálně. Její postavu však lze vnímat v metaforické rovině jako ztělesnění všech dotčených obyvatel, kteří zažívali nevýslovné hrůzy banderovců, jež nespočívaly jen v děsivém násilí, ale v tom, že se soused obrátil proti sousedovi.//// Určitou slabinou jsou málo vykreslené postavy. Dialogy jsou omezeny na naprosté minimum a režisér vypráví spíše skrze sugestivní pohledy a pohyby protagonistů. Eliptická narace může být poněkud matoucí a občas kvůli ní nemají některé scény čas doznít./// Film ve zcela zaplněném kině uvedl sám režisér a už tehdy bylo jasné, že o něm bude ještě slyšet, což potvrdil Klerem, která v Polsku trhá rekordy a hýbe společností. [LFŠ 2017] (13.02.2019)

Připadalo mi to jako legendární Jdi a dívej se v polském verzi a viděno především pohledem ženy od rodiny Zofie Głowacké. Extrémní nacionalismus není patriotismus, ale extrémní svinstvo. Ve filmu je hezké srovnání kázaní dvou pravoslavných kněží jednoho, dle mého moudrého, druhého dle mého zlého. Surové násilí na konci filmu je silné. Chápu Ukrajince, že tento film nemají v oblibě. Nicméně se nemůžou divit, že někteří obyvatele nejen Evropy nemají v oblibě jejich glorifikaci Bandery a jeho band banderovců. Jinak nesmíme zapomínat, že na Volyni žili i Češi i ti by mohli vyprávět. Na závěr pár poznámek: co najdeš v žitě (pšenici, ječmeni), někdy je lepší tam nic nenajít nebo se nenechat najít. A když vám někdo pochválí básně, tak to nemusí vždy dobré znamení. (16.06.2020)

Filmová výzva 2018 - Polsko. Prvních dvacet minut jsem nadával, že pokud bych se chtěl dívat na nějaké polsko-ukrajinské lidové zvyklosti a tradice, pustím si nudný dokument a ne dvouhodinový celovečerní film. Celou dobu jsem nadával na příšerný, divný a doslova debilní střih. Ale tím svůj výčet výtek končím a pak už jen pěji chválu. Nejprogresivnější polský režisér současnosti opět nezklamal s velkou mírou naturalismu a silným příběhem. A navíc objevil další polskou Michalínu, která sbírá a ještě bude sbírat ceny. Druhá půle filmu mě znechutila, něco tak odporného jsem snad ještě nikdy neviděl a v životě by mě nenapadlo, že se člověk k jinému člověku může tak brutálně chovat, zvláště k ženám a dětem. Některé scény byly nesmírně drastické. Něco takového se už nikde nikdy nesmí opakovat. (10.06.2018)

(ne)Polidštěná (ne)adaptace Snyderových mrazivých Krvavých zemí v podobě ukrajinsko-polsko-německo-rusko-židovského (ne)soužití. Škoda jen rozkouskování do jednotlivých výjevů z pekel à la Jdi a dívej se na úkor soudržnosti. Postupně k tomu divák otupí stejně jako hlavní protagonistka. Zda to byl či nebyl účel a nakolik to je/není k užitku celkovému zážitku, je pak zcela jiná otázka. (08.04.2017)