Na prahu války

Nádherný film plný moudrosti a lásky. Dýchá krásou rakouských Alp i sympatiemi s prostou rodinou, o které je celý příběh. Muž, syn, manžel a otec se nesklonil před mocí státu a zůstal věrný svému přesvědčení. A že k němu i k celé jeho rodině byla jeho rodná obec pěkně krutá. Krutí byli i dozorci, co se ho snažili všemožně zlomit. Marně. A do konce války zbýval rok a 7 měsíců. (18.03.2020)

Já si pořád říkal proč mi to těma nudnejma dlouhejma scénama, monologama a detailama na přírodu připomíná Tenkou červenou linii a pak to vidim (ta aspoň měla skvělý válečný scény a závěr se sebeobětováním dával smysl, ne jako tady). Dlouhej ucajdanej příběh jednoho idealisty, který si myslí, že svým “odbojem” spasí svět. Místo toho obětoval sebe a vlastně celou svou rodinu. Čím byl film delší, tím víc mě začínal hlavní “hrdina” srát a příběh nudit. Záběry z vesnice, kde místní burani nechávají rodině sežrat činy jejich otce mě taky nebavily. U sester chvíli člověk nevěděl která je která a ze začátku ani nebylo jasné, kdo co po kom chce. Starosta po Franzovi, manželka po Franzovi, sestra po Franzovi, Franz po všech ostatních. Velké zklamání. Hvězda za krásnou alpskou přírodu a obsazení, ale jinak naprostá ztráta času u rádoby uměleckého filmu s vyšším podtextem. (08.02.2022)

Jdi a dívej se, Deník venkovského faráře, Zánik samoty Berhof, Armáda stínů, Ať žije republika, Strom na dřeváky, Démanty noci, A co dále Baltazare, Diktátor, Obchod na korze nebo třeba seriály Bratrstvo neohrožených (pokud si ho správně pamatuji), Svět ve válce a Heimat - u Skrytého života jsem si neustále domýšlel témata, děje a postavy z těchto filmů. A také naopak: imaginárně jsem si přenášel zdejší dvě hlavní postavy i s jejich příběhem do světa těchto filmů. Čím víc jste jich viděli, tím víc se vám to bude líbit. Obohacující zážitek. V neposlední řadě to funguje jako polemika ke Scorseseho Mlčení! (03.05.2020)

Jednu věc prostě nepochopím: Proč poslední sekvence filmu o odpírači vojenské služby a přísahy Hitlerovi, katolickém blahoslaveném Franzi Jägerstätterovi, patří citátu od M. A. Evansové, známé pod pseudonymem George Eliot, která kromě toho, že žila nemravně, odmítala i křesťanskou víru! Jistě režiséra T. Malicka vedla k tomuto rozhodnutí nějaká hluboká myšlenka - třeba velkolepý úmysl, aby film oslovil i bezbožné! - ale můj chabý rozum tohle odmítá přijmout! (05.02.2023)

Je to slušné, ale rozhodně ne pro každého. Terrence Malick natočil dílo, které si určitě najde velké množství odpůrců. Na druhou stranu musím přiznat, že mě překvapilo doposavadní velmi pozitivní přijetí ve zdejších komentářích. A Hidden Life je totiž poetický film se vším dobrým i špatným co k tomu patří a pokud k němu divák přichází nepřipraven, může být cesta k jeho příjetí kostrbatá. Takovým divákem jsem i já. Úplně první potíž, kterou jsem se tímto filmem měl je jeho jednoduchost. Myšlenky, které podává skrze ústa jednotlivých postav jsou děsivě banální, ba, pokud to trochu přeženu, urážející. Často je podání některých myšlenek podbízivé až kýčovité. Kamera se pomalu posouvá, aby v celku zabrala nádherné lokace a chraplavý hlas přednáší fráze typu: Ten kdo stvořil tenhle svět, stvořil i zlo. Laciné je například i zmlácení dozorcem, které máme možnost sledovat očima hlavní postavy. Další věcí, která mě zaujala, je až adorování obrazu. Mizanscéna je tu pečlivě budovaná, ale záměrně neposkytuje malebnou ani romantickou atmosféru, ke které by snad alpské prostředí mohlo svádět. Malick nabízí krásné scenérie, ale mírnou desaturací barev, centralizací postav a destrukcí obrazu pomocí zvoleného ohniska nebo častého používání rybího oka jde rozhodně proti proudu obyčejné líbivosti. Používáním ne úplně tradičních záběrů - ať je to například zabírání postav bez hlav, či časté podhledy - se mu daří dostat do víru dění a divák má tak téměř pocit, že se v tyrolské vesničce ocitl osobně. To co se Malickovi povede ve stránce vizuální se mu však nedaří zvukově. Použití angličtiny znovu zmiňovat nebudu, chápu jej, i když nepůsobí příliš přesvědčivě. Nevhodně pak ale působí částečné podbarvení němčinou, která většinou doplňuje jako ten špatný jazyk negativní dojem z několika scén. Howardovo hudební podbarvení je klasickou, a občas dost násilnou, nápovědou k tomu, jaké emoce má scéna vyvolávat. Terrenci Malickovi se tak podařilo natočit téměř až agrikulturní poém, který nastoluje jednu důležitou otázku: Může být něco takového jako otázka morálky vůbec banální? (10.05.2020)