Ucho

Obraz socialismu. Více nebo méně všichni žili v uzavřených skořápkách, více nebo méně je pořád něco ne zcela pojmenovatelného ohrožovalo a více nebo méně všichni měli pořád strach. Od autorů to v dané době byla neuvěřitelná statečnost se do tohoto filmu pustit. Nevznikal v roce 1967 nebo 1968, ale 1969, kdy už bylo jasné, že se pravděpodobně nikdy promítat nebude. Točili ho s entuziasmem, z vnitřní potřeby, že by se to mělo udělat, i když se s tím nedostanou ani do kina, natož pak na nějaký festival. (04.01.2006)

Co asi museli prožívat lidé, sledováni fízlovským režimem, doma, v soukromí? V tomto filmu se do dozvíte. Klaustrofobickou a depresivní atmosféru ještě podtrhuje černobílý materiál a flashbacky ze soudružského večírku. Jiřina Bohdalová, vyjádřená slovy, jednoznačně za šest :-) Nejlepší film Karla Kachyňi. (10.05.2003)

Když se dá dohromady propracovaný scénář "ze života" a spousta skvělých herců s režisérem na vrcholu, nemůže vzniknout nic než výtečný film. Přestože situace hlavních hrdinů není nijak humorná, musel jsem se mnohdy nad tou komičností a absurdností až smát, nad tím jejich vzájemným hádáním se a projevovanou nenávistí, která je však paradoxně spíš projevem lásky či vzájemné potřeby a důvěry. Flashbackování na papalášskej večírek krásně ukazuje, jak mnohdy nevinné situace vypadají náhle naprosto jinak a v atmosféře paranoie taky mnohem hůř. Ovšem nikdo by neměl zapomínat, že se jedná o vysokého státního úředníka, který je sice sledován a nemá žádné soukromí, ale přesto je funkcionářem a vlastně přinejmenším na oko přikyvujícím dobrým komunistou. Jeho situace je tížívá hlavně v tom, že má co ztratit. Že ho můžou zavřít nebo označit za nekalý živel a poslat třeba do Jáchymova nebo rovnou na šibenici. Sledování například disidentů sice taky narušovalo osobní soukromí (jakpak by ne?), ale tito už nemuseli cítit panický strach a nemuseli si dávat deku na podlahu v kuchyni, když chtěli třeba jen "filipinkovat" (jak ve filmu hezky říká Bohdalka). A s předposlední větou filmu se bezvýchodnost jejich situace rozvine naplno a divák už nestačí koukat na jednou zase naprosto zdrcující a překvapivou pointu. (13.11.2006)

Film, který by se skutečně hodně těžko hledal v jiné, než v československé kinematografii. Pravdivé pokrytectví doby a jasná politická moc, zkoušející svou (ne)omezenost. Manželský rozkol se nakonec mění ve strach, před okolním světem. Nádherný kontrast manželského domu, jako pevnosti, která je postupně dobývána kolegy soudruhy. Zesměšňující pohled na každodenní realitu režimu, v podání Jiřiny Bohdalové, je výborný. Stejně tak i dramatická část. Precizní režisér Kachyňa je mistrem podobných zvratů a vlastně i filmů. Vynikající záležitost. (15.10.2012)

Všudypřítomné ,,ucho" poslouchá a zaznamenává... Jeden z nejdrsnějších a nejsugestivnějších československých psychothrillerů jaký jsem kdy viděl. Sugestivní a všudepřítomná atmosféra strachu a napětí a k tomu velice zvláštní a tajemná hudba od Svatopluka Havelky. V té době opravdu neobvyklý Karel Kachyňa. Film byl samozřejmě jak už zde bylo několikrát napsáno na dlouhá léta jen trezorovou záležitostí, podobně jako třeba Skřivánci na niti či Smuteční slavnost.Teprve v roce 1990 byl uveden do kin, kde diváci tehdá mohli na vlastní oči spatřit a poznat, jak působivá obžaloba totalitního systém (STB) byla napsána a natočena ještě před normalizací. Byla to opravdu velká herecká příležitost pro oba hlavní protagonisty. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová asi ve svých nejzávažnějších rolích jaký kdy sehráli ať už ve filmu či v divadle a role které do maxima plně využili. Jinak z odstupem času Jiřinku dnes vůbec už nemusím, dnes je její zaměření a herectví už úplně o něčem jiném..? Škoda. (03.12.2006)