The Bells Toll for the Barefooted
Režie:
Stanislav BarabášScénář:
Ivan BukovčanKamera:
Vincent RosinecHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Ivan Rajniak, Vlado Müller, Axel Dietrich, Radovan Lukavský, Ewa Krzyżewska, Jozef Sorok, Hugo Kaminský, František Gervai, František TörökObsahy(1)
I uprostřed války se dá nalézt lidský soucit. Slovenský válečný film z prostředí vysokých zasněžených hor o dvou partyzánech, mladém Němci a jedné barmance. Konec války se neodvratně blíží a německá vojska se začínají stahovat z okupovaných území. Malé šarvátky však stále panují vysoko ve slovenských horách mezi ustupujícími nacisty a partyzány. V jedné z nich se ocitnou také partyzáni Ondrej (V. Müller) a Stašek (I. Rajniak), kteří v přestřelce zastřelí dva Němce a podaří se jim zajmout jednoho mladého vojáka jménem Hans (A. Dietrich). Toho se rozhodnou odvést na štáb, aby jej velitelství mohlo vyslechnout a řádně s ním poté naložit. Po vyčerpávající cestě ale zjišťují, že byl štáb vypálen a jejich velení se nyní nachází bůhví kde. Ondrej a Stašek jsou tak uvězněni v zavátých horách společně s Hansem. Ten se ocitá v situaci, že by pro něj útěk do neznámých hor mohl být osudným, a tak je nucen svůj život vložit do rukou svých věznitelů. Hledání štábu se tak pro skupinu mění v zoufalé putování nevyzpytatelnou přírodou, kde je smrt neustále nablízku, stejně jako německý oddíl tankistů s nelítostným nadporučíkem v čele (R. Lukavský). A v horském tichu ke skupině již začínají doléhat i zvony vzdáleného kostelního umíráčku, které jsou hlasitější a hlasitější… Film režiséra Stanislava Barabáše vznikl podle scénáře Ivana Bukovčana a pojednává o absurditě a krutosti války, která způsobuje bolest všem bez ohledu na jejich věk, postavení nebo vlajku. Divákům ale také předkládá humanistické poselství o smyslu existence, soucitu, a také vážení si lidského života i mezi „nepřáteli“. Tento film byl po roce 1969 stažen z distribuce a znovu se objevil až po roce 1989. (Česká televize)
(více)Recenze (60)
Mal som nulové očakávania, šiel som na to iba ako na povinnú jazdu a skrátenie si času pred iným premietaním - a nakoniec sa z toho vykľul jeden z 5 najlepších slovenských filmov, aké som videl. Výborne napísaný, absolútne vťahujúci príbeh. Hrejivá oslava ľudskosti a občianskej neposlušnosti. ()
Nemá to v sobě tolik síly a krásy jako Piesen o sivom holubovi, chvilkama se režisér až moc vyžívá v zachycení vnitřních stavů postav, až se to míjí účinkem, přesto se mu daří vtáhnout nás do situace hrdinů a prožívat je s nima. O to víc s námi zatřese opravdu drsnej závěr, kdy chceme plakat a ptáme se proč? Naštěstí se neptáme tvůrců, ale obecně, proč vůbec musí docházet k takovým tragédiím, což vypovídá o hodnotě díla. ()
Tak teď nevím, jestli bylo skutečně Slovenské národní povstání jen o chrápání v partizánském srubu, sáňkování a broušení vyžilých Slovenek, nebo tam šlo i o něco víc. Ať už to bylo jak chce, filmu se musí nechat, že umí navodit atmosféru. ()
Tato "nadhera" ma vzdy dlhodobo obchadzala.... a po pozreti tomu este dlho tak aj ostane. 25 % ()
Na dobu vzniku velmi dobrý a povedený film. Herecké výkony, prostředí, záběry, všechno se mi líbilo. Jenom některé situace a činy byly méně pravděpodobné, ve skutečnosti by se tak nestaly, také konec byl předvídatelný, ale jinak nešetřím chválou. ()
Film mi vzdalene pripominal Kocar do Vidne. Zacatek je velmi zdarily, kdy dva partizani vedou mladeho zajateho nemeckeho vojaka. V dobe, kdy se na scene objevi civilni osoba ( Viera Strniskova ) film ale ztraci na intenzite a nebyt slusneho konce dam o hvezdicku mene. Jinak herecke vykony velmi dobre. ()
První co člověka přitáhne ke sledování tohoto baladického válečného snímku je skvělá varhanní hudba Zdeňka Lišky. Zaujme však i kamera a zejména pak scénář s výborně postavenými dialogy. Díky hodně němčiny film neztrácí ani na autenticitě. Film vypovídá o tom, že i v mezních životních situací, může člověk zůstat člověkem. Dva osamělí partyzáni nejprve zvažují, že se mladého německého vojáka zbaví, ale zvítězí v nich lidskost. Jejím vrcholem (aspoň z mého pohledu) je scéna, kdy jeden z partyzánů onoho německého vojáka holí břitvou (kterou by za jiných okolností klidně mohl použít k tomu, aby jej podřízl). ()
Tragický, poetický, lidský film z války. Měl malou chybičku ale klady tak převažují, že netřeba ji zmiňovat. "Mala si kanafas a čo máš teraz? Hovno." "Zase spim s chlapom, ten čo vymyslel válku musel biť buzerant". Ozaj krásně ste to natočili bývalí bratia!!! ()
Dvaja akože partizáni, jedna kurva a mlaďas. V snehu, v zime, väčšina filmu po nemecky bez tituliek a dej o piči, doslova. Zjecte mi kokot s takýmito "partizánskymi" filmami. ODPAD! ()
(44/2017) / Herecká two men show v podaní Rajniaka a Müllera a hlavne vďaka nim dvom vyznieva tento inak priemerný film možno lepšie ako na čo má. FIlm trošku chýba dynamickejší dej, na druhú stranu, podarilo sa vytvoriť docela hustú vojnovo beznádejnú atmosféru. (6/10) ()
Poměrně kvalitní film, ale čekal jsem bohužel mnohem více. Tato látka totiž slibovala výtečnou podívanou, přinesla však "pouze" dobrý film. Scénář, který popisuje cestu zasněženými horami, kterými se protloukají dva partýzani a jeden mladý Němec, je kvalitníí už ve svém jádru. Dalo se z toho však vytěžit mnohem více, především pak v psychologické rovině mezi mladým Němcem a partyzánským Slovákem. Dvě strany barikády musí táhnout za jeden provaz - toto mělo být ústředním vodítkem filmu, bohužel se do toho přimotaly i další dějové linky. Nicméně musím uznat, že mrazivá atmosféra a výběr herců byl skvělý. Především jsem pak byl potěšený mladým Axelem Dietrichem v roli mladého nácka, který byl neuvěřitelně přirozený, z očí mu šel strach, nenávist, ale i touha po tom někde zapadnout, někam patřit. Jednoznačně nejlepší scéna celého filmu je, jak partyzán (Ivan Rajniak) holí břitvou mladého Němce (Alex Dietrich) - zde se dva válečné pohledy dostaly co nejblíže sebe, a divák mohl jen sledovat, zda partyzán Němce podřízne, či mu bude nápomocný až do konce. ()
Malý počet postáv vytvára výbornú atmosféru a štokholmský syndróm tu funguje ako opak ponorkovej choroby. Takže nielen väzeň si obľúbi svojich väzniteľov, ale každý si obľúbi každého. Takýto harmonický vzťah je narušený ženou a postupne dochádza k ešte zaujímavejším zvratom. Všetko je skvele zahrané, hrdinovia vrátane mladého Nemca majú svoju charizmu, a tak to zaradzujem k tým lepším slovenským vojnovým filmom. –––– To je najhoršie na vojne, že musí spať takto chlap s chlapom. Ten, kto vymyslel vojnu, bol určite buzerant. ()
Perfektne rozpracované charaktery a znamenitá réžia Stanislava Barabáša, ktorý bol obdarený vysokým intelektom. Zaujímavá dávka psychológie primiešaná do osudov 4 hlavných postáv a nekonečne veľa krát omieľaná tematika druhej svetovej vojny. Tá však k svojej originalite potrebuje majstra a takýmto Stanislav Barabáš bez pochýb bol. ()
Výborný film, výborní herci, fantastická hudba, jednoducho 85%. ()
Tuzemských filmov, ktorým som udelil päť hviezd, je toľko, že ich spočítam na jednej ruke, možno dvoch. Toto je horská, komorná konverzačka, ktorej dialógy bavia od začiatku do konca. Je tu napätie, je tu trochu akcie a je tu dokonca aj humor. A hlavne sú tu excelentné herecké výkony. Zvony pre bosých je vďaka originálnemu scenáru veľmi ojedinelým filmom, ktorý bavil pred päťdesiatimi rokmi a bude baviť aj o päťdesiat rokov, je skrátka nadčasový. Len málokto o tom vie. Bez váhania 90%. ()
Film režiséra Štefana Barabáša vznikol v mierne uvoľnenej atmosfére 60-tych rokov, kedy sa aj na filmové plátno dostal režimom neprifarbený a objektívnejší pohľad na povstanie a pôsobenie partizánov počas 2. sv. vojny. V tomto duchu sa nesie aj snímka „Zvony pre bosých“, ktorej tvorcovia sa rovnako snažia o zobrazenie pravdy, aj keď je krutá až brutálna. Po obsahovej stránke možno film rozdeliť do dvoch častí. Prvá, popisujúca boj o prežitie partizánov a ich nemeckého zajatca, je presiaknutá chladom, krutosťou vojny, nebezpečenstvom číhajúcim nielen zo strany zblúdilej nemeckej jednotky, ale aj z nehostinnej prírody. Naproti tomu druhá časť, v ktorej vojakom skríži cestu žena, je akoby „posledným nádychom“ nádeje, ľudského porozumenia a lásky pred tragickým koncom.. ()
Velmi dobrý a působivý snímek ze zasněžených slovenských hor, kde se na malém prostoru rozehraje drama nejen o přežití. ()
Príliš filozofické. To by mi neprekážalo. V inom prípade. V tomto totiž išlo o zbytočné repete obdobných filmov slovenskej produkcie oných rokov : partizáni, sneh, Nemci, hory ... Zdeněk Liška síce stvoril hudbu nezabudnuteľnú, no Stanislav Barabáš v tomto prípade stvoril film priemerný. A s Piesňou o sivom holubovi neporovnateľný. Až žasnem, že v oboch prípadov ide o rovnakého režiséra. ()
Překvapivě dobré dílko. Zpočátku se mi to zdálo takové o ničem. Prostě dva ztracenci z bojů se pokoušejí vrátit ke sví jednotce a s sebou vezmou mladičkého německého zajatce, pak se rozhodují, co s tím, slavně potřou německou jednotku, která s náklaďákem uvázne v údolí, jen Vlado Müllera postřelí, ale všichni se vracejí do opuštěné a shořelé chajdy, bývalého to sídla štábu, kde najdou bezradnou kurvu, která si zde kdysi schovala svou výbavu. Tak jsem si říkal, tohle není nic. Ovšemže jsem to chápal jako psychologický snímek, v němž šlo o to, zda zachovat pravidla boje a zacházení se zajatcem, či se zachovat prostě lidsky a pochopit, že sedmnáctiletý mladíček se do války dostal omylem... A zde začal film nabývat silnějšího náboje - a vlastně to vyvrcholilo očekávaným špatným koncem. Jen ten Lukavský nějak neuměl zahrát negativní postavu velitelem německého wehrmachtu. ()
Film, který je výjimečný demytizací partizánského kultu, ale i “nepřátel“ na druhé straně. Právě díky postavě Němce totiž v sobě partyzáni nalézají poslední zbytky humanismu. Válka je zde odsunuta na druhou kolej, snímek jako by se odehrával v abstraktním bezčasí, čemuž dopomáhá i zasazení do zasněžené krajiny. Pomyslným nepřítelem je tu příroda, s níž partyzáni po celou stopáž bojují, a jejich vlastní nevyrovnanost (agresivní přístup k postavě barmanky či k mladému Němci). Vyvstává proto otázka, jestli je válka opravdu opodstatněním pro bezcitné chování postav, nebo spíše výmluvou, na kterou se odvolávají (přestože ji takměř nevidíme). A není to tak u lidí vždy? Přenositelnost příběhu do kterékoliv doby je o to silněji podpořena barokní hudbou Zdeňka Lišky. Poeticky laděný snímek, který relativizuje, zdali jsme mezi sebou schopni rozeznat skutečného nepřítele. A zdali pro nás existuje spravedlivý trest. I příroda dokáže být lyricky krásná, stejně jako chladně smrtící. Dokud zní zvony, naděje zůstává. ()