Návrat ztraceného ráje

je to slaboučké, hraní na něco, co není pravda.  On je VJ docela zajímavá postava, od agitek let padesátých přes další vývoj až k emigraci (ani v ní to neměl jednoduché, jak je v jeho pamětech jemně naznačeno). Možná i proto nepřipouštěl v Jihlavě diskusi. Je mi to líto.  Mrzí mne i pan Pucholt, kterého jsem jako teen miloval a byl skvělý herec, ale přece jen se za dobu co byl v Kanadě leccos změnilo. Touha po vlasti může vést, jak je vidět i k tomu, že si ji vykreslím takovou, jaká nikdy nebyla a nesmí mi na to nikdo sahat. A napíšu si krásné idylické dialogy, jakými ale nikdo nemluví. A je fakt, že neochota připustit jiný názor. byla na panu režisérovi strašně vidět. Jo kameru pan Šamkovič umí, ale je to prázdné (09.09.2022)

Jak píše Radek99, zdá se mi trochu nedoceněný tento zajímavý snímek, který vlastně jen ukazuje, jak žijeme. Zajímavý je také často dokumentární styl příběhu i pěkné zobrazení New Yorku. Ano, jsou zde místy scény, které jakoby se do filmu ani nehodí, ale vzápětí se ukazuje, že tam patří a neruší celkový ráz filmu. Pucholt sice působí hodně jako neherec, ale v průběhu filmu si to nějak sedne. Kdybych byl hodně kritický, dal bych asi i 50%, ale tentokrát jsem byl spokojený na 75%, 18.9.2014. (19.09.2014)

Návrat ztraceného ráje je velmi osobní zpovědí Vojtěcha Jasného. A pocta vynikajícím českým hercům, především těm, se kterými měl možnost pracovat. Vysvětluje. Pohnutky, důvody i pocity ztracení a vykořeněnosti. Snaží se o smířlivý tón ke starým křivdám minulosti. A vyjadřuje své rozčarování nad nevyužitým pokračováním při historické změně a přežívajícím přízemním pokrytectvím v chování a motivech lidí. I když naděje na lidskost je tu stále. Poetika již zestárla, převažuje smířlivost a pokus o otevření vlastní mysli každému, kdo o to stojí. Hlavní postavou příběhu a nositelem osobní výpovědi je český filmař v emigraci Jan Poutník (sympatický Vladimír Pucholt) v návratu do rodného kraje sladkých vzpomínek i usmířením se s křivdami temné historie. Usmíření osobní, partnerské i společenské. A stále se vztyčeným varovným prstem nedobrých lidských zlozvyků. Hlavní ženskou postavou je česká učitelka angličtiny Pampeliška (příjemná Ingrid Timková) jako pojítko vzpomínek bolestí i radostí minulosti a nadějí i upřímností budoucnosti. Důležitou postavou je americký filmař Adam (Adam Davidson) s romantickým přínosem i významem otevřené pomocné náruče. Z dalších rolí: Pampelišky zvídavý synek Joska (Jakub Laurych), snaživá starostka (Emília Vášáryová), odpuštění hledající varhaník Očenáš (zajímavý Vlastimil Brodský), s nezlomnou radostí přijímající život starostčin zeť Švanda (sympatický Ondřej Vetchý), Janova trpělivá manželka Dana (příjemná Jana Brejchová). stále živelný Strejček (Jiří Sovák), hlas kruté minulosti František (Radoslav Brzobohatý), hrdá vdova po Františkovi (Věra Galatíková), starý ochotník s dobrou náladou Karel Rada (Lubomír Lipský st.), nenasytný a všehoschopný Tichošlápek (David Matásek), osamělá Veselá vdova (Drahomíra Hofmanová), či Janovi rodiče (Josef Abrhám a Libuše Šafránková). Není to strhující dílo, nejde ani o volné pokračování Rodáků, je to především osobní zpověď pozoruhodného člověka se stále stejným vzkazem o potřebě lidskosti. (02.11.2016)

U tohoto filmu velmi záleží na náladě, ve které k vám přijde. Když jsem ho viděl poprvé, tak jsem si říkal: Dobře natočený, ale dost nuda. Ten filmový jazyk je zastaralý a dneska nemoderní a pomalý. Proto vás může oslovit jen když se dokážete zklidnit a přizpůsobit tomu pomalému tempu. Pokud k tomu přistoupíte s tím, tak kdy už se něco stane, tak se s filmem musíte minout. Děj není tak důležitý, je to opravdu bilance starého muže, který prochází svůj život a vidí, jak se během něj změnil svět a lidé. Možná k tomu člověk musí i dozrát, protože tohle mi při tom prvním sledování před asi 8 lety nedocházelo. (20.11.2009)

Každá jednotlivá scéna by byla skvělá v jiném, soudržnějším a lépe napsaném filmu. Když se nasází za sebou, tak je té poetiky a rustikální atmosféry až moc. Děj směřuje odnikud nikam, táhne se jako sopel a zajímavý není ani omylem. A aby byl dojem zmaru úplný, tak dialogy jsou nepřesvědčivě zahrané a křečovité až hrůza. Na prstech ruky bych spočítal všechny zajímavé momenty, a většinou jde jen o kousky, kdy úřaduje kamera a nikdo do toho zbytečně nemluví. Kdyby Vojtěch Jasný napsal lepší scénář, kdyby herci nepůsobili tak nepřirozeně, kdyby celý snímek nebyl tak zoufale samoúčelný a plný laciné filosofie či povrchní analýzy, tak by byl dojem o moc lepší. A kdyby tam režisér přidal dinosaury, tak by z toho byl Jurský Park. (29.01.2014)