Zlaté časy rádia

Bez debat jeden z nejlepších Woodyho filmů vůbec - plný nostalgie, humoru, dětských lásek a skvělé muziky. A ohledně té muziky je to asi film nejnabitější těmi nejprofláklejšími swingovými a jazzovými fláky 30. a 40. let. Film si tak krásně plyne, dokonce i nacistická ponorka a šílenec se sekáčkem se objeví, ale ta závěrečná scéna s Woodyho úvahou to ještě celé zvedne do nadpozemských výšin. Krása. (26.10.2014)

V čase, keď televízia ešte nebola, malo rádio svoje zlaté časy a bolo prítomné v domácnosti pri každej dôležitej udalosti. Teda v domácnosti Woodyho Allena, ktorú predstavuje v tomto retro filme vo forme banálnych historiek s miernymi dávkami humoru. Očakával som aj niečo zo zákulisia rádia, ale toho bolo minimum, dozvedel som sa len to, že sa netreba vymknúť na streche. Posolstvo filmu mi uniklo, možno bolo úmyslom len priniesť svedectvo o svojom detstve. –––– A pak tam byl táta s mámou, dva lidé, kteří se dokázali pohádat kvůli všemu. (02.04.2015)

80. léta Allenovi svědčila, sázel tehdy jednu pecku za druhou. Nejsem si jistý, jestli Zlaté časy rádia je jeho nejlepší snímek a po pravdě řečeno o tom pochybuji (např. Lásku a smrt mám radši), ale zcela jistě jde o jeho nejosobnější film, ve kterém vyznal lásku ke všemu, co formovalo jeho dětství a dospívání. Trochu podobné Amarcordu nebo naší Obecné škole, přinejmenším v rovině nostalgického ohlédnutí za časy dávno minulými. Allen dovedně mixuje realitu s fikcí, na svět se dívá očima trochu romantického a trochu rošťáckého kluka, který zkouší, co mu okolí dovolí. Skvělé je vyobrazení rodinných příslušníků, které si zahráli Allenovi oblíbení a dobře sehraní herci. Zvlášť part Miy Farrow a její legendární prodavačky Sally je famózní a výborná je i Dianne Wiest v roli vdavekchtivé tety. Allenovo ohlédnutí do minulosti je milé, druhá světová válka tvoří pouze okrajové pozadí a osudy hrdinů ovlivní spíš zákeřný útok Marťanů ze slavné rozhlasové hry Orsona Wellese. Zlaté časy rádia, to je skvělé retro, výborné herecké obsazení a v neposlední řadě i úžasná hudba. Celkový dojem: 85 %. (09.11.2009)

Film nabizi presne to, co slibuje nazev. Takze tu je prijemna dobova atmosfera, vsichni maj nejakou tu oblibenou radiovou show nebo hvezdu a prakticky nepretrzite zni nejaky stary pisnicky a nutno rict, ze docela chytlavy. Do toho se odviji pribehy nekolika postav, ale neni tu v podstate zadnej poradnej dej, proste sledujem, jak v ty dobe zily. A Woody si tentokrat strihnul jen hlas vypravece. No a tohle vsechno je naprosto mile a pohodove natoceno, takze nemam co vytknout. (08.02.2009)

Divoká analogie, leč nemohu si pomoci: vyprávěči Proustova Hledání ztraceného času posloužila k rozpomínání madlenka, v tomto Allenově filmu plní obdobnou úlohu rádio. Jak vidno, bránou ve vstup do labyrintu (tj. v prostor, kde pohyb z povahy věci není přímočarý a kde cesta mnohdy bývá silnějším zážitkem než cíl, resp. bloudění vytyčuje "naturel prostoru"; model labyrintu u obou děl určuje podobu vyprávění, proto je popis labyrintu nutným) vzpomínek mnohdy bývají ty nejnepatrnější, nejneočekávanější věci všedního žití. A co víc, tyto věci (madlenka, radio, atd.) nejsou pouhou připomínkou (stínem) času dávno minulého, ony tento čas dokážou znovuzpřítomnit, oživit. Ne tedy stesk po nevratné minulosti, nýbrž radost z průzračnosti tónů (ev. chuti), zapřičiněné převoditelnosti, organické jednotě, resp. neoddělitelnosti věčných zvuků/chutí (kupř. Beethovenova Devátá bude stále toutéž Devátou i za 100 let; madlenka 19. století musí mít zákonitě něco společného s madlenkou 21. století, jinak by už nemohla být madlenkou) od tváří dlouho již pohřbených blízkých a události, které dávno tomu pokryl prach. Poslech rádio jako ostrůvek věčnosti v moři nesmlouvavého zanikání. 75 % (04.06.2022)