Už zase skáču přes kaluže

V rámci školního projektu vybrali pedagogové českého jazyka právě toto filmové zpracování "povinné četby" od A. Marshalla. Čekal jsem u žáků 7. tříd úplný propad tohoto filmu. Ani jsem se na ten film nechtěl podívat dopředu, říkal jsem si, že mi bude stačit, až to uvidím ve škole. A viděl jsem... a zíral jsem a vlhly mi oči, a fandil jsem tomu "usmrkanci" a byl na něj hrdý jako kdyby to byl můj vlastní kluk... Získal si mne nejen ohromě milý a přesvědčivý výkon Vládi Dlouhého, ale i vše kolem toho: střih, kamera, scénář, režie. Smutný přííběh se silným akcentem na osobní statečnost a houževnatost, to vše prosycené nadějnými vyhlídkami. A ještě k hodnocení: moc se to líbilo i žákům, žádný propadák to nebyl, naopak. Učitelé mohli být spokojení, že děcka viděli něco z povinné četby, co se povedlo a přijali ji. Glosa na závěr: zamrazilo mne, když Vláďův filmový táta, poté, co ho vyhodili z práce kvůli závislosti na alkoholu, dával synkovi dobrou radu, aby on nepil jako táta... To se Vláďovi v tom reálném životě naplnit nepodařilo. A není to soud, ani mravokárně zdvižený prst, je to jen povzdechnutí. Sám jsem na alkoholu byl závislý, a nesnažil jsem se o to. Byl to jen vedlejší produkt toho, co jsem žil, a jak jsem situace řešil. (21.03.2011)

Začalo to tím, že jednoho dne na naši ohradu přisedl čáp... Velký film z filmů mě nejmilejších. Jednu dobu jsem se na něj dívaval pravidelně těsně před zahájením zkouškového období k danému semestru ve škole. To uvnitř skryté poselství příběhu, ta naděje dosažitelnosti svého cílu nebo touhy i za absurdních podmínek, je ohromně povzbuzující a motivující. Po přečtení knížky, kde se člověk dozví, že je to vlastně všechno dokonce podle skutečných událostí, snad ještě víc. Některá místa mi připomenou nevinné dětské hrátky na ulici, (ne)úspěšné pokusy přeskočit plot i to smutnější – můj víc než týdenný pobyt v nemocnici zhruba ve svých čtyřech nebo pěti letech. Jinak se můj osud s Alanem Marshallem dále zcela odlišný, přesto z toho filmu na mne sálá hluboká filosofie. Častokrát jsem něco tu a tam zbabral nebo prohrál, ale život jde dál, dere se kupředu a my musíme jít s ním, nevzdávat se! ...a tak už zase skáču přes kaluže (jo, někdy snad i přes ty skutečné, když třeba hodně spěchám a venku zrovna byla bouřka :o)). Život je někdy právě takové skákaní přes kaluže (překážky), ale stojí za to!                                         . . .      Stručně k filmu: Karel Kachyňa byl borec! "Kaluže" jsou pouze jednou z mnoha ukázek jeho neobyčejně kouzelné filmařiny s osobitou poetikou. Vyzdvihnout si zaslouží působivá kamera a vizuál využívající hru s barvami. Zajímavé je rovněž zasazení původně austrálského příběhu do domáceho historického prostředí z 19.století, s využitím pěkné kostymní a hudební výpravy (ty střihy s velkým dechovkovým orchestrem jsou velice silné). Velice šikovnému 12ti-letému Vladimíru Dlouhému sekunduje snad v nejlepší filmové roli sympatický Karel Hlušička a správný filmový zážitek tomu opět dodává famózní hudba Zdeňka Lišky. 100% (24.05.2017)

Na můj vkus příliš artové (pohled skrz barevná sklíčka pobaví jednou, podruhé, ale potřetí už spíše otravuje), Liškův neustále se opakující "cirkusový" motiv mě velmi rušil a a nějaký spád vyprávění nabralo až s chlapcovým onemocněním (v polovině filmu!). Objev Vladimíra Dlouhého, jednoho z nejtalentovanějších herců jeho generace, je tak jedinou věcí, proč bych se na snímek měla někdy podívat znovu. (10.05.2019)

Je těžké uvěřit, že malý chlapec, který tu poprvé na stříbrném plátně zažívá první okamžiky slávy a zasloužené popularity, je nedávno předčasně zesnulým velikánem své generace Vladimírem Dlouhým. Tehdy měl štěstí: padl do rukou jednoho z našich největších a nejpronikavějších filmových tvůrců Karla Kachyni, jemuž navíc beze zbytku vyšel záměr na přenesení původního děje ze vzdálené Austrálie do předříjnových Čech. Film, velmi vzdáleně připomínající pozdější televizní seriál DOBRÁ VODA, skvěle zvládá dobové c. a k. reálie včetně života zemědělských dělníků, do jejichž vyššího patra koňáci náleží. Hlavní dětsý hrdina naopak evokuje hrabalovské dětské reflexe a věrohodně vyznívá i hrdinova vůle po životě, aniž by se umělecky této nesnadné části díla jakkoliv ublížilo. Jak tu mnozí konstatovali, filmu dominuje tehdy dvanáctiletý Dlouhý, jehož zvládnutí titulní dětské role nese znaky dospělého, jakoby již plně vyzrálého herectví. Kachyňa tu s úspěchem navázal na své předcházející dětské filmy jako PRÁČE či ještě propracovanější AŤ ŽIJE REPUBLIKA. I po letech žasneme, trneme, držíme palce a s úlevou přijímáme zdánlivý happy end, podložený ne zázrakem, ale vůlí, houževnatostí, nesmlouvavostí a zdravou rvavostí jež začíná u sebe sama. Mravní katarze je i nevtíravým mravním naučením. Jakých není nikdy dost. V životě každého z nás. (20.07.2010)

,,Ten kluk mi někoho připomíná.... A nepřehrává. Zvláštní. Není to, čirou náhodou, Vladimír Dlouhý?'' Ano, byl to on. A jelikož u tohoto filmu jsou ještě titulky na začátku, nestihla jsem je přečíst a hned na začátku jsem nemohla zjistit, že ten malý kluk, který svým chováním a myšlením připomíná spíše dospělého člověka. Celou první třetinu filmu jsem byla strašně nervózní, jelikož jsem stále čekala, kdy klučinu skolí obrna. A když ho skolila, film byl rázem úplně jiný. Smutný, to ano, ale plný naděje a očekávání. Chlapec, který si toho musel hrozně moc vytrpět, ale popral se s životem jako žádný jiný. Když věříte, tak se vám vše podaří. (Tím nechci naznačovat, že nemáte nic dělat, lenoši líní!) (22.12.2011)